Devět mladých mužů a jedna žena seděli v prázdné učebně a živě diskutovali o nejnovějších požadavcích školní rady, které dnes dostali.

Zeth měl po chvíli dojem, že vše stojí proti nim. Chápal, že univerzita se chce účastnit všech možných soutěží, které jsou k dispozici, ale v době, kdy mladí znají tanec jen z pořadů pro pamětníky, je téměř nemožné najít účastníky pro taneční soutěž. Vždyť kdo dnes umí tančit? Nikdo! Taneční zábavy téměř neexistují a těch pár milovníků hudby, si raději pořídí počítačový hudební program, než aby týrali své tělo.

Jediný člen týmu, který se zatím nevyjádřil byl Keram. Byl z nich nejspíše jediný, koho rodiče naučili tančit, ostatní o tanci nevěděli nic. S malou nadějí ho Zeth oslovil: „A tebe nic nenapadá, K? Máš k hudbě blíže než my.“

Žádná odpověď se nedostavila. Keram stále nepřítomně koukal do okna a hrál si s propiskou. Zeth zavřel oči, zhluboka se nadechl a zařval: „Kerame!“

Oslovený sebou škubnul  a udiveně si prohlížel zbytek osazenstva. „Co tak hulákáš? Copak hoří?“ ptal se dotčeně.

Zeth se chystal odpovědět, ale Aisha ho předběhla: „Nad čím jsi přemýšlel, K? Nebo spíše nad kým? Neříkej mi, že jsi konečně dospěl a hodláš se taky někdy chovat jako chlap!“

Hlava seniorů nečekal na kamarádovu reakci a rovnou prezidentku školní rady umlčel: „My všichni víme, že se ráda pleteš do cizích záležitostí, ale dovol mi, abych tě upozornil, že pokud nikoho do soutěže neseženeme, tak tě asi v radě moc nepochválí.“

Koutkem oka pozoroval Kerama, který měl neobvykle bledou barvu a usoudil, že Aisha možná měla pravdu. Přesto ji nehodlal dovolit, aby se do kohokoliv navážela.

„Kerame, ptal jsem se, jestli tě nenapadá, kde sehnat tanečníky na tu soutěž.“ zopakoval svou otázku.

Zdálo se, že se kamarád chytil a konečně se dočká i kloudné odpovědi. „Ve vedlejším městě mají každý patek nějakou taneční zábavu, co se tam zkusit podívat? Táta říkal, že dlouho neviděl tak dobré tanečníky. Třeba tam najdeme někoho, kdo by byl ochotný soutěžit za naši univerzitu.“ navrhl Keram.

Zeth se rozhlédl po ostatních a ujal se slova: „Takže já, Keram a Boran se pokusíme sehnat tanečníky. Vy projdete všechno o soutěži v minulých letech. Účastníky, hudbu, druhy tance, prostě všechno. Jasné?“

Od stolu se ozvalo souhlasné bručení a Zeth se ještě jednou obrátil na Kerama: „Zajdi za profesorem Tesem pro potvrzení nováčků. Stále jsem od něj nic nedostal a odpoledne bude úvodní hodina.“

Mladík přikývl a opustil učebnu. Jakmile se za ním zavřely dveře, hluboce si povzdechl. Vůbec neměl tušení, kdy se mu v myšlenkách podařilo dostat mimo realitu. Teď bude muset čelit Aishiným neustálým otázkám a jejímu posměchu.

Samozřejmě, on a Zeth byli v tomhle takoví divní brouci. Nenaháněli děvčata, nerandili ani se nikde nevychloubali s úspěchy. U Zetha si nebyl jistý důvodem, i když určitou teorii měl. A on? Nikdy nepatřil do elity krasavců a ani se nesnažil zviditelnit. Raději seděl na koleji s knihou v ruce, než aby vymetal bary. To moc šancí na seznámení opravdu neměl. A teď je na něm každá změna hned vidět, to je k vzteku!

Loudal se chodbami k učebně matematiky a doufal, že nebude muset profesora někde hledat. V davu prváků, kteří scházeli ze schodů, si všiml Honesty, kupodivu bez svého věrného přítele. Už se chystal na ni zamávat, když si uvědomil dětinskost svého jednání. Strčil ruce hlouběji do kapes a přidal do kroku.

Dveře učebny byly dokořán a Keram tam chtěl rovnou vejít, ale když uslyšel hlasy zastavil se.

„Monato, posaď se. Rád bych si s tebou promluvil o tvém studiu. Nejen já, ale více profesorů se domnívá, že tenhle obor pro tebe není to pravé.“

Keram věděl, že by měl jít pryč, ale zvědavost přece jen zvítězila a zůstal na místě, aby si poslechl o čem budou ti dva hovořit.