Zeth se na okamžik zamyslel a teprve pak znovu promluvil: „Jestli se nepletu, tak ten vzdálený příbuzný o kterém jsme se učili, byl Qinli z rodu Han. Takže to byl syn princova strážce a jeho sestry? Ale oni přece nebyli Hanovci?“

„Byli,“ odvětil Monato. „Princezna byla z poloviny z rodu Han a Fu byl synem jednoho z královniných bratrů o čemž král neměl tušení. Druhý bratr byl princovým mistrem a nakonec správcem království.“

„Tak tohle jsem nečekal. Je to tak zmatené, že už chápu, proč se to ve školách neučí,“ povzdechl si Zeth.

„Celý příběh je napsaný v chrámu. Jsou tam i rodokmeny a různé portréty. Jinak bych to taky nevěděl,“ vysvětlil Monato.

Oba ztichli a mlčky pokračovali v cestě, ale Zeth se po chvíli zasmál: „Kdybys do toho příběhu přidal nějaká monstra, kouzla a nadpřirozené schopnosti, tak by z toho byla skvělá pohádka.“

„Nemyslím si,“ oponoval Monato, „je spousta lidí, kteří věří na kouzla a podobné věci, takže jako pohádka by se to asi neuchytilo.“

„Prosím tě, vždyť to jsou blázni. Kdyby existovala nějaká monstra nebo nadpřirozeno, už by toho někdo určitě využil a hlavně by se to vědělo. Ty snad něčemu takovému věříš?“ zajímal se Zeth.

Monato se zastavil a tvářil se smrtelně vážně, když odpověděl: „Věřím tomu, co uvidím na vlastní oči, ale život je příliš krátký na to, abys mohl vidět všechno, nemyslíš? Nemůžeš jednoznačně říct, co existuje a co ne, protože na to bys nejspíše musel prožít mnohem více životů.“

,Divil by ses, co všechno existuje, jen o tom nevíš‘, pomyslel si ještě a pokračoval v cestě. Ušli několik délek, když Monato postřehl, že Zeth začíná zaostávat a jeho krok není tak stabilní jako na začátku jejich cesty.

„Za chvíli budeme v Gien, tam si odpočineš. Musí tě už bolet nohy,“ otočil se na seniora.

Ten si úlevně povzdechl a odpověděl: „To je dobře, ale od tebe to zní jako by tě nohy nebolely.“

„Nebolí,“ odvětil suše Monato.

„Cože? Jsi snad robot? Jak tě můžou nebolet? Když si vezmu v potaz, že jsi celý večer tančil a teď jsme ušli takový kus cesty, tak by tě logicky měly nohy bolet více než mě a měl bys být pořádně unavený,“ podivoval se Zeth.

„Cítím se unavený,“ přitakal Monato, „ale nebolí mě nohy, protože logicky už jsem si na tenhle typ zátěže zvykl.“

„Jsi magor,“ konstatoval senior.

„To je sice pravda, ale s tímhle to nemá nic společného. Je to jen o tréninku. Od dětství zatěžuju nohy a dalo by se říct, že zátěž neustále zvyšuji, takže mě teď jednoduše nemůžou bolet. Když bych šel až do hlavního města, tak bych už asi nějakou bolest cítil,“ vysvětlil Monato.

„Do hlavního města? Vždyť to je tak desetkrát víc než to co jsme teď ušli! Definitivně jsem se rozhodl, že prostě nejsi člověk,“ rezignoval Zeth.

„Jsem mimozemšťan.“

„Ha, ha, já, moc vtipný,“ ušklíbl se Zeth, ale když viděl Monatův výraz zarazil se. Nejenže se mladík tvářil naprosto vážně, ale dokonce ukřivděně, jako kdyby ho ranilo, že mu Zeth nevěří. Stejný výraz vídal senior u svého staršího bratra, který ho míval vždy, když mluvil pravdu a nikdo mu nevěřil. Možná na tom měla podíl únava nebo jednoduše zešílel, ale začal pochybovat, že se jednalo pouze o vtip.

„Ty to myslíš vážně?“ optal se zaraženě svého juniora. „To není vtip?“

Monato se na něj podíval pohledem nakopnutého štěněte a Zeth se začal hned omlouvat: „Promiň, nechtěl jsem tě urazit! Já jen, že jsem nevěděl, že by někde existovali nějací mimozemšťani a už vůbec by mě nenapadlo, že by nějaký žil na Belece.“

To už Monato nevydržel a začal se smát. Chechtal se tak moc, že mu tekly slzy a měl pocit, že se brzy pomočí. Posadil se na zem a snažil se popadnout dech, ale pokaždé, když mu pohled sklouzl na Zetha, jehož výraz se z překvapeného rychle změnil na naštvaný, začal se znovu smát.

„Bavíš se dobře?“ zeptal se naštvaně Zeth. Monato se mu chtěl omluvit, ale když se na seniora podíval znovu se rozchechtal. Trvalo docela dlouho, než se uklidnil a byl schopen promluvit, přičemž se raději vyhýbal pohledu na čím dál více nasraného Zetha.

„P-promiň, nečekal jsem, že bys na to skočil. Ale kdyby ses viděl, tak se směješ taky. Jak tě vůbec napadlo mi věřit?“ snažil se mluvit normálně Monato.

„Můžeme pokračovat? Rád bych si konečně sedl,“ vyhnul se odpovědi Zeth.

„Však já sedím,“ usmíval se Monato.

„Sereš mě, Ride!“ vztekle prsknul senior, ale pravdou bylo, že nevěděl, jestli se má smát nebo rozčilovat. Neočekával, že by Monata někdy viděl tak normálního.

„Já vím. Srát lidi, to mi jde,“ natáhl k seniorovi ruku a čekal, až mu pomůže se postavit. Ne, že by to přímo potřeboval, ale chtěl seniora ještě trochu potrápit.

Zeth otráveně popadl Monatovu ruku a zatáhl, jenomže mladík se ani nehnul a jen posměšně nadzvedl obočí. „Neříkej mi, že jsem tak těžký. Honesta mě v pohodě shodí z postele i zvedne ze židle,“ ušklíbal se na seniora.

Zeth zavřel oči, aby se uklidnil a teprve pak promluvil: „Přestaň blbnout a zvedej se nebo ti v pondělí udělím tolik práce, že se z toho týden nevykopeš.“

„Není s tebou žádná sranda,“ zamračil se Monato a nechal se zvednout. Při tom prudkém pohybu mu sklouzla kapuce z hlavy a Zeth byl překvapen, když zjistil, že Monato má hnědé vlasy, ne černé jak se doposud domníval. Mimo hodiny s profesory měl junior vždy kapuci, takže ho vlastně nikdy takhle zblízka neviděl. Rychle pustil Monatovu ruku a pokračoval v cestě.

Mladík se chvíli zmateně díval na Zethova záda a přemýšlel, jestli ho opravdu tak moc naštval nebo se děje něco jiného. Nakonec jen pokrčil rameny, znovu si nasadil kapuci a doběhl seniora, aby s ním srovnal krok.