„Hezké, že?“ řekl Monato, když došel zpět k seniorovi.

„Úžasné,“ vydechl Zeth. „Asi nevíš, co je to za stavbu, co?“

„Chrám prince Mancuse,“ odvětil s klidem Monato a pokračoval: „Byl synem krále Mana IV. a následovník trůnu.“

„Počkej, na dějiny jsem sice blbec, ale Man IV. byl přece posledním králem z rodu Manů. Proč linie nepokračovala, když měl následovníka? Ani si nepamatuju, že bychom se učili o jeho synovi, jen o nějakém vzdáleném příbuzném, který usedl po jeho smrti na trůn,“ oponoval mu Zeth.

„Mancus měl ještě sestru Marinu, která měla převzít trůn, ale zemřela dříve, než se tak stalo. Zabil ji Mancus a pak zabil i sám sebe, proto linie teoreticky zanikla,“ vysvětlil krátce Monato.

„Proč má teda chrám? Vždyť kvůli němu zanikla královská linie?“ nechápal Zeth.

„Mancus se narodil jako ošklivé dítě se slabým tělem. Všichni královští učitelé se domnívali, že je hloupý a neschopný. Při šermu neudržel meč a při studiu se nesoustředil a tvářil se, že ho panování vůbec nezajímá. Místo učení utíkal do města, kde pomáhal prostému lidu se opravou chýši, nošením vody nebo obděláváním polí. Tvrdou prací zesílil své tělo, ale stále se nechtěl učit. Ač ho měli za hlupáka, nebyl jím. Přečetl celou královskou knihovnu a jeho znalosti byly na úrovni samotného krále. Lidé ho měli rádi a nedbali na jeho chyby, které mu na královském dvoře přinášely jen problémy. Jediný, kdo krom prostých lidí stál na princově straně, byl jeho strážce Fu. Znal prince a věděl, že je moudrý stejně jako král, ale mnohem spravedlivější a laskavější než celá královská rodina dohromady. Taky věděl, že Mancus chová odpor ke zbraním a proto se odmítá učit šermu,“ vyprávěl mladík a Zeth byl do příběhu naprosto ponořen. „Možná by vše dopadlo jinak, kdyby princ nebyl tak tvrdohlavý. Severní země vyhlásily válku proti Manskému království. Král přikázal Mancusovi, aby vedl armádu do boje, ale princ odmítl a naléhal na otce, aby se pokusil vyjednávat. Král vycítil příležitost, jak se ošklivého a slabého dědice zbavit a vyslal prince jako vyslance jejich království. Princ se snažil, seč mohl, ale seveřané byli krvežíznivým a krutým národem, který plenil pro zábavu, ne z nutnosti. Když se Mancus vrátil s nepořízenou, král ho vyhnal. Dovolil mu naložit si jednoho koně čímkoliv čím bude chtít a přikázal mu opustit palác. Princ si toho nevzal mnoho. Pouze jednu sadu oblečení, dýku, kterou dostal od královny matky, krátkou šavli od Fua a jeden vak s penězi a druhý s jídlem. S nikým kromě Fua se nerozloučil a odjel.“

Monato se odmlčel, protože z dlouhého mluvení ho bolelo v krku, ale Zeth chtěl znát zbytek příběhu: „Nemůžeš to takhle utnout, Monato. Co se dál stalo s princem?“

Monato v ten okamžik neviděl seniora, ale dítě dychtící po pohádce. Musel se usmát. Od jejich cesty do Gien očekával všechno možné, ale že bude Zethovi vyprávět historický příběh, to ho tedy opravdu nenapadlo.

„Budu pokračovat, ale po cestě. Taky by se mohlo stát, že do Gien ani nedojdeme,“ oznámil Zethovi a rozešel se. Zeth se ještě jednou podíval na chrám a v duchu si slíbil, že se na něj ještě někdy musí přijít podívat.