Zeth se znovu přesvědčil, že Boranova veselá povaha je někdy k nezaplacení. Než dojeli na místo, dokázal svými řečmi rozehnat pochmurnou náladu, která  v autě zavládla po jejich rozhovoru o Monatově matce. Přestože se Zeth nedokázal obrazu umírající ženy zcela zbavit, podařilo se mu zahnat jej do koutu mysli a věnovat se jen aktuálnímu dění.

„Jestli tam budou nějací schopní tanečníci, jak je chceš dostat do soutěže? To se jich rovnou hodláš zeptat?“ Keram zjevně přemýšlel nad stejným problémem jako Zeth.

„To by asi těžko vyšlo. Předpokládám, že k tomu bude potřeba více návštěv a trochu si připravit půdu,“ odpověděl Zeth, ale když se nad svými slovy zamyslel, přišla mu naprosto nesmyslná. Povzdechl si a vystoupil z auta. Bude se muset rozhodnout podle situace.

Stáli před barem a Zeth měl dojem, že se vrátil v čase. Neonový nápis GIN a celkový vzhled budovy vypadal stejně, jako ve filmech o staré éře. Všechny dosavadní starosti okamžitě přebila zvědavost. Bary a různé jiné podniky, které do teď navštívil, šly s dobou, takže si ani nedokázal představit, co ho vlastně čeká, až vstoupí do Gin. Připadal si jako dítě, které rodiče vzali do zábavního parku s tím rozdílem, že byl dospělý muž a musel své nadšení kontrolovat.

Když vstoupili, ocitli se v místnosti připomínající recepci v hotelu. Za dlouhým pultem stály dvě ženy v maskách. Jedna prodávala vstupenky a druhá odebírala bundy a tašky, které si návštěvníci nechtěli brát s sebou. Zeth vůbec nevěděl, co má dělat, proto vše nechal na Keramovi, který s rodiči už navštívil spoustu takových míst.

„Dobrý večer, třikrát prosím,“ usmál se Keram a podával ženě za pultem bankovku.

„Tady vaše odznaky a škrabošky. Bude si přát něco odložit?“ předala Keramovi malé odznaky s datumem a tři černé škrabošky.

„Děkuji, nic odkládat nepotřebujeme.“ Keram se otočil k Zethovi a Boranovi a podal jim masky i odznaky.

„A co s tím?“, zeptal se Zeth, když uvolnili místo dalším návštěvníkům. Nějak nedokázal pochopit, co se od něj chce.

„Odznaky slouží jako vstupenky, připneš si je na košili a obsluha ví, že máš zaplaceno. Při odchodu je zase odevzdáš. A na taneční večer není povolen vstup bez masky. Asi nějaká jejich tradice,“ osvětlil jim Keram.

Zeth si jednoduše nasadil masku a zjistil, že se kupodivu cítí lépe. Měl dojem, že už není poznat, že nikdy na takovém místě nebyl. Zato Boran byl značně nespokojen: „Můžeš mi říct, jak mám sbalit nějakou holku, když nebudu vědět jak vypadá a ani ona neuvidí mou oslňující krásu?“

Vedoucí senior se něj podíval s nadzvednutým obočím: „Ve tvém případě je úplně jedno jestli máš masku nebo ne. Ve chvíli, kdy promluvíš, tak každá uteče na druhý konec planety.“

Boran se chystal odpovědět, ale Keram se do toho rychle vložil: „Nepřišli jsem se sem hádat, tak toho nechte. Pojďte a chovejte se jako lidi a ne blbci.“

Otevřel dveře do sálu a Zeth zůstal překvapeně stát mezi dveřmi. Nikdy nic takového neviděl.

Uprostřed byl ohromný parket a v kruhu kolem byly stoly a židle. Světla byla ztlumená, jen parket byl osvětlen barevnými reflektory. Celá ta atmosféra byla ještě podpořena příjemnou hudbou, která člověka nutila k úsměvu. Zeth byl tou nádherou naprosto omráčen a ani si nevšiml, že ho Keram dovedl ke stolu nejblíže u parketu.