Monato po třetí sklence vína přešel opět na čaj a šumivé tablety. Zase se začínal cítit unaveně a byla mu zima, ale ani to mu nijak nebránilo v tom, aby si večer užil. Veškeré starosti a nepříjemné myšlenky odsunul stranou a bavil se tak, jak by se měl člověk v jeho věku bavit. Téměř ho mrzelo, když nastal čas zavřít zahradu, ale jakmile se rozhlédl kolem sebe uznal, že bylo opravdu načase. Honesta se sotva držela na nohách a bylo štěstí, že Keram toho tolik nevypil, takže ji mohl odprovodit domů. Norm někde v druhé polovině večera usnul a Monato mu musel zavolat odvoz. Jediný, kdo vypadal víceméně v pohodě byl Zeth, ovšem zdání klame. Byl mnohem veselejší a výřečnější než obvykle, takže i na něj Normovo silné víno zapůsobilo.

Když se rozloučili s Keramem a Honestou, Zeth se automaticky vydal s Monatem směrem k jeho domu. Mladík udiveně nadzvedl obočí a zeptal se: „Jdeš domů?"

„A kam jinam bych šel? Odvedu tě a budu pokračovat k sobě," pronesl pomalu Zeth, zatímco mžoural na cestu před sebou.

Monato si povzdechl. Už dobře věděl, že Zeth bydlí na opačné straně Puris. Touhle dobou nic nejede a pokud si nezavolá odvoz, bude muset jít od Monatova domu zpět ke kulturnímu středisku a pokračovat dál až k severní čtvrti. Přesto ho tvrdošíjně chce odprovodit.

„Víš, že dokážu domů dojít sám, že jo? Nemusíš se se mnou zdržovat a jít rovnou domů," ozval se mladík doufaje, že seniora odradí od zbytečné cesty.

Zeth se na něj podíval a Monato viděl, jak se snažil zaostřit. Byl mnohem více opilý, než se zdálo.

„Vím. Mám to při cestě, takže si nijak nezacházím," odvětil s obtížemi.

Mladík si promnul obličej a chystal se Zethovi oznámit, že ví o jeho lži, ale už se k tomu nedostal. Zeth se ve své opilosti nerozhlédl a rovnou vstoupil do vozovky, kde se k němu blížila auta z obou stran. Monato bleskurychle zareagoval a strhl seniora zpět na chodník tak prudce, až Zeth ztratil rovnováhu. Na zem nedopadl jen díky Monatově ruce, která podpírala jeho záda.

Zeth zaostřil na Monatův naštvaný obličej a vzpomněl si na všechny ty seriály a knihy, kde se hlavní postavy ocitly v podobné situaci. Většinou následovaly dva scénáře. Buď se políbili nebo od sebe odskočili. Představa jak ve svém stavu odskakuje od Monata mu přišla natolik směšná, že se nahlas uchechtl, což vyvolalo mladíkův údiv.

Monato Zetha narovnal a popadl ho za ruku. Přestože byla mladíkova ruka ledová, Zethovi připadala úplně vařící.

„Jdeme," přikázal a rozešel se.

Zeth vedle něj chvíli tiše kráčel, ale nakonec to nevydržel: „Nejsem tak opilý, abys mě musel vést."

Monato se zastavil a aniž by seniora pustil, postavil se před něj a promluvil: „Zethe, vlezl jsi do cesty mezi dvě rychle jedoucí auta a šance na to, že by ses jim oběma vyhnul byla fakt nulová, to za prvé. A za druhé, vím, že bydlíš na úplně opačné straně než já a opravdu tě v tomhle stavu nenechám takovou trasu absolvovat, takže jdeme ke mně."

Zeth ho chvíli zmateně sledoval a snažil se pochopit, co mu mladík právě sdělil. Když si to jeho opilý mozek přebral, překvapeně na Monata vykulil oči: „Jako že mám přespat u tebe?"

„Dobré ráno, Zethe," ušklíbl se Monato a pokračoval: „Ano, máš přespat u mě. Kdybych nebyl tak unavený, tak bych tě odvedl domů, ale to už dneska opravdu nedám. Myslím, že tě to pro jednou nezabije."

Opět se rozešel a Zeth ho mlčky následoval. Netušil, co by na to mohl říct. Monato rozhodně nevypadal jako někdo, kdo si k sobě zve návštěvy na přespání, takže to zřejmě dělá jen kvůli Zethovu stavu.

„Nechci ti být na obtíž," pokusil se mu vytrhnout, ale Monato zesílil stisk.

„Na obtíž? Kdes na takovou blbost zas přišel, Zethe? To víno ti evidentně nesvědčí. Je mi naprosto jasný, co za blbosti se ti honí hlavou," pronesl vážně Monato. „Myslel jsem, že jsi mě za ten rok poznal dost na to, abys věděl, že nedělám nic, co dělat nechci. Ano, kdybys nebyl opilý, tak bych nejspíše neměl důvod brát tě k sobě, ale kdybych nechtěl, tak to nedělám. Stačilo by zavolat odvoz a více neřešit, nemyslíš? Domníval jsem se, že to víš."

Zeth se i přes opilost cítil trapně. Monato měl pravdu. Kdyby nechtěl, tak by ho s sebou nebral.

„Půjdeme?" zeptal se mírně Monato a lehce mu přejel prstem po hřbetu ruky, čímž Zethovi vyslal do těla milióny mravenců. Senior se sklopenou hlavou pouze přikývl. Připadal si jako blbec.

„Trávím s tebou čas rád, nemám důvod něco dělat jen z povinnosti," zašeptal Monato než se znovu vydali na cestu. Netušil, jestli za Zethovy myšlenky mohl alkohol nebo zda to byla pouhá nejistota, ale nechtěl, aby se cítil zle. Jeho hlavním cílem bylo, aby byl v pořádku a ani na okamžik nepředpokládal, že by si to Zeth mohl špatně vyložit. Věděl, že seniora bere na své území, stejně jako to věděl, když ho bral na festival úrody. Ukáže mu kus svého soukromí, možná ho v noci zase vzbudí zlými sny, ale bude ho mít u sebe a bude vědět, že se mu cestou nic nestalo.

„Máš hlad?" ozval se po pár krocích Monato a Zeth překvapeně vzhlédl.

„Ne. Nebo mi snad něco chceš uvařit?" uchechtl se.

„Jediné, co bych ti mohl uvařit, aniž bych tě otrávil a na co mám doma suroviny, je vývar. A než by se uvařil, tak bychom už oba spali. Ptal jsem se, abych věděl, jestli se stavovat do obchodu," odpověděl s úsměvem Monato.

„Já hlad nemám. A ty? Nevšiml jsem si, že bys večer jedl," odvětil Zeth. Ta procházka mu dělala dobře, protože se cítil lépe a méně opile.

„Měl jsem večeři s dětma. Nejsem hladový. Chci si dát čaj a jít spát."

Zeth se zamyslel a pak se rozhodl rovnou zeptat: „Jsi nemocný? Nepiješ zrovna často čaj."

Monato neodpověděl hned. Nechtěl Zethovi přidělávat starosti, jenomže senior nebyl hlupák a byl i všímavý.

„Trochu. Během posledních pár dnů jsem párkrát zmokl. Nic vážného," odpověděl menší lež.

„Jak myslíš. Měl bys s sebou začít nosit deštník, brzy bude pršet ještě častěji," pronesl Zeth a všiml si, že mu Monato pevněji stiskl ruku. Bylo to zvláštní. Takové gesto by zrovna od Monata nečekal, ale rozhodně si nestěžoval. Připadal si příjemně a tak nějak úplně.

„Neboj, dám si ho do batohu."

Zeth se usmál. Vzpomněl si, jak máma vždy peskovala tátu, aby si nezapomněl teplé oblečení a pláštěnku. Připadal si stejně, když Monata nabádal, aby nosil deštník. Jen s tím rozdílem, že jeho rodiče jsou manželé, zatímco oni jen přátelé.

Když Monato odemykal dveře svého bytu, Zetha přepadla nesmírná nervozita. Junior si toho všiml a zasmál se: „U všech božstev, Zethe! Jdeš snad na popravu, aby ses takhle klepal? Je to skoro stejné jako ve Voně!"

Zeth se zamračil. Nelíbilo se mu, že si Monato všiml jeho rozpoložení, ale měl pravdu. Strávil s Monatem tři dny v jednom bytě na naprosto neznámém místě, tak z čeho by měl být nervózní?

Jakmile vstoupil, první čeho si všiml, bylo neobvyklé teplo, které v bytě bylo. Pohlédl na termostat u dveří a zjistil, že Monato má zapnuté topení a v tu chvíli je uvnitř dvacet šest stupňů. Mladík si jeho pohledu všiml a topení vypnul.

„Vypnu to, v takovém teple se nevyspíš," pronesl a přešel do pokoje, kam ho Zeth následoval.

„Ty snad ano?" zeptal se zvědavě senior, zatímco si prohlížel jednoduše, ale vkusně zařízený pokoj.

„Já usnu kdykoliv. Jelikož mám, jak už víš, málo spánku, tak mi je větší zima než ostatním, proto si přitápím. Ale na spaní teplo nepotřebuju," vysvětlil Monato během toho, co se hrabal ve skříni. Po chvíli vytáhl oblečení a ručník a podal to Zethovi.

„Tam máš koupelnu. Ve skříni by měl být i nový kartáček."

Zeth zamumlal poděkování a zmizel za dveřmi koupelny. Monato si povzdechl a odebral se do kuchyně uvařit si další dávku čaje v naději, že mu pomůže a ráno se bude cítit lépe.