Najít volný stůl U tří košťat, se na první pohled zdálo nemožné. Hospoda byla přeplněná k prasknutí, a nezdálo se, že by se někdo z návštěvníků hodlal vzdát příjemného tepla a lahodné chuti máslového ležáku. U stolů se nacházeli převážně bradavičtí studenti, kteří se vesele překřikovali a nahlas se smáli, což na první dojem působilo snad až nepříjemně. Šum hlasů však k místům, jako bylo tohle, jednoduše patřil.

Hoseok ani nedoufal, že by se měli kam usadit. Zdálo se však, že jim štěstěna přála, protože jakmile vešli dovnitř, od jednoho z malých stolečků v rohu poblíž baru se zvedli dva postarší kouzelníci, a aniž by upustili od konverzace, vydali se k východu. Mrzimor následoval Seokjina k nově uvolněnému stolu a snažil se do nikoho nevrazit. Vděčně se na staršího kouzelníka usmál, když u stolu zastavil a pokynul mu, aby si sedl ke zdi. Ačkoliv nebelvír nemohl mít tušení, že Hoseok nerad sedává na místech, kde mu za zády chodí lidé, zvláštním způsobem mu tím polichotil.

Usadil se a instinktivně sáhl dlaní po kapse kalhot, aby se ujistil, že nikde nevytratil svůj nákup. Seokjin opatřil jejich věci zmenšovacím kouzlem, které se Hoseok sice nedávno učil, ale zatím neměl odvahu začít ho používat v praxi. Nejspíš se k tomu ani dlouho neodváží. Na rozdíl od něj Seokjin nevypadal, že by měl s kouzlením problém. Právě naopak - Hoseok měl dojem, že nebelvír zvládá magii bez jakýchkoli problémů. Co ho překvapilo snad nejvíce, byla skutečnost, že od chvíle, kdy opustili pozemky bradavického hradu, Seokjin ani jednou nepoužil hůlku.

Sám považoval za téměř nemožné, kouzlit bez hůlky, přestože první dva roky studia ještě na Wonhyo netušil, že něco jako hůlka vůbec existuje. Korejští studenti se učili kouzlit bez ní. Mrzimor nikdy nebyl v kouzlení dobrý, dokonce prvních pár let pochyboval, že vůbec nějaké nadání má. Až v době, kdy nastoupil do Bradavic, se jeho schopnosti o něco zlepšily, a to právě především díky hůlce, kterou měl bezpečně schovanou v oděvu. Doteď nechápal, jak si ho mohla vybrat. Jak vůbec mohla existovat hůlka přímo pro něj, když v jejich zemi se vůbec nepoužívala?

Měl vůbec hůlku Seokjin? Hoseok si nebyl jistý, jestli je to povinnost, hůlku vlastnit. Nikdy se o to nezajímal. Za ty roky na Bradavicích ho ani nenapadlo uvažovat, že by někdo hůlku neměl, ale teď, když trávil den s nebelvírem, vzrostla v něm zvědavost.

„Kouzlíš bez hůlky často?" zeptal se, když se kouzelník, který je obsloužil, dostatečně vzdálil.

Seokjin na něj pohlédl přes okraj sklenice s máslovým ležákem a v očích mu vesele zajiskřilo. Spořádaně položil nápoj zpátky na desku stolu a lokty se opřel o její kraj. „Je to pro mě praktičtější a rychlejší, než kdybych měl pokaždé vytahovat hůlku. Zbytečně to zdržuje. Kromě kouzelnických duelů ji prakticky moc nevyužívám."

„Ah," pronesl Hoseok překvapeně. „A nebylo by pak pro tebe lepší, kdybys ji nepoužíval ani při souboji?"

„Možná," přitakal Seokjin a vychutnal si další doušek máslového ležáku. „Hůlka má svůj půvab. Souboj s ní je elegantní."

Hoseok se nevěřícně usmál a jen stěží ovládl touhu zavrtět nad ním hlavou. Pro kouzelníky tady v Anglii byly hůlky něčím posvátným, zatímco Seokjin o ní beze studu mluvil jako o nějakém módním doplňku. Myslel by si i on to samé, kdyby se nepřestěhoval do Anglie? Naučil by se pořádně kouzlit i bez hůlky? Dost o tom pochyboval. Ať už zdědil svou magickou moc po kterémkoli z předků, bylo jí zatraceně málo. Ale Seokjin... Lhal by, kdyby tvrdil, že ho nebelvír nefascinuje. Stačila mu chvíle v jeho přítomnosti, aby pochopil, že nikoho podobného nikdy nepotkal.

„Vypadáš zaujatě," usmál se na něj starší kouzelník a zněl při tom velmi uspokojeně.

Mrzimor mu místo odpovědi věnoval jen plachý úsměv. Cítil se za své reakce trochu trapně - uvědomoval si, že se od Seokjina nemohl lišit víc. Měl nutkání omluvit se mu za to, že si krade jeho čas pro sebe, když pro něj evidentně není ani zdaleka vhodnou společností. Na druhou stranu Seokjin nevypadal jako někdo, kdo by mu nabídl společně strávený den, pokud by ho to mělo jakkoli obtěžovat, takže svou omluvu spolkl dřív, než ji stačil vyslovit, a rozhodl se pokračovat v rozhovoru.

„Nebojíš se, že bys mohl ztratit její loajalitu?"

„Prosím tě," zasmál se Seokjin. „Není to člověk, neurazí se. Věřím, že magie, která je v hůlkách, je opravdu mocná, věřím i v to, že si hůlky dokáží vybrat svého majitele. Není v tom žádná emoce, přese všechno je hůlka pořád jen magický předmět. Někteří kouzelníci to s láskou ke své hůlce přehánějí, jako by snad byla jediná na světě. Přitom by se jí bez váhání vzdali, kdyby jim někdo nabídl mocnější. Ale to hůlky taky."

Mrzimor nad jeho slovy zapřemýšlel a pokusil se je pochopit. Něco v Seokjinovu proslovu mu připomnělo pohádku z knížky, kterou mu k Vánocům darovala Samantha. V ní se psalo o nejmocnější hůlce na světě, kterou darovala sama Smrt jednomu ze tří bratrů.

„Znáš relikvie smrti?" zastyděl se za tak náhlou změnu tématu, ale starší kouzelník ani tentokrát neprojevil žádné pohoršení nad jeho chováním. „Teda... myslíš, že jsou skutečné? Patrick - spolužák - říká, že jo."

„Myslíš, že nejsou?" zeptal se ho na oplátku Jin.

„Já..." zaváhal chlapec. „Vlastně... nevím. Přijde mi to dost... přitažené za vlasy. Ale před pár lety jsem si myslel, že gumiho je taky jen pohádka. Někdy... někdy mě vážně děsí, co všechno je doopravdy skutečné. Že tam někde po světě lítají draci, že jsou tam upíři nebo vlkodlaci..."

„Upíři ani vlkodlaci nejsou zas tak strašliví v porovnání se zrůdami, které se pohybují po světě. K tomu, abys budil hrůzu, nemusíš být ani kouzelná bytost. Vem si takového Siriuse Blacka. Lidí šílí strachy z představy, že by se tu objevil. Oh... ty taky?" Seokjin se zarazil, když si všiml, jak Hoseok při vyslovení toho jména zbledl.

„Já... jo," mladší chlapec cítil, jak mu hanbou zrůžověly tváře. Ale... opravdu byla hanba mít z něj strach? Vždyť vypadal naprosto nepříčetně. Už od prázdnin se na něj smál z každého rohu, aniž by cokoli na něm připomínalo něco lidského. „Myslíš, že sem vážně přijde?"

„Pokud to opravdu plánuje, pak nepochybuji, že se zvládne dostat dovnitř," pronesl Seokjin věcně. „Ale i kdyby ano, nemyslím si, že by chtěl ublížit tomu děcku."

„Myslíš Potterovi?" zeptal se Hoseok. „Slyšel jsem, že - "

Nebelvír tázavě zvedl obočí a Hoseok měl chuť propadnout se do země. Co se to s ním dnes proboha dělo, že vyzrazoval jedno tajemství za druhým? O tom, že je Black Harryho kmotr, přece nikdo nesměl vědět, Patrick jim to zopakoval tolikrát, že ho za to Joe málem proklel.

„Nemíchám se do jejich rodinných záležitostí," začal Seokjin a Hoseokův překvapený pohled přešel pouhým nadneseným úsměvem. „Ale myslím, že kvůli němu všichni panikaří zbytečně. Jistě, je nebezpečný, je přinejmenším vyšinutý - protože upřímně, nikdo normální poleze mezi mozkomory, když jim sotva utekl, ale studentům od něj nejspíš nic nehrozí. Proč by taky vraždil děti?"

„Prý zmasakroval celou ulici..." namítl Hoseok.

O Blackovi se povídaly čím dál šílenější věci, a i to, co o něm už věděl, se během posledních týdnů stupňovalo a zveličovalo natolik, že kdyby Hoseoka postavili před skříň s bubákem, věděl jistě, kdo by z ní na něj vyskočil.

„Nevěř všemu, co se povídá," poučil ho nebelvír zcela zbytečně.

Hoseok většině z těch povídaček nevěřil, a od chvíle, co věděl, že je Sirius Black Harryho kmotr, nedávalo mu nic z toho smysl. To však neměnilo nic na tom, že ho potkat nechtěl. Nejlépe nikdy.

„Dáš si ještě?" zeptal se ho zdvořile starší, když si všiml, že Hoseok dopil svůj máslový ležák, a nenápadně tím ukončil téma Sirius Black. „Zkusil jsi někdy mandarinkový likér z Jeju?"

Že se mu povedlo Hoseoka upoutat, pochopil vzápětí. Chlapec se na něj udiveně podíval a zavrtěl hlavou v záporném gestu. O ničem takovém nikdy neslyšel. Seokjin toho znal rozhodně mnohem víc než on, pokud šlo o jeho rodnou zemi z pohledu kouzelníka. „Je dobrý?"

„Je z Jeju, samozřejmě, že je dobrý. Někdy ho musíš určitě ochutnat. Máslový ležák je sice skvělé pití, ale s mandarinkovým likérem se nedá srovnávat."

„Proč vlastně nestuduješ tam?" zeptal se Hoseok zvědavě.

Na Jeju se přece nacházela Tamna, elitní škola pro děti z aristokratických rodin. A Seokjin vypadal přesně jako někdo, kdo by tam skvěle zapadl. Ne že by tam někdy byl, ale pokud si kdy představoval dítě z aristokratické rodiny, Seokjin všechny jeho představy do puntíku splňoval.

„Bylo to v plánu, ano," přikývl Seokjin. „Nakonec to okolnosti nedovolily a mimo Asie jsou nejproslulejší Bradavice."

„Říkal jsi, že jsi vyrůstal tady," vzpomněl si náhle Hoseok.

„Ano," přikývl Seokjin. „Otec tady měl nějaké obchody, takže jsme tu několik let žili. Pak jsme se vrátili zpátky do Koreje, když měl otec nastoupit místo svého otce jako hlava rodiny Kim. Nakonec jsme se vrátili zpátky do Anglie, to bylo pár měsíců před mým nástupem do prvního ročníku. Bylo mi tehdy jedenáct. A jelikož byly Bradavice vyhlášenou školou, bylo samozřejmé, že nastoupím právě zde. I když nesplňuje očekávání, naučila mě hodně."

„Nesplňuje očekávání?" zeptal se překvapeně Hoseok.

Seokjin přikývl: „Striktně odděluje magii a mnoho důležitých informací drží v tajnosti... i když to je nejspíš dané kulturou. Moje rodina se zdejšími zákony neřídí, i když se je snažíme akceptovat."

„Tvá rodina musí být něco..." pronesl obdivně Hoseok.

Mimoděčně a zcela iracionálně si představil historické paláce v typických korejských barvách, nádherně zdobené budovy, luxusní hanboky z těch nejdražších látek, služebné mlčky následující své pány v dlouhém zástupu. Zarazil se sám nad sebou, ale nedokázal si pomoct. Uměl si Seokjina naprosto živě představit jako nějakého korunního prince. Způsob, jakým o své rodině mluvil, a tón, který při tom používal, dokonce i jeho vyjadřování bylo naprosto fascinující. Každý kousek jeho bytí jasně naznačoval, jak moc je nebelvír na svůj původ hrdý. Kupodivu bylo, že z něj ani teď necítil nejmenší špetku nepříjemné arogance, jak tomu u aristokratů bývalo. Zdálo se mu skoro nepochopitelné, že se s rodinou odstěhoval z rodné země.

Hoseok měl náhle pocit, jako by ho někdo kopl přímo do žaludku. Šokem pootevřel ústa a vyvalil na Seokjina oči, když mu do sebe začaly zapadat všechny informace.

„Ty jsi ten Kim?!" zeptal se ho a hlas mu div panicky nepřeskočil. „Chci říct... omlouvám se - jen..."

Zarazil se, když si uvědomil, že nejspíš - ne, že určitě není vhodně něco takového říkat nahlas.

„Zřejmě jste už na Wonhyo měli v osnovách dějiny magie nedávné historie," promluvil Seokjin tiše. „Ano. To moje rodina potrestala rod Hwang."

Mrzimor na něj oněměle zíral. Jistěže měli tuto událost v osnovách. Přestože se to stalo jen pár let před tím, než Hoseok nastoupil do prvního ročníku, o události pojmenované v učebnicích jako Velká spravedlnost rodu Kim se učili. Jako jedna z mála historických událostí byla silně spjata s historií mudlů, ba dokonce na ni přímo navazovala.

V období prvních nepokojů, které předcházely povstání v Gwangju, ministerstvo kouzel udělilo výjimku v zákonu pro kouzelníky s mudlovským původem. Ti měli povolení bránit sebe i své rodiny pomocí magie, nebude-li jiná možnost.

Mnoho čistokrevných toto nařízení odmítalo akceptovat - proč se kouzelníci špinavé krve mohou před mudly bránit magií, zatímco čistokrevní před nimi musejí sklonit hlavu a skrývat se? Zpočátku neškodné protesty postupně přerůstaly do prvních napadení - nejdříve útočili na kouzelníky mudlovského původu. Později napadali i jejich rodiny, přestože nebyly nijak magicky obdařené. A pak - pak už zabíjeli mudly jen tak. První vraždy přisuzovali nehodám a spoléhali se na vliv, který jejich mocné staré rody měly.

Pokud si Hoseok pamatoval dobře, bylo to v červnu osmdesát sedm, kdy několik kouzelníků aristokratického původu vtrhlo do malé rybářské vesnice a smetlo ji z povrchu zemského.

Po tomto masakru už nebylo možné přehlížet zrůdnosti, které čistokrevní páchali na mudlech. Hoseokovi naskočila husí kůže, když si vzpomněl na poslední odstavce v učebnici - živě si vybavoval i tón, kterým jim to profesorka líčila. Rada v čele s hlavou rodiny Kim rozhodla o osudu rodu Hwang a svolila je potrestat za onen ohavný čin.

Mrzimor se přinutil k nádechu, povolil sevření dlaní kolem sklenice s máslovým ležákem. Opravdu před ním seděl syn muže, který dal povel k popravě celého rodu Avadou? Událost označovaná za nejchladnější genocidu v dějinách magie - ušetřeny tehdy nebyly ani ženy, děti, dokonce ani nemluvňata. Nezůstal nikdo, kdo by mohl rod Hwang obnovit. Zbyla po nich jen hromada mrtvých těl, nad nimiž se vznášelo němé varování pro ty, kdo by chtěli spáchat podobný zločin.

Přeji krásný den!

Kdo mi zapomněl připomenout poslední pondělí?! Hm?!

Nicméně ke kapitole: Chvílemi jsem byla nejistá během psaní dialogů, především když kluci tak často střídali témata, i když na sebe docela navazovala. Pak mě napadlo, že to takhle vlastně reálně funguje a lidé běžně střídají jedno téma za druhým. Moje betička si taky myslí, že je to v pořádku, tak doufám, že vám to taky přijde aspoň trochu přirozené.

Pokud vás pak zajímá historická událost, kterou jsem zde zmínila, můžete si o tom něco stručného přečíst na wikipedii po zadání hesla: Povstání v Gwangju.

Taky bych ráda sdělila, že se mi po nekonečně dlouhém přesvědčování povedlo z ai vycucnout něco, co se podobá na hopsavé mochi kuličky, o kterých se Hoseok se Seokjinem bavili: