Den návštěvy Prasinek byl v přítomnosti studentů třetího ročníku k nevydržení. Bylo to vůbec poprvé od nástupu do Bradavic, kdy mohli opustit školní pozemky i mimo prázdniny. Prasinky byly navíc vyhlášeným místem po celé Anglii, jakožto jedna z posledních čistě kouzelnických vesnic. Možnost je navštívit a nakoupit si sladkosti v Medovém ráji či vyzkoušet máslový ležák uvrhla všechny čtyři koleje do chaosu.

Studenti vyšších ročníků se pouze ušklíbali a protáčeli očima nad radostí, která z mladších dětí sršela, ale neřekli nic, čím by se je pokusili zesměšnit, protože si všichni moc dobře pamatovali, že před lety nebyli jiní. Mnoho starších dětí navíc jejich nadšení sdílelo, jelikož jen málokdo z nich by takový výlet odmítl. Výjimkou byli pouze někteří studenti šestých a sedmých ročníků, kteří absolvovali již tolik návštěv malé vesničky, že v ní nebylo nic, co by ještě mohli vidět a vyzkoušet.

„Přivezeme ti z Medového ráje spoustu sladkostí!"

Hermiona Grangerová seděla u dlouhého stolu nedaleko sedmáků, a tak Seokjin nepřeslechl její hlas ani v šumu stovek rozhovorů. Vzhlédl od své snídaně a otočil se jejím směrem. Harry, přestože se snažil vypadat normálně, působil jako hromádka neštěstí. O tom, že chlapec jako jediný z třeťáků nesměl odejít do Prasinek, věděla v podstatě celá kolej (ne-li celá škola). Postaral se o to jeho věrný přítel Ron, který dával poměrně nahlas najevo své nesympatie vůči rozhodnutí profesorky McGonagallové. Vedoucí nebelvírské koleje odmítla podepsat Harryho povolení o návštěvě Prasinek, a tak se třeťák nemohl výletu účastnit.

Hermiona se jako správná poslušná studentka snažila situaci zachránit a profesorku bránit tím, že je stejně nemoudré, aby Harry opustil zdi bradavické školy a dobrovolně se tak vystavil nebezpečí, které pro něj představoval Sirius Black. Seokjin nad dětmi zavrtěl hlavou a přestal jim věnovat pozornost. Místo toho se ocitl uprostřed rozhovoru svých spolužáků.

„Mohli jsme skočit aspoň na máslový."

„Ten si můžeme dát i na koleji hele," namítl Perry, když se je Will snažil naposled přemluvit, aby se k němu přidali.

Nikdo však jeho nadšení nesdílel, tedy kromě Lucy, která brala výlet do Prasinek jako skvělé rande, a tak byla na rozdíl od Willa ráda, že se k nim nikdo z jejich přátel nepřidá. Měla je ráda a nevadilo jí s nimi trávit čas, na druhou stranu by uvítala i malou chvilku jen pro ně dva. Už Willův bratr kazil její romantickou představu o společně prožitém svátku Všech svatých. Nemohla mu to mít za zlé – ani ona by nepropásla příležitost vidět se s rodinou, pokud by věděla, že se opět na dlouhou dobu odloučí.

„Ale můžete si dát dvojité rande tady se Seokjinem," pronesla významně Ruby. „Jde tam přece s tím mrňavým mrzimorem."

„Vtipná," zašklebil se na ni Seokjin.

„Já vždycky," nedala se dívka a laškovně na něj mrkla, pročež do úst vložila sousto sladkého pečiva.

„Co je vůbec zač?" zeptal se Jack.

Seokjin v odpověď neurčitě pokrčil rameny a instinktivně stočil pohled k mrzimorskému stolu. Hoseok se ve Velké síni nenacházel. Vzhledem k tomu, jak pokročil čas, už měl nejspíš po snídani. Seokjin si dnes i se spolužáky trochu přispal, takže přišel později než obvykle. Museli se minout. Napadlo ho, že si s chlapcem mohl domluvit místo a čas, kde se sejdou, ale nakonec nad tím jen pomyslně mávl rukou. Stejně se všichni studenti sejdou na nádvoří a tam nebude těžké mladého Korejce najít.

„Pořád je tu možnost využít neviditelného pláště," zaslechl nepříliš zdárný pokus o šepot ze strany Weasleyho, když kolem nich trojice procházela, aby se přesunula do vstupní síně – vzápětí se na něj s pohoršeným „Rone!" obořila Hermiona a obezřetně se rozhlédla.

Když se setkala se Seokjinovým pohledem, tváře jí okamžitě zrudly a přistiženě ucukla pohledem stranou, načež přidala do kroku a s huhlavým „doufám, že nás neslyšel" předběhla dvojici kamarádů. Zavrtěl nad nimi hlavou a ani ho nenapadlo zapochybovat o tom, že dřív nebo později na to děcko v Prasinkách narazí. Pokud šlo o porušování pravidel, chlapec s jizvou na čele neměl konkurenci.

„Vsadím deset galeonů, že tam stejně půjde," promluvil Perry, když si všiml, kam směřuje Seokjinův pohled.

„Do předem prohrané sázky nejdu," odpověděl Seokjin.

„Jistěže ne," přikývl horlivě Jack. „A proto tvé aristokratické pozadí na koštěti málem zavraždilo studenta."

„Yah!" okřikl ho Korejec a bojovně zvedl bradu. „To nemůžeš srovnávat!"

„No tak, dámy, nehádejte se," zastavila je Ruby a šťouchla do Seokjina. „Přines mi aspoň pár čokoládových žabek, docházejí mi."

„To si ještě rozmyslím," zašklebil se na ni.

Hoseok se ve vstupní síni objevil se značným předstihem. Filch, který stál před hlavní bránou, měl i přesto práce nad hlavu. Děti se nemohly dočkat výletu, a tak neotálely a nenechávaly si příchod na poslední chvíli ve strachu, že by je zde mohli nechat a ony už by se do Prasinek nedostaly. Pořádně se rozhlédl okolo, ale Seokjina zatím nikde neviděl. Snažil se ho zastihnout už během snídaně, ale nebelvír mezi svými u stolu chyběl.

Možná si to nakonec rozmyslel a rozhodl se, že do Prasinek vůbec nepůjde? Hoseok se opřel o zeď a pozoroval studenty třetích ročníků, jak se tlačí ve frontě s podepsanými papíry od rodičů. Filch je všechny pečlivě kontroloval. Hoseokovi bylo už od prvního dne, kdy školníka potkal, nepříjemné vyskytovat se v jeho přítomnosti. Studenti Bradavic školníka nenáviděli a on nenáviděl je a neměl nejmenší problém jim to denně dokazovat. Děti z prvního ročníku mívaly z Filche první dny a možná i týdny strach, dokud nezjistily, jak moc jsou on i jeho kočka neškodní. Hoseoka na něm nikdy neděsil zjevný odpor vůči mladým kouzelníkům, neděsil ho ani jeho zchátralý vzhled.

„Ztraťte se, mrňata, zavazíte!" zahučel školník na hlouček již zkontrolovaných třeťáků, kteří blokovali cestu jiným dětem, když se snažili čekat na své opozdilé kamarády.

Hoseok odvrátil zrak. Filch mu až děsivě připomínal něco, co sám cítil hluboko uvnitř sebe. Tíživá myšlenka, že do Bradavic nepatří. Že nepatří mezi kouzelníky a že mezi nimi vyčnívá jako vřed. Pokaždé, když se na Filche podíval, viděl, jak moc by k nim patřit chtěl. Za veškerou nenávistí, s níž pohlížel na děti běhající po školních chodbách, byla patrná lítost nad svým osudem.

„Ty zůstáváš tady, Pottere?"

Mrzimor se otočil za jízlivým hlasem Draca Malfoye. Zmijozel ze třetího ročníku stál hrdě v čele svých věrných spolužáků a výsměšně pozoroval zlatého chlapce, o němž celá škola věděla, že se do Prasinek nedostane.

„Snad nemáš strach jet kolem mozkomorů?"

Přecházela ho chuť opustit hrad. Představa, že se bude v Prasinkách celý den potkávat s Malfoyem, nebyla ani trochu příjemná, především po minulém školním roku, kdy ani on nezůstal ušetřen poznámek od rozmazleného aristokrata. Draco neměl sebemenší problém dovolovat si na starší studenty, pokud viděl, že se nebrání. Cítil se neohrožený, protože se nikdy nepohyboval sám, a pokaždé měl za sebou dvojici hromotluků, kteří byli jistě schopni i ve svém útlém věku přeprat někoho staršího, pakliže byl o polovinu menší než oni.

Dřív, než Hoseok stihl vycouvat z výletu, objevil se před ním Seokjin. Mrzimor se narovnal jako pravítko a trochu znervózněl. Doteď se mu dařilo nad výletem příliš detailně nepřemýšlet, ale teď, když je od Prasinek dělila jen kratičká chvíle, začal si uvědomovat, k čemu tak nadšeně svolil.

Nebyl příliš dobrý v navazování přátelství s jinými kouzelníky a kromě svých kamarádů se s jinými studenty tolik nebavil. Cítil se v jejich přítomnosti pokaždé stísněně, protože nechtěl říct něco nevhodného, čím by se před nimi ztrapnil nebo jinak shodil. I když věděl, že není jediný kouzelník z mudlovské rodiny a že jich bylo v Bradavicích mnoho, neuměl si představit, že by chodil po chodbách a ptal se spolužáků na jejich původ, aby si mohl vybrat vhodné přátele.

„Půjdeme?" zeptal se Seokjin zdvořile poté, co chlapce úsměvem a kývnutím hlavy pozdravil.

Hoseok rychle přitakal a – páni, vůbec si nevšiml, že se fronta dávno přesunula k východu a že se čekalo už jen na ně dva a pár posledních opozdilců. Trochu roztěkaně se pohnul vpřed a rychlým krokem zamířil k hlavní bráně, kde na ně netrpělivě s velmi podmračeným výrazem čekal školník.

„Předpokládám, že se budeš chtít stavit v Medovém ráji," podotkl sedmák při cestě do kouzelnické vesnice.

„Ty ne?" zeptal se překvapeně Hoseok.

Medový ráj byl snad první zastávkou každého studenta, který se do Prasinek vydal, a každý rok tam bylo narváno tak, že na sebe byli lidé v obchodě doslova nalepení. Hoseok se vždycky divil, že je v regálech pořád dostatek cukrovinek.

„Preferuji sladkosti, které tam neseženu," odpověděl popravdě Seokjin. „Ale slíbil jsem koupit pár čokoládových žabek. Pokud ti to nebude vadit, chci se stavit i do obchodu s kouzelnickými potřebami."

„Vůbec ne," řekl okamžitě Hoseok – nakonec, taky by si mohl doplnit zásoby pergamenu a koupit si novou lahvičku inkoustu.

Na okamžik se mezi nimi rozprostřelo ticho. Hoseok se cítil v Seokjinově přítomnosti podivně trapně. Možná za to mohlo i oblečení, kterým mimo vyučování nahradili školní hábity. Hoseok se vedle perfektně oblečeného aristokrata cítil trochu jako vandrák a vlastně si ani nedokázal představit, o čem by si měl se sedmákem povídat. Ačkoli neměl pocit, že by kterékoli z jeho trápení starší kouzelník sdílel, měl neovladatelnou potřebu rozbít pro něj nepříjemné ticho.

„Jaké sladkosti máš rád?"

Seokjin k němu stočil zrak a na rtech se mu objevil úsměv podobný úšklebku, jaký mrzimor často viděl u Malfoye – kdovíproč na něj ten Seokjinův nepůsobil ani trochu arogantně.

„Znáš hopsavé mochi koláčky?" zeptal se ho.

Hoseokovi se údivem rozevřely oči: „Ty máš hopsavky?!"

„I ohnivé gumiho," přikývl s úsměvem. „Dokonce i pár krabiček kitsune tenki."

„To kecáš!" pronesl nevěřícně Hoseok.

Byly to už roky, kdy naposled jedl korejské magické sladkosti, a krabičku japonských kitsune měl v životě jen jednou. Pamatoval si, jaké pozdvižení způsobil u spolužáků, když otevřel svou krabičku a vytáhl z ní malou lištičku s šesti barvenými ocásky. Tehdy vůbec nerozuměl, proč kolem toho ostatní děti dělají takový rozruch. Až později mu vysvětlili, že čím více ocásků tato sladkost má, tím je vzácnější. Nebyla to zrovna nejlevnější sladkost, a ve chvíli, kdy se děti rozhodly, že chtějí získat devítiocasou lišku, jejich rodiče to stálo celé jmění.

„Můžu ti pak nějaké dát," nabídl se Seokjin.

„Vážně?!" rozzářil se Hoseok. „To by bylo skvělé."

Ulice Prasinek praskaly ve švech. Bylo to vidět už z dálky. Lidé se hemžili jeden přes druhého, kolem obchodů se shlukovaly celé rodinky a za okny obchůdků se všemožným zbožím bylo vidět míhající se těla nadšených zákazníků. Mnoho z nich mělo plné ruce nákupních tašek, z nichž minimálně polovina skrývala jistojistě vánoční dárky.

Okolní nálada na mrzimora padla ve chvíli, kdy vstoupil do davu veselících se lidí, a tak se s nadšením přidal ke skupince dětí hrnoucích se přímo do Medového ráje. Seokjin mladšího kouzelníka následoval spořádaným krokem, ve tváři vyhlazená maska vznešenosti. Než se Hoseok pustil do nakupování, nebelvír jednoduchým kouzlem přiměl nákupní košík levitovat po jeho boku a následovat ho, kamkoli se pohne.

Poté už jen ostražitě sledoval jeho pobíhající tělo připomínající hopskuličku. Hoseok se evidentně nemohl rozhodnout, jestli si koupit jen celý obchod nebo celý obchod dvakrát. Sedmák se zastavil u regálu s čokoládovými žabkami a několik krabiček ukořistil pro Ruby.

„Pět galeonů?! Ale ne, já slíbil, že Harrymu nějaké přinesu," zanaříkal mladý Weasley, když se k regálům přiřítil.

„Prosím tebe," protočila nad ním oči Hermiona a sama do svého košíku nabrala tři krabičky žabek. Hned poté se přesunula k regálu s lékořicovými hůlkami.

„Aby ti zbylo na tu tvou chlupatou bestii," zamrmlal si Ron uraženě, když viděl, kolik sladkostí má jeho kamarádka v košíku.

„Nechtěla jsem tu tolik utrácet, ale je to pro Harryho, takže..." Hermiona naštěstí kamaráda přeslechla, a tak si dál nahlas povídala sama pro sebe. „Oh, sněhové pusinky!"

„Jé, dívej, co to je?!" vykřikl nějaký třeťák a málem Seokjina přerazil.

Nebelvír se na děcko pohoršeně podíval, načež věnoval ještě jeden pohled dvojici nebelvírů – zdálo se, že Potter se k nim nakonec opravdu nepřidá. Možná se nakonec měl vsadit. Rozhlédl se po obchodě, aby nalezl Hoseoka. Vzápětí ho našel na druhé straně obchůdku, a tak se za ním musel přebrodit skrz masu drobných dětských těl. Mrzimor se právě rozhodoval, jestli do košíku vložit sirupové košíčky nebo ovocné želé.

„Není toho příliš?" zeptal se poté, co zhodnotil obsah košíku – množství sladkostí uvnitř nasvědčovaly tomu, že se mrzimor plánuje otrávit cukrem.

„Oh, to je pro kamaráda," odpověděl pohotově Hoseok.

„Chceš říct, pro celou kolej," opravil ho Seokjin a sledoval, jak se mladší snaží vložit do košíku šumivé bzučivky tak, aby nepřepadly přes okraj.

„Jimin je mudla," zahuhlal Hoseok nepřítomně, příliš soustředěný na svůj nákup.

Trvalo mu celou vteřinu, než si uvědomil význam svých slov a z obličeje mu v mžiku vyprchala veškerá barva.

„Samozřejmě," přikývl Seokjin tónem, jako by říkal „moje chyba, že jsem si neuvědomil něco tak zřejmého".

Mrzimor k němu poplašeně a velmi překvapeně vzhlédl, ale v Seokjinově výrazu nenašel nic, co by nasvědčovalo jakoukoli negativní reakci. Přesto cítil, jak mu srdce zběsile tluče do hrudi, a nedokázal uvolnit napjatost všech svalů ani dlouhé vteřiny poté, co se Seokjin vzdálil, aby si uzmul pytlíček ledových bonbonů s ořechy. 

Já jsem ZASE zapomněla na pondělí?! Já se omlouvám, já jsem v neděli chlastala se Slováky ve Skyboxu po hokeji?! Prosím, příště mi napište, křičte, cokoli, já ty kapitoly mám, jen jsem je zapomněla publikovat...?! 

Ale k příběhu. Co si vůbec myslíte o Seokjinovi? Jak na vás působí? Budu ráda za všechny odpovědi. :3