Toho večera Hoseok nemohl spát. Setkání se Seokjinem a možnost mluvit s někým, kdo – jakkoli iracionální se to zdálo – mu byl blíž než vlastní spolužáci, v něm zanechalo silný pocit podobný radosti. Vzpomněl si na to, co mu před několika dny řekla Sam. Kdybyste byli ve stejné koleji, možná byste byli přátelé. Neměli stejnou kolejní příslušnost. Hoseok nepředpokládal, že by se s nebelvírem spřátelil. Nemyslel si, že by někdo jako Seokjin stál o přátelství s nějakým mrzimorem. Nejspíš by o jeho přátelství nestál, ani kdyby ho Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru.

Ale stál o jeho společnost během výletu do Prasinek. Ať už k tomu měl jakékoli pohnutky, stál o to, a Hoseok by byl blázen, kdyby odmítl šanci promluvit si s někým o svém domově. Když se cestou do hradu zmínil o tom, že ho zajímá, jaké to je, vyrůstat v kouzelnické rodině už od narození a proč Seokjin studuje právě v Bradavicích, nabídl mu kouzelník doprovod do vesničky nedaleko školy.

Přistihl se, jak se opět nesoustředí na domácí úkol. Vytáhl pergamen snad před hodinou a pořád mu chybělo na patnáct centimetrů textu. Namočil brk do inkoustu a začetl se do posledního odstavce, který napsal.

Neuvážené množství šťávy z kýchavice by mohlo u člověka, který takový odvar vypije, způsobit smrt, a proto je nezbytně nutné dbát na to, aby při vaření lektvaru nedošlo k užití většího množství, než se pro zdravotní účely doporučuje. V případě, že kouzelník přesáhne tento limit, je nutné lektvar okamžitě odstranit, neboť i výpary z něj mohou tomu, kdo je vdechne, vážně uškodit.

Na okamžik zapřemýšlel, zda by neměl text vymazat a přeformulovat, protože se mu zdál poněkud krkolomný. Nakonec to nechal být – profesora Snapea bude zajímat především obsah, nikoli zpracování. Přiložil hrot brku k pergamenu a jal se ve svém úkolu pokračovat.

Přestože je kýchavice silně jedovatá rostlina, často se využívá v lékařství, a to jak její kořeny (především šťáva), tak její listy a květy, které se pro tyto účely sbírají a suší ve speciálních sklenících.

Hoseok si vzpomněl na to, jak jim profesorka Prýtová ve čtvrtém ročníku vyprávěla příhodu, kdy se jí do uzamčeného skleníku s kýchavicí vloupali dva druháci. Měli štěstí, že šla právě kolem, protože v opačném případě už by se z přiotrávení nemuseli probudit. Upřímně se vůbec netěšil na to, až budou s jedovatou rostlinou pracovat. Pohodový lektvar, do něhož tato přísada patřila, byl součástí osnov pátého ročníku, takže ho budou jistě co nevidět připravovat.

Dopsal úkol a odložil brk. Než se pustil do psaní, nevěřil, že zvládne úkol natáhnout na požadovanou délku, teď však hleděl na hotovou práci a byl sám se sebou spokojený. Navíc měl v plánu dělat si úkoly až během nedělního odpoledne, protože jich na příští týden výjimečně neměli tolik, takže teď bude mít skoro celý den pro sebe. Pokud ovšem vstane před obědem. Hodiny na zdi ukazovaly skoro tři ráno a kromě něj už se ve společenské místnosti nikdo nezdržoval. Měl by jít spát.

„Co tu děláš?"

Hoseok málem vyletěl z kůže, když se za ním nečekaně ozval něčí hlas. Vyděšeně se ohlédl – uprostřed místnosti stál Cedric Diggory. V pyžamu vůbec nepůsobil jako ten sebevědomý a tak trochu arogantní šesťák, ze kterého dívky šílely.

„Úkoly," odpověděl trochu zmateně – srdce pořád tlouklo do hrudi jako splašené a žebra i plíce bolela spolknutým výkřikem; opravdu nerad by vzbudil celou kolej.

„Ve tři ráno?" zeptal se zaraženě Diggory.

Hoseok pokrčil rameny a neklidně se ošil. „Nemohl jsem spát."

Necítil se v Cedricově společnosti dobře. Hodně studentů ho nemělo rádo a často na chodbách slýchal opravdu nelichotivá slova na jeho osobu. Obzvláště letos, když si ho k tomu všemu spojovali s famfrpálem. Nebyl to však jejich vliv, co Hoseoka nutilo cítit se nepohodlně. Byl to ten zdánlivě milý a vlídný pohled, kterým se Cedric na ostatní díval. I když to zřejmě myslel dobře a opravdu chtěl být na ostatní milý, něco v jeho postoji a ve způsobu, jakým s ostatními mluvil, vzbuzovalo dojem pocitu nadřazenosti.

„Měl bys jít do ložnice," řekl šesťák. „Není zdravé ponocovat."

„Já vím. Už půjdu. Děkuju," pohybem hůlky sklidil své věci na hromádku, uložil je do brašny a vstal. „Dobrou noc."

Doufal, že když si lehne do postele, konečně se dostaví únava a on bude moct spokojeně usnout. Spánek však nepřicházel dlouhé minuty, které se postupně přikláněly ke čtvrté hodině ranní. Patrick ve vedlejší posteli tiše pochrapoval, a přestože ten zvuk Hoseoka svým způsobem kolébal ke spánku, pokaždé se s cuknutím těla opět probral.

Těšil se, že nedělní dopoledne stráví ve výběhu hipogryfů – samozřejmě za předpokladu, že by mu v tom počasí nebránilo. Když byl dítě, myslel si, že v Koreji prší příliš často a jako malý vždy trucoval, když se nemohl jít kvůli dešti hrát na hřiště u školy. Oproti Anglii se jeho rodná země najednou jevila jako krásné a slunečné místo. Vlastě... celá Anglie se často zdála pochmurná a šedivá. Gwangju, ačkoli nebylo hlavním městem Koreje, zářilo všemožnými barvami, bylo plné světel a pouličních stánků s jídlem. Chybělo mu to.

Poslední myšlenka, kterou měl, než se konečně nad ránem ponořil do spánku, patřila tradičnímu korejskému domku, v němž strávil své dětství, a muži v černém plášti, který si pro něj přišel, aby ho zasvětil do tajemství magie.

Hodiny obrany proti černé magii měli mrzimorští společně s Havraspárem. V učebně panovalo přítmí a vlezlá zima okusovala konečky prstů na rukou každého přítomného studenta. Profesor Lupin začal hodinu nezvykle klidně, jako by jeho energický přístup spolu se zhoršujícím se počasím postupně uvadal. Celkově vypadal profesor unaveně a nemocně. Všechno nasvědčovalo tomu, že se dnešní dvouhodinovka bude věnovat pouze teorii, nikoli procvičování se v praktických dovednostech.

Hoseok se právě začetl do delšího odstavce pojednávacího o tom, jak se úspěšně ubránit, pakliže se dostane do styku s medúzou (přestože učebnice takovéto setkání výrazně nedoporučuje), když židle v čele učebny hlasitě zavrzala o dřevěné parkety. Vzhlédl právě ve chvíli, kdy profesor Lupin tleskl, aby získal pozornost studentů. Přestože jeho výrazné černé kruhy pod očima během první půlhodiny nikam nezmizely, zdálo se, že v sobě krátkým odpočinkem posbíral něco málo elánu.

„Ačkoli patří jednodušší odzbrojovací kouzla do osnov nižších ročníků, doneslo se mi, že posledních pár let vaši profesoři nevěnovali výuce dost pozornosti. Myslím si a budete se mnou určitě souhlasit, že tím prvním, co musíme v obraně proti černé magii znát, je kouzlo, kterým sami sebe ubráníte," Lupin začal svůj proslov, jako by pokračoval v dávno načaté konverzaci, což mnoho studentů donutilo k překvapenému pohledu. „Kdo z vás mi umí říct, jaká známe odzbrojovací kouzla? Ano, pane Dempsey?"

„Existuje takové... Expelliarmus," promluvil poněkud váhavě černovlasý chlapec se znakem havraspárské koleje na hábitu.

„Správně! Pět bodů pro Havraspár. Je tu někdo, kdo se tímto kouzlem již osobně setkal?"

Několik rukou se zvedlo do vzduchu. Lupin se rozhlédl po třídě a zdálo se, že byl nadmíru spokojený. Pohledem zastavil na Patrickovi, jenž patřil mezi hlásící se studenty. „Ano, pane Harrisone?"

„Minulý školní rok se mi to kouzlo povedlo," začal. „Profesor Lockhart s námi uspořádal pár duelů."

„Ah," vydechl Lupin zaskočeně a rozhlédl se po třídě. „Ještě někdo, komu se kouzlo povedlo? Pane Lewisi? Výborně. Slečno Burbanková – nikdo další? Dobrá! Poprosím všechny, aby se postavili."

Mávnutím hůlky nechal profesor všechny lavice, aby se přesunuly do rohu třídy a vytvořily tak pro studenty dostatek prostoru k pohybu. Profesor Lupin je nechal rozestoupit se po stranách třídy, čímž se mezi nimi utvořil dostatek prostoru pro trénink.

„Takže, slečno Burbanková, vy půjdete první, pánové to jistě pochopí," usmál se na dívku vlídně.

Jessica vystoupila z řady svých spolužáků a postavila se před profesora – hůlka v ruce. Dívala se na profesora nejistě. Stejně jako mnoho dalších děvčat na škole, i ji poněkud děsily jizvy, které pokrývaly jeho obličej. Hoseok se jejímu rozpačitému a pořád uhýbajícímu pohledu nedivil. Sám podobné jizvy viděl před lety, ještě když studoval na Wonhyo. Jejich profesor nauky o nadpřirozených bytostech měl podobná zranění na levé tváři i na krku. Od starších spolužáků se jim doneslo, že ho prý napadla bájná Gumiho, ale nikdo nevěděl, jestli těm povídačkám mohou věřit.

„Připravte si hůlku. Použiju na vás jednoduché kouzlo dezorientace a vy se mě pokusíte odzbrojit. Sensumarceo!"

„Expelliarmus!" vykřikla dívka zároveň s profesorem, pročež sebou jeho hůlka prudce cukla do strany a kouzlo odlétlo do zdi za ní.

„Výborně, slečno Burbanková. Deset bodů pro Mrzimor. Pane Harrisone?"

Profesor předvedl stejný duel s oběma chlapci – Joeovi se povedlo odzbrojit Lupina úplně, takže mu hůlka vyletěla z ruky a sám Lupin se zapotácel. Odměnil chlapce patnácti body, což mu evidentně zvedlo náladu, protože když se pak zařadil po Hoseokově boku, spokojeně se na něj usmál.

„Nyní prosím utvořte dvojice tak, aby proti sobě stál vždy zástupce jedné z kolejí. Kolej, které se povede odzbrojit nejvíce protivníků, získá za dnešní hodinu třicet bodů. Abychom předešli nehodě, smíte používat jen kouzla Sensumarceo, Tarantallegra a Rictusempra. A můžete začít – teď!"

Učebna se proměnila na pomyslné bojiště. Kletby létaly vzduchem jedna přes druhou společně s hůlkami studentů. Občas se ozval výkřik, jak některý ze studentů uskočil, občas mezi kletbami zaznělo tiché „Accio". Profesor Lupin bedlivě sledoval jednotlivé dvojice připravený zasáhnout, kdyby ho některý z nich neuposlechl. Studenti však byli motivovaní odměnou za svou snahu, a tak je ani nenapadlo jakkoli se příčit stanoveným pravidlům.

„Sensumarceo!"

„Expelliarmus!" Hoseok švihl hůlkou pomaleji, než chtěl.

Vzápětí ucítil, jak do něj kouzlo vržené studentem z Havraspáru udeřilo v plné síle. Svět se mu před očima změnil v šmouhu a začal se nepřirozeně motat a kroutit. Nepříjemné horko mu steklo po těle od krku až k patám a vlnící se barevné šmouhy na okamžik vystřídala úplná tma. Měl pocit, že se jeho tělo naklání doleva, a tak udělal prudký krok na stranu, aby neupadl. Narazil do něčeho tvrdého a tma se opět změnila v barvy, které se začínaly formovat do rozeznatelných tvarů.

„Jsi v pořádku?" ozval se nad ním profesorův hlas.

Nechal se za ramena odvést ke školním lavicím. Trvalo dobrých pár vteřin, než závratě odezněly natolik, aby si troufl rozhlédnout se po třídě. Teď, když se nesoustředil jen na boj, si mohl všimnout, že není ani zdaleka jediný, kdo byl zasažený kletbou. Samantha, proti níž stála dívka s podobně světlými vlasy, byla evidentně zasažena kouzlem Tarantallegra a rozhodně z toho nebyla nadšená.

„Dýchej zhluboka, za chvíli to přejde," mluvil na něj dál profesor. „Nečekal jsem, že by někdo svedl kouzlo tak dobře. Dobrá práce, pane Pennere."

„To bylo... hnusné," zamumlal Hoseok, když konečně viděl svět normálně.

„Sensumarceo je dost nepříjemné kouzlo, i když není životu nebezpečné – pokud ovšem ho na vás nepoužije nepřítel. Pak byste pro něj byl velmi snadným terčem, pane Jung. Pro příště se zkuste víc soustředit."

Profesor Lupin se napřímil a otočil se čelem ke studentům. „Dobrá, třído, pro dnešek to stačí! Pokud se nemýlím, více zasažených studentů patří k mrzimorské koleji, proto uděluji třicet bodů Havraspáru. Pokračovat budeme příští týden. Přečtěte si do té doby kapitolu osm ve vašich učebnicích. Můžete jít."

„Páni, kámo, chvíli jsi vypadal, že to s tebou sekne," Patrick mu položil ruku okolo ramen. „Ten Pennere je fakt dobrý, zasáhl jsem Hewittovou dvakrát, ale pokaždé se jen zapotácela."

„Nedělej z nich hrdiny, pro Merlina," protočil očima Joe. „Je jasné, že to Hoseoka složí spíš, když má rodiče mudly."

„To s tím nemá vůbec, co dělat, Joe!" prskla na něj Samantha. „A ty to moc dobře víš. Co máš pořád za problém? Chováš se jako uražené malé děcko, abys věděl!"

„Proč bych měl být uražený? Merline, ty naděláš, vždyť jsem tolik neřekl," bránil se Joe a otočil se na Hoseoka. „Nebo snad jo?"

„To nic," ujistil ho Hoseok. „Joe má pravdu, nejsem tak dobrý kouzelník jako vy."

„Vidíš," zvedl Joe obočí a významně se na Sam podíval.

„Neměl bys ho v tom podporovat," napomenula ho Samantha, když se na okamžik vzdálili od skupinky spolužáků mířících na hodinu přeměňování.

„Nechci se s ním hádat, Sam," usmál se na ni Hoseok. „Víš, že ho to přejde."

Joe byl prostě idiot, jak poznamenala cestou do učebny Samantha. Často míval výkyvy nálad horší než kdejaká holka, kterou Hoseok znal. A často si to vybíjel právě na Hoseokovi. Přestože ho dva mrzimoři vždycky bránili, sám k tomu neměl kuráž v obavě, že by mohl říct něco, kvůli čemu by o své kamarády přišel. A tak mu nezbylo nic jiného, než doufat, že se Joe zase brzy vrátí do normálu. 

Přeji vám nádherné pondělí a PŘESTRAŠNĚ se vám omlouvám, že jsem zapomněla přednastavit kapitolu na ráno. Trochu jsem celý víkend trávila v práci a nějak jsem ztratila pojem o čase. Teď mě to tady úplně trklo. Pardon. 

Snad se vám interakce s Lupinem líbila. :3