Byla teprve druhá říjnová středa, počasí však vypadalo, jako by se snažilo předběhnout čas a po hlavě skočit rovnou do listopadu. Neobvyklá zima u rámů oken tvořila brzy ráno námrazu a hustý déšť se zuřivě klikatil po celé ploše skla. Hoseok by nejraději proležel v posteli celé dopoledne. Už druhou noc nemohl pořádně spát. Od chvíle, co opustil sklepení po rozhovoru s profesorem Snapem, měl pocit, že se na něj Joe zlobí. Nechoval se o moc jinak, než u něj bylo normální, ale Hoseokovi se i tak zdálo, že některé jeho poznámky byly ostřejší a jízlivější a většina z nich mu nebyla vůbec příjemná.

Dokonce i Sam s Patrickem si všimli, že se děje něco zvláštního. Patrick se snažil Joea uzemnit pokaždé, když to přeháněl, a Sam držela Hoseoka z chlapcova dosahu co nejdál tak často, jak jen jim to vyučování dovolovalo. Celé úterý trávila v lavicích po jeho boku, zatímco Patrick s Joem seděli opodál.

„Nevšímej si ho," opakovala mu celý předešlý den spolužačka. „Není tvoje vina, že se od začátku roku fláká."

Joe nikdy nebyl na učení a většinu úkolů si jednoduše opsal buď od Hoseoka nebo od Samanthy. Patrick byl v tomto ohledu příliš cílevědomý a poctivý, proto to na něj Joe raději ani nezkoušel. Oba se chtěli po škole uplatnit jako bystrozoři a oba na to měli skvělé předpoklady. V obraně proti černé magii obstáli pokaždé na výbornou a jakékoli praktické dovednosti pro ně byly hračka. Pokud však došlo na teorii a cokoli, u čeho se vyžadovala pečlivost a trpělivost, Joe silně zaostával. Hoseok si někdy říkal, že se Joe povahově hodí spíše do horkokrevného Nebelvíru. Kdovíproč ho Moudrý klobouk zařadil právě to jejich koleje.

Když vešel do společenské místnosti, přivítal ho chaos a rozjařené hlasy třeťáků, kteří se shromáždili u zdi. Ještě rozespalý hlasitě zívl a obešel hlouček dětí. Prsty vytřel ospalky z očí a rozhlédl se. U jednoho ze stolků seděla v křesle Samantha a ještě v pyžamu listovala tenoučkou knížečkou v rudém obalu.

„Ahoj," pozdravil tiše a usadil se naproti ní. „Prasinky?"

„Dobré ráno," usmála se na něj. „Jo, jančí už minimálně čtvrt hodiny. Divím se, že není na nohou už celá kolej."

Většina pátého ročníku a výš ještě spala, jelikož vyučování jim dnes začínalo později než mladším studentům. Hoseok měl první hodinu až v jedenáct a vůbec se na ni netěšil. Když si před nástupem do třetího ročníku volil předměty, neměl ani jen ponětí, jak moc bude u jasnovidectví trpět. Všichni tři spolužáci, se kterými se od prvního dne v Bradavicích kamarádil, si zvolili starodávné runy. Jejich rozvrh se proto maličko lišil. Stejně jako Hoseok, i oni začínali v jedenáct, ale s jinou vyučovací hodinou. Všichni se pak měli sejít na obědě, po kterém měl Hoseok dvě hodiny volno, protože si na rozdíl od spolužáků nevybral věštění z čísel. Později odpoledne pak měli společně kouzelné formule.

Hoseok se bez trojice spolužáků cítil často osaměle, dnes však chvilku samoty uvítal. Joeova nevrlost na něj měla negativnější vliv, než si byl ochotný přiznat.

„A co když se v Prasinkách objeví Black?" zapištěla vyděšeným hlasem dívenka s vlasy spletenými do dvou tlustých copů.

„Ale prosímtě, co by ten v Prasinkách dělal?" vysmál ji chlapec s velkými pihami na obličeji.

„Co je to tu za povyk?" ve společenské místnosti se náhle objevil Cedric Diggory, vlasy rozcuchané, v obličeji však přívětivý výraz. Nový kapitán famfrpálového mužstva převyšoval třeťáky skoro o dvě hlavy (a Hoseok si nemohl nevšimnout okouzleného pohledu, kterým Sam na Cedrica koukala), takže neměl problém zjistit, proč jsou děti tak neklidné. „Ah. Poprvé do Prasinek, jo? To se máte na co těšit."

„Letos ve famfrpálu určitě vyhrajeme," zacvrlikala Sam objímajíc knížku pažemi, jako by to byla plyšová hračka. „Cedric je skvělý."

„Nehraje náhodou letos poprvé?" zeptal se Hoseok.

„Na tom nezáleží! Je skvělý ve všem, co dělá," pozorovala ho zasněně dál. „A je tak pěkný..."

Spolužák nad ní jen zavrtěl hlavou a vstal. Sám byl pořád v pyžamu a rád by stihl snídani. Bylo načase, aby se šel převléct a zkontrolovat, jestli má zabalené všechny učebnice a domácí úkoly.

„Co se tam zas děje...?" zamručel zpod peřiny Patrickův hlas.

„Vyvěsili termín výletu do Prasinek," řekl šeptem Hoseok. „Třeťáci se jdou zbláznit."

„Hm," odpověděl jen. „Kolik je hodin?"

„Za chvíli bude snídaně, už byste měli vstát," promluvil o něco hlasitěji.

V břiše mu jako na povel hlasitě zakručelo. Než se převlékl do hábitu a naposled se ujistil, že nezapomněl na úkol do kouzelných formulí, byla většina mrzimorských na nohou. Ve společenské místnosti se připojili k Sam, která na ně již oblečená a učesaná čekala.

„Vám to taky trvá věčnost. A pak že jsou holky pomalé!" dobírala si je, zatímco spolu s dalšími studenty zamířili k východu.

Velkou síní se ozvalo zahoukání sovy. Desítky studentů, kteří po vydatném obědě trávili chvíle u dlouhých stolů a pracovali na domácích úkolech (někteří na následující dny, opozdilci poté do odpolední výuky), zvedly své hlavy. Skrz otevřená okna dovnitř vletělo několik opeřenců různých barev a velikostí. Každý z nich zamířil přímo ke svému majiteli, aniž by při plynulém letu zaváhal.

Drobná sova pálená přistála na stole přímo před Hoseokem, který se při pohledu na ni rozzářil. Sprite naklonil hlavu na stranu a nechal se pohladit po peří, pročež nastavil nohu, k níž byl připevněný svazek dopisů. Hoseok si převzal poštu a ještě jednou zvíře pohladil. Sprite houkl, roztáhl křídla a elegantním letem spolu s dalšími svými druhy opustil síň, aby si mohl odpočinout v sovinci.

Hoseok otevřel první z dopisů. Psala mu máma. Něco uvnitř jeho hrudi zabolelo steskem. Instinktivně sáhl po červené brašně, v jejíž přední kapse nosil schovaný mobilní telefon. Zatoužil slyšet její hlas. Pohladil dlaní tvrdou látku a tiše si povzdechl. Nejspíš bylo dobře, že mudlovská elektronika tu nefungovala. Co by si o něm pomysleli spolužáci, kdyby ve svých patnácti letech brečel za mámou? Rychle dočetl dopis, v němž mu líčila, jak moc jí chybí a jak se těší, až se v prosinci vrátí domů. Taky se ho ptala, jestli má ještě dost galeonů a jestli mu nemá jít nějaké vyměnit do té jejich skřítkovské banky.

Usmál se při vzpomínce na to, jak šli poprvé do Příčné ulice. Mamka byla už z Koreje zvyklá na kouzelnické vesničky, ale tohle bylo přeci jen něco nového, a Hoseok měl pocit, že jeho rodiče byli z různorodých kouzelnických obchodů mnohem nadšenější než on. Jeho táta, vášnivý čtenář, si hned ten den pořídil několik svazků, mezi nimiž byly i Bajky Barda Beedleho nebo Famfrpál v průběhu věků - především ten tátu nadchnul.

Pečlivě dopis poskládal a uložil zpátky do obálky. Poté vzal do rukou tu druhou, o něco tvrdší, a vylovil z ní natřikrát přeložený list papíru. Kulaté neuspořádané písmo mu na rtech vykouzlilo široký úsměv.

Ahoj, Hoseoku!

Domluv své sově! Zase mě klovl! Příště mu nedám najíst, abys věděl! (Ne že bych ho musel krmit, od doby, co k nám létá, si babička nestěžuje na hlodavce v kůlně.) Doufám, že se na Vánoce vrátíš, máma mi prý koupí novou konzoli, musíme si spolu zahrát. Taky se těším, až si spolu zase zatančíme! Rekonstruovali nám tělocvičnu, to budeš zírat!

Díky za ty čokoládové žabky! Jsou úžasné! I když jsem málem dostal infarkt, když ta potvora vyskočila z krabičky! Fakt škoda, že je nemůžu vzít do školy, to by čuměli! (Slibuju, že to neudělám. Ale chci.) Přinesl bys mi ještě nějaké? Co to bylo za dědka, co mi zmizel z kartičky?!

P. S.: V obálce máš sladký papír, mají novou příchuť, je to super. Doufám, že po cestě nezmokl nebo tak.

Nakoukl do obálky, a opravdu - našel v ní několik obdélníkových jedlých papírů v různých barvách, mezi nimi i zvláštní fialový odstín, který neznal. Když si z něj malinko ukousl, zjistil, že chutná jako borůvkové žvýkačky. Vzal si svou oblíbenou banánovou příchuť a zbytek vrátil zpátky do obálky s myšlenkou, že později nabídne kamarádům. Hádal, že pro ně mudlovská sladkost nebude ničím výjimečná, ale i tak chtěl, aby ji ochutnali.

Zapřemýšlel, jestli má v mrzimorské ložnici ještě nějaké čokoládové žabky z bradavického expresu, které by mohl Jiminovi poslat. V opačném případě mu je bude moct poslat až koncem měsíce, když nějaké koupí v Prasinkách. Vzal obě obálky, urovnal je a vložil je do brašny. Rovnou odložil i učebnici jasnovidectví, ze které si dělal úkol. Nebo se o to alespoň snažil. Profesorka Trelawneyová měla o svých studentech opravdu vysoké mínění a předpokládala, že pro ně nebude problém vyložit budoucnost pomocí mnoha nepřesných pomůcek popsaných v knize.

Do začátku kouzelných formulí zbývala ještě skoro hodina. Mohl by využít krátkého volna a napsat dopisy mámě a Jiminovi. Nebo aspoň jemu, dokud k tomu měl soukromí. Nechtěl, aby se jeho spolužáci o Jiminovi dozvěděli. Mít mudlovského kamaráda nebylo proti pravidlům kouzelnické společnosti, ale kdyby se dozvěděli, že mu Hoseok odhalil své tajemství, mohl by z toho být problém.

„Škoda, že letos vychází výlet do Prasinek na svátek Všech svatých."

Hoseok zvědavě vzhlédl za dívčím hlasem. Vzápětí se jeho pohled setkal s pohledem hnědých očí. Seokjin - Hoseok si rychle vzpomněl na nebelvírovo jméno - chlapci kývl na pozdrav, když kolem něj s partou svých kamarádů procházel, a poté opět přesunul svou pozornost na rudovlasou dívku.

„To bude zase všude narváno. Nevím, jestli se tam vůbec oplatí chodit," posteskl si Perry. „Hlavně večer."

„Nevím, jak vy, ale já určitě půjdu. Brácha psal, že se tam možná staví," promluvil Will.

„Není on teď někde v Japonsku?" zeptal se zvědavě Jack. Co věděl, Willův bratr studoval jakýsi nový druh vodních tvorů, který nedávno objevili kdesi v čínském moři.

„Na Filipínách," opravil ho. „Teď se na pár měsíců vrací. Ale nejspíš odejde ještě před Vánocemi a pak se zase dlouho neuvidíme."

„Kdybys dával na kurzech přemisťování větší pozor..."

„Ah, prosímtě, nech si to. Navíc, i kdybych zkoušku udělal, přemisťovat se přes půl planety je šílenství. Nevím, jak ty, ale já rozhodně nebudu riskovat ztrátu končetiny..."

Hoseok skupinku nebelvírů pokradmu pozoroval, dokud nezmizeli za dveřmi Velké síně. Pak se sklonil zpátky ke svým věcem a rozhodl se vzít si z nich příklad. Když prošel velkými dvoukřídlovými dveřmi, udeřil ho do těla chlad přicházející z nádvoří. Zimomřivě si objal hruď pažemi a vydal se chodbou směrem k učebnám.

Myšlenky mu pořád utíkaly k Seokjinovi. Poslední dny se s ním potkával často, i když spolu od toho dne, kdy se mu přišel omluvit, nemluvili. Snažil se vzpomenout si, jestli se s ním potkal i někdy předtím, ale Seokjin v žádné jeho vzpomínce nebyl. Nakonec uznal, že se mu to jen zdá, protože teď, když znal nebelvíra jménem a věděl o jeho existenci, bylo snadnější a pochopitelnější, že si ho na chodbách školy bude všímat častěji. Už několikrát se přistihl při tom, jak uvažuje, že nebelvíra osloví, nikdy k tomu však nenabral dostatek odvahy.

„Věštění z čísel je ten nejnudnější předmět, jaký kdy tato škola vyučovala," byla první slova, která Hoseok zaslechl, když se o hodinu později potkal se svými spolužáky.

„Kdyby nebylo otce, už dávno tam nechodím. Ale nemůžu si dovolit trolla," promluvil podrážděně Joe.

„Určitě je to lepší než jasnovidectví," zasmál se Hoseok.

„No jo, slyšel jsem, že profesorka Trelawneyová není úplně... no víš," Patrick naznačil prstem krouživý pohyb u pravého spánku. „Že jí trochu straší ve věži."

„Je," začal Hoseok, pročež se zarazil, jak hledal vhodné slovo. „Osobitá."

„Dobrý den, děti, dobrý den!" pozdravil je živ profesor Kratiknot, který se znenadání objevil v hloučku studentů.

Jakmile se všichni přesunuli do učebny a posedali si na svá místa (Hoseok skončil usazený mezi Sam a Patrickem, zatímco Joe se při pohledu na ně pouze ušklíbl a prohlásil něco, co znělo jako „kvočny"), profesor krátkým odkašláním naznačil, aby mu věnovali svou pozornost.

„Dnes si v hodině procvičíme hned dvě kouzla. Reducio a Engorgio. Umí mi někdo říct, k čemu tato dvě kouzla slouží? Ano, slečno Burbanková?"

„Reducio je kouzlo, které umožňuje věci zmenšit. Kouzlem Engorgio je můžeme naopak zvětšit," odpověděla sebevědomě černovlasá dívka.

„Výborně, slečno Burbanková!" vykřikl potěšeně Kratiknot. „Takže - vytáhněte si všichni své hůlky."

Celou první polovinu hodiny se studenti pátého ročníku opakovaně snažili kouzlem zmenšit své učebnice kouzelných formulí.

„Reducio!" Hoseok se mračil na svou učebnici, obočí stažené k sobě. Předmět uložený na stole si z jeho vokálních projevů ani z máchání hůlkou vůbec nic nedělal. „Reducio!"

„Reducio," vyslovil pečlivě Patrick s hůlkou namířenou ke knize a ta se jako na povel nejdříve zavlnila, a poté změnila své rozměry tak, že byla o polovinu menší než učebnice ostatních studentů.

„Skvělé, pane Harrisone!" pochválil chlapce Kratiknot. „Pane Jung, jemněji. Šviháte hůlkou příliš silně."

„Ano, pane profesore," odpověděl Hoseok a trochu ubral na síle - zmenšovací kouzlo se mu povedlo na šestý pokus.

Přeji hezké pondělí!

V dnešní kapitole jste se mohli "seznámit" s novou postavou v podobě mudlovského kamaráda Jimina, který v povídce později ještě sehraje svou roli. Snažím se to s postavami nepřehánět, nicméně se jich ještě pár objeví vzhledem k tomu, že se mi do příběhu začaly samovolně infiltrovat korejské dějiny.

Doufám, že to pro vás nebude příliš zmatečné a že se v příběhu nezačnete ztrácet. Kdyby taková situace nastala, řekněte mi to, prosím.