Dějiny čar a kouzel byly pro studenty pátého ročníku tím nejhorším začátkem týdne. Pondělní ráno bylo stejně mrzuté jako předešlé dny a zdálo se, že počasí už lepší nebude. Přítmí, které kvůli šedivým mrakům v učebně vládlo, uspávalo studenty stejně spolehlivě jako monotónní hlas profesora Binnse.

Uběhlo sotva patnáct minut od začátku výuky, když Patrick, který seděl po Hoseokově pravici, upadl do dřímoty. Brk mu vypadl z ruky a zůstal ležet na pergamenu, kde se tvořila pořád větší inkoustová skvrna. Joe se Sam seděli ve vedlejší lavici a tiše si něco šeptali, přičemž Joe něco zuřivě zapisoval na pergamen. Hoseok byl přesvědčený, že se jednalo o úkol do lektvarů, na který spolužák včera zapomněl – dvouhodinovka s profesorem Snapem následovala hned po dějinách, takže mu příliš času nezůstávalo.

Hoseok se rozhlédl po třídě. Většina studentů upadla do jakési apatie, kdy jen klimbali nebo pozorovali déšť bubnující do oken. Profesora Binnse poslouchal jen málokdo, a ještě méně se jich snažilo o zápis. Hoseok ani nevyndal brk. Drobného ducha vznášejícího se nad katedrou poslouchal jen na půl ucha. V mysli se pořád pohrával s myšlenkou, kterou mu včera večer vnutil Hagrid.

Byl sice teprve začátek školního roku, ale většina spolužáku věděla už dávno, jakým směrem se chtějí po škole ubírat. Hoseok toto rozhodnutí pořád odkládal. Netušil, zda bude chtít po škole zůstat součástí kouzelnického světa. Nebylo nic, co by ho tu drželo – vyjma Půlnoci. Celkově nalezl oblibu v kouzelných tvorech a ve všem, co s nimi souviselo. Učebnici Mloka Scamandera měl přečtenou dávno předtím, než nastoupil do třetího ročníku. Před nástupem do Bradavic netušil, kolik neskutečných bytostí ve světě existovalo.

Během prvních dvou ročníků na Wonhyo nevěnovali kouzelným tvorům tolik pozornosti a Hoseok znal jen ty, o kterých se ještě jako dítě dočetl v pohádkách. Musel se usmát při vzpomínce na první dny ve škole, kdy se dozvěděl, že bájná gumiho není jen pohádka, která měla postrašit neposlušné děti. Jako jedenáctiletý byl tehdy vyděšený k smrti a jeho rodiče netušili, co si počít, když nemohli dítě uchlácholit tím, že devítiocasé lišky ve skutečnosti neexistují.

Zazvonilo. Ostrý zvuk fungoval jako budík a několik studentů kvůli němu polekaně ucuklo. Patrickovi podjela ruka a málem se třískl hlavou do lavice. Profesor Binns utichl, jako když na videu stisknou stop, bez jediného slova se otočil a proplul skrze tabuli ven z učebny.

„Konečně," vydechl Patrick a protáhl se, až několik kostí v jeho těle hlasitě křuplo.

Na rozdíl od něj, Joe se poprvé za roky studia z konce hodiny netěšil. „Snape mi dá určitě trolla. Pořád mi chybí tak deset centimetrů!"

„Kdyby ses neflákal a nenechával sis to na poslední chvíli, tak na to možná nezapomeneš," pokrčila rameny Samantha. „Buď rád, žes stihl aspoň to, co máš."

„Tobě se to řekne, lektvary ti jdou," zamračil se na ni Joe.

„Protože se na ně pečlivě připravuji, na rozdíl od někoho," Samantha se na kamaráda významně podívala.

„Nedělej se," zašklebil se Joe. „Máte nadání na lektvary v rodině."

Hoseok naskládal učebnice do sytě červené brašny s velkým nápisem „HOPE" a přidal se k rozepřené dvojici.

„S nadáním to nemá nic společného, Joe," oponovala chlapci Sam. „Nadání znamená pouze to, že máš startovací čáru pár metrů napřed."

„Tse," odfrkl si chlapec a uraženě zamířil ke dveřím učebny.

„Jestli si ti dva zase sednou k sobě, jednomu z nich bouchne kotlík," zamumlal Patrick, který se ospale loudal po Hoseokově boku.

Dvouhodinovku lektvarů měli společně s nebelvírskou kolejí. Studenti se k nim na cestě do sklepení přidali o chvíli později – vypadalo to, že přišli přímo z nebelvírské věže. Nejspíš to dnes byla jejich první hodina, což byla asi stejná výhra jako dějiny s Binnsem.

„Co myslíš, Frede, bouchne dnes někomu kotlík?" zaslechl Hoseok za svými zády.

„Pokud do něj přidá tohle, tak určitě!"

„Opovažte se to použít!" sykl dívčí hlas varovně.

„A proč ne? Lektvary jsou děsná nuda! Viděla jsi, jak se u nich Snape pokaždé tváří? Malá exploze ho jistě rozveselí!"

„To určitě! A Nebelvír kvůli vám přijde o další body! Dost, že je Snape pořád strhává Potterovi. Ještě vy dva ho v tom podporujte! Víš, jak nadržuje těm svým hadům. S takovou skončíme zase poslední!"

„To zas bude hodina..." povzdechl si Patrick tiše.

„Ale, ale, Harrisone, co to slyším!" Fred Weasley se znenadání vtěsnal mezi Patricka a Hoseoka, přičemž oba obejmul okolo ramen, jako by byli nejlepší kamarádi. „Vy se taky vlečete jak na porážku."

„Zase nemáte do čeho píchnout, veverky?" ušklíbl se Joe, který se k trojici okamžitě přidal. „Co jste si nachystali teď?"

„Jen drobné rozptýlení," zasmál se Fred.

„Nic velkého," doplnil ho George.

„Chceme jen vnést trochu barvy do těch škaredých temných sklepení."

Hnědovlasá dívka, která se před chvíli snažila dvojčata odhovořit od dalšího průseru, se několika dlouhými kroky vmísila do hloučku. „Neslyšeli jste Lucy? Říkala, že Snape má dnes obzvláště špatnou náladu. Jestli něco provedete, budete drhnout kotlíky vlastními kartáčky na zuby po zbytek školního roku!"

O několik minut později se skupinka připojila k většímu hloučku, který se tísnil před učebnou lektvarů. Jako na povel se ozvalo zvonění ohlašující další vyučovací hodinu. V týž vteřině se dveře sklepení se skřípotem otevřely – jako by Severus Snape celou dobu čekal za nimi s rukou na klice.

Studenti se postupně rozmístili ke stolkům a než si stihli vytáhnout učebnice, dveře sklepení se s klapnutím zavřely. Jako na povel třída ztichla. Severus Snape se tichým krokem přesunul ke katedře. Hábit za ním zlověstně vlál a umocňoval v dětech pocit napětí.

„Mnozí z vás se nejspíš mylně domnívají, že pokud není dosažení hodnocení vynikající v jejich zájmu, mohou letošní rok polevit na snaze nenechat svůj kotlík vybouchnout," začal Snape tichým hlasem. „Ujišťuji vás, že takovýto přístup nebudu ve svých hodinách tolerovat, a věřte mi, že si nikdo z vás nepřeje pocítit následky mé... nelibosti."

Pokud bylo před profesorovým proslovem ve třídě ticho, nyní zhoustlo tak, že by se dalo zcela určitě krájet, a dokonce i ten pověstný pád špendlíku by v něm zněl jako výbuch jednoho z kotlíků s nepovedeným lektvarem.

„Teď, když si vzájemně dokonale rozumíme, otevřete si prosím učebnice a nalistujte si stranu deset. Dnes se pokusíte připravit alespoň podprůměrný lektvar živoucí smrti. Pokud by měl někdo z vás nutkavou potřebu nevěnovat přípravě dostatek pozornosti, dovolím si vás upozornit, že zásoby madam Pomfeyové na nápravu škod, které na sobě či svých spolužácích způsobíte, vystačí sotva pro polovinu zde přítomných. Na lektvar máte půl druhé hodiny."

Studenti se jako na povel sklonili ke svým učebnicím, aby si pročetli seznam přísad, které budou k lektvaru potřebovat. Postupně se pak shlukovali u skříně se vším potřebným a každý se ke svému kotlíku vracel s náručí plnou různorodých ingrediencí. Hoseok si vše rovnoměrně uložil na pracovní plochu tak, aby měl všechno nadosah a zároveň aby mu nic nezavazelo při práci. Zažehl oheň pod svým kotlíkem, a zatímco se jeho obsah rozehříval, pečlivě si pročetl postup přípravy.

Dlouhé minuty se učebnou rozléhalo jen tiché klapání nožů o desky stolu, jak studenti opatrně krájeli kořínky na doporučované rozměry a jeden po druhém je vhazovali do kotlíků. Vzduch v místnosti téměř každou vteřinu měnil vůni od příjemných bylinkových až po nepříjemně zatuchlé či vyloženě odpudivé.

„Fuj, páchne to jako mrtvý troll," ucpal si nos Joe, když hmota v jeho kotlíku změnila barvu na smolně černou a bublala jako vařící se želatina. „Sakra, jak to děláš?"

Hoseok v odpověď pouze neurčitě pokrčil rameny, když spolužák nevěřícně nahlédl do jeho kotlíku. Jeho lektvar nabral požadovanou barvu popsanou jako černý rybíz. „Musíš jen dávat pozor na množství..."

„Však jsem dával...!" prskl tiše Joe.

Hoseok se kradmo podíval na Joeovy váhy. „Máš je špatně nastavené. Vidíš? Dal jsi tam to lehčí závaží."

„Vždyť je to jen pár gramů..."

„Je to jako chemie," zamručel polohlasem Hoseok, zatímco se jeho lektvar vařil. Měl pár minut čas, než bude muset přidat další ingredience. „Množství všech přísad musí být v přesném poměru, pokud chceš získat požadovaný výsledek. Pokud máš váhy nastavené špatně byť o jediný gram, množství přísad v lektvaru bude reagovat jinak, než by mělo."

„Jasně, jasně, pochopil jsem," zavrčel podrážděně Joe.

Hoseok věděl, že jeho hněv není mířený na něj, přesto cítil nepříjemné bodnutí v hrudi a rozhodl se raději věnovat svému kotlíku. Stejně už bylo načase, aby přešel na další krok. Nakrájet fazolky dřímalky a přidat šťávu do lektvaru.

V následujících vteřinách začaly učebnu bombardovat lítající fazolky, které odskakovaly od nožů jako drobné žabičky. Hoseok se snažil přidržet neposedný předmět tak, aby po něm nůž nesklouzával, ale ať se snažil sebevíc, skončilo to ztrátou další z hromádky fazolek. Zhluboka se nadechl, opět pročetl návod. Nakrájet fazolky dřímalky a přidat šťávu do lektvaru. Zádumčivě pozoroval jednoduchý pokyn. Přidat šťávu. Stáhl obočí k sobě a zahleděl se na fazolku, kterou si přichystal. Přečetl pokyn potřetí. Důležitá je tedy pouze šťáva z fazolky? Střelil pohledem po profesorovi. Snape právě procházel okolo stolu dvojčat Weasleyových.

„Domnívám se, že ztráta bodů by vaší koleji neprospěla. Mýlím-li se, klidně si obsah svých kapes ponechte. Mám-li pravdu, odevzdáte mi jej. Právě nyní."

Hnědovlasá dívka, jejíž jméno Hoseok neznal, drcla loktem jedno z dvojčat mezi žebra a ostrým trhnutím hlavy ho pobídla k tomu, aby profesora poslechl. V další vteřině byl Severus Snape bohatší o jednu vybuchovací kuličku a spokojen se otočil do místnosti směrem ke studentům druhé přítomné koleje. Mrzimor se urychleně sklonil ke své práci. Srdečný tep se mu malinko zrychlil, když profesor procházel za jeho zády.

Klid, dýchej, promlouval v duchu sám k sobě. Takže šťáva z fazolek. Dobrá. V podstatě neměl co ztratit. Přinejhorším se mu nepovede jeden lektvar. Vzal do dlaně nůž a přiložil k fazolce celou plochu stříbrné čepele. Vyvinul mírný tlak očekávaje, že fazolka přeci jen vylítne zpod nože a zasáhne některého ze spolužáků. Místo toho zaslechl zvuk, v nějž doufal, a když nůž z rozdrcené fazolky zvedl, mohl si všimnout bohatého množství šťávy, která z ní začala vytékat. Rychle ji proto vzal a prsty stlačil pár centimetrů nad vařícím se lektvarem.

Odvar v kotlíku okamžitě změnil barvu na jemně fialovou – stejnou, jakou popisovala učebnice. A právě v ten okamžik na něj dopadl mohutný stín. Vlasy na zátylku se mu naježily, rozdrcené zbytky fazolky pořád v dlani, profesorovi přímo na očích. Neměl odvahu se ani nadechnout a z nedostatku kyslíku se mu zatmělo před očima. Profesor Snape neřekl ani půl slova a několika kroky se přesunul ke kotlíku Hoseokova souseda.

„Máte snad pocit, že takhle vypadá nachový odstín, pane Lewisi?"

„Ne, pane profesore," procedil Joe skrze zatnuté zuby.

„A dokážete mi říct, kde jste ve svém nedbalém postupu udělal chybu?"

Joe několik vteřin zarytě mlčel a snažil se z učebnice vyčíst, co udělal špatně, nemohl však na nic přijít. Nakonec rezignovaně svěsil ramena. „Ne, pane profesore."

„Strana jedenáct, odstavec tři, druhý řádek. Můžete mi ho laskavě přečíst nahlas, za předpokladu, že touto schopností disponujete?"

Hoseok viděl, jak žíla na Joeově krku vystupuje potlačovaným hněvem. „Udržujte ve varu na mírném plamenu."

„Na mírném plamenu," zopakoval po něm Snape. „Z toho, co vidím, mám dojem, že se pokoušíte svůj kotlík roztavit."

Zbývalo jim posledních dvacet minut do konce hodiny. Hoseok se během té doby na Joea ani jednou nepodíval. Cítil se vůči kamarádovi špatně, protože na rozdíl od něj, Hoseokův lektvar vypadal téměř identicky s tím, co se dočetl v knize Přípravy lektvarů pro pokročilé. Jeho barva sice nebyla světlounce růžová, ale z fialové se během finálního míchání změnila na starorůžový odstín a už taková zůstala. Usoudil, že je jeho lektvar živoucí smrti hotový a že lepší už to nebude, proto vypl plamen – hladina vařícího lektvaru se v průběhu okamžiku uklidnila.

„Ti z vás, kterým se lektvar v zoufalství neodplazil z kotlíku, naplní vzorkem jednu lahvičku, nadepíšou štítek svým jménem a spolu s úkolem, který měli na dnešní hodinu vypracovat, mi ji přinesou ke stolu na ohodnocení. Váš domácí úkol na příští hodinu je napsat třicet centimetrů pergamenu o vlastnostech kýchavice a jaké je její využití v lektvarech."

„Páni," vydechla ohromeně Samantha, když se zařadila po Hoseokově boku a všimla si vzorku v jeho lahvičce. „Jak se ti to povedlo?"

Hoseok se k ní naklonil tak, aby je nikdo nemohl slyšet. „Ty fazolky jsem rozdrtil."

„Oh..." udělala překvapeně dívka. „To by mě nenapadlo. Doufám, že dostanu aspoň přijatelné."

Její lektvar byl zbarvený do purpurové, a když s lahvičkou pohnula, vrhal lehce perleťové odlesky. Hoseok se na ni povzbudivě usmál a postoupil o několik kroků dopředu. Stáli ve frontě jako poslední, jelikož seděli v učebně úplně vzadu. K profesorovu stolu se dostali zároveň se zvoněním.

„Okamžik, pane Jung," zastavil Snape chlapce, když se chystal otočit a co nejrychleji zmizet z učebny. „Rád bych s vámi něco probral."

Hoseok si se Sam vyměnil pohled – podívala se na něj omluvně, zatímco on na ni přímo panicky. Drobná dívka nejistě mrkla po profesorovi, pročež mlčky opustila místnost. Snape vzal do dlaně lahvičku s Hoseokovým lektvarem, několikrát se vzorkem otočil, poté ho přidržel proti světlu, ve tváři nečitelný výraz. Když poté pohlédl na mladého mrzimora, udělalo se chlapci nevolno.

„Smím vědět, co vás vedlo k nedodržení postupů v učebnici?"

„Já... to je... já jsem, to prostě... fyzika," drmolil nesmyslně. Profesor mlčky vyčkával. Hoseok provedl hluboký nádech, dlouze vydechl. „Když... když se ovoce drtí, získá se tím více šťávy, než když se krájí."

„Promítáte mudlovské praktiky do hodin lektvarů často?" tázal se dál.

„Já... ano. Totiž... je to stejné. Lektvary a... chemické sloučeniny. Jen... se to musí všechno... správně vypočítat."

„Rozumím," řekl profesor. „Pro příště se však držte toho, co se píše v učebnicích. Ne všechny lektvary lze připravovat více způsoby. Rozdíl ve způsobu získání potřebných přísad může mít za následek různé účinky. Myslete na to. Především, pokud máte v plánu v lektvarech pokračovat."

„Ano, pane profesore," přikývl okamžitě student. „Já... jsem nad tím ještě nepřemýšlel."

Profesor několik vteřin mlčel. Hoseokovi ta chvilka připadala jako věčnost. Když pak Snape promluvil, mladý mrzimor pocítil v nohou slabost. „Rád vás na svých hodinách uvidím i příští rok. Můžete jít."

Přeji krásné pondělí! 

Jsem ráda, že vaše přízeň nezmizela ani po třech kapitolách a zároveň doufám, že to tak bude pokračovat. Přestože mám již nějaký hrubý náčrt povídky hotový, detailů pořád přibývá, a už v brzké době nejspíš během čtení začnete pociťovat, že v příběhu půjde o víc než o Siriuse Blacka či o nějakou romanci mezi hlavními postavami. Ale to má zatím čas.

Severus. Dalo by se říct, že tento profesor je moje oblíbená postava z celého HP universa, proto jsem se opravdu velmi děsila chvíle, kdy budu psát jeho postavu. Několik lidí mi řeklo, že se mi povedl, a já jsem se rozhodla jim věřit. Doufám proto, že i vy to vidíte stejně. Nyní se s vámi loučím a doufám, že se tu společně setkáme i příští týden.