Přestože bylo teprve jen krátce po poledni, obloha byla černá a vzduchem se nesla kyselá vůně deště. Víkend začal silnou bouří, která mladé kouzelníky s lehkým spaním budila celou noc, a jejich mrzutou náladu nezažehnala ani vydatná snídaně a vskutku lahodný dezert. Začarovaný strop velké síně kopíroval počasí venku, a tak šedé mraky spolu s očarovanými kapkami deště, které mizely jen pár centimetrů nad hlavami studentů, doprovázely hřmění přicházející zpoza dvoukřídlových dveří vedoucích na nádvoří.

Nevlídné počasí znemožňovalo dětem trávit první den víkendu venku, a tak si všichni museli najít náhradní zábavu v suchu uvnitř hradu. Někteří se rozhodli trávit volné chvíle ve školní knihovně (Grangerová v čele), jiní se uchýlili do svých společenských místností a buď svolili k nějaké kolektivní hře, nebo se jen poflakovali. Jen malá hrstka se během sobotního dopoledne rozhodla věnovat učení.

„Co je zase tohle?" zeptal se Joe nechápavě, když nahlédl Hoseokovi přes rameno.

Řachavý Petr už ho nebavil a sledovat Patricka se Sam, jak hrají kouzelnické šachy, byla nuda. S balíčkem kyselých hadů se tedy usadil vedle Hoseoka. Chlapec se od nich oddělil už před pár hodinami, aby se mohl v nejvzdálenějším koutě společenské místnosti věnovat studiu.

„Daltonova atomová teorie," odpověděl Hoseok.

Joe se zamračil. „K čemu je to dobré? To pero je očarované?"

Nikdy nepochopil, jak s tím může Hoseok psát tak dlouho, aniž by použil kalamář. Věděl, že existují očarovaná brka, která inkoust nepotřebují, ale pochyboval, že by jeho spolužák něco takového vlastnil, nebo dokonce zvládl sám očarovat. Co se týkalo kouzel, byl mrzimor slušně řečeno neschopný. Hoseok dopsal poslední chemický vzoreček, cvaknutím palce schoval hrot propisky uvnitř plastového obalu a podal ji Joeovi. „Mudlové nemají kouzla. Pokud něco chtějí, musejí to zařídit jinak. Tohle je chemie, pomáhá vědcům vynalézat věci. Léky a stroje a tak."

Mladý kouzelník potěžkal obyčejnou propisku v rukou, zopakoval pohyb, kterým Hoseok nechal zmizet hrot, a ten se opět objevil. „To je dobré! Můžu si to nechat?"

„Jo, mám jich víc," usmál se Hoseok.

„Super, díky!" rozzářil se Joe. „Jak tohle může pomoct s lektvary?"

„No... mudlové nemají lektvary. Naše léky vypadají jinak. Nejsou tak účinné. Neumíme nechat narůst kosti nebo končetiny třeba..."

„Tak proč se to pořád učíš?" nechápal Joe.

Co Hoseoka znal, chlapec se od nich už od třetího ročníku, kdy do Bradavic nastoupil, často stranil a kromě hromady úkolů, které dostávali od profesorů, se věnoval studiu z mudlovských učebnic, kterým ani jeden z nich nerozuměl. Jediná učebnice, ve které bylo něco známého, byla kniha matematiky podobné, jakou se Joe učil soukromě během prázdnin spolu s etiketou a dalšími předměty nutnými pro aristokraty, které je v Bradavicích neměl kdo naučit. Joea soukromé lekce během prázdnin k smrti nudily, ale rodiče byli toho názoru, že je bude v životě potřebovat, a tak jim musel věnovat hodiny volného času místo toho, aby si užíval prázdniny.

„Kvůli rodičům," odpověděl Hoseok na jeho otázku, čímž si u něj vysloužil chápavý pohled a víc se v tom nešťoural.

Hoseok byl rád, že se během těch tří let naučil chápat alespoň základní principy vážených rodin v kouzelnickém světě, a tak pro něj byli rodiče snadná a neprůstřelná výmluva. Nechtěl si představit, jak by jeho spolužáci reagovali, kdyby jim řekl, jak se věci mají doopravdy. Zahleděl se na učebnice po svém boku, některé z nich s ručně dopsanými poznámkami uvnitř.

Pět let strávených mezi kouzelníky. Hoseok pořád nevěděl, jestli chce zůstat. Přestože byla magie nádherná a fascinující a bylo snadné zamilovat se do všeho, co nabízela, cítil se v tomto světě cize. Pokaždé, když procházel chodbami Bradavic, poslouchal tlumené rozhovory studentů, duchů i podobizen v desítkách obrazů, měl pocit, jako by na něj všechno křičelo, že sem nepatří. Byl mizerný kouzelník, v soubojích by nejspíš prohrál i s prvákem, přeměňování taky stálo za houby. Snad jen lektvary zvládal – přitom byl profesor Snape jedním z učitelů, kteří ho nejvíc děsili. Horší byla snad jen profesorka Trelawneyová.

„Ale i tak," začal Joe a nabídl Hoseokovi z balíčku kyselých hadů. „Učit se dřív než v neděli večer... Už teď se mi nechce dělat úkol do lektvarů."

Do pondělí měli za úkol napsat padesát centimetrů pergamenu o následcích špatně připraveného mizejícího lektvaru a rozvést alespoň jeden z následků i jeho konkrétní příčinu. Jako by toho nebylo málo, profesor Snape jim stihl už během úvodní hodiny připomenout, že je na konci pátého ročníku čekají zkoušky NKÚ, a obeznámit je s podmínkami, které musejí splnit, aby mohli v jeho předmětu pokračovat i v šestém ročníku – chtějí-li z lektvarů skládat i OVCE. Patrick jim to připomínal takřka denně svým přehnaně pilným studiem lektvarů, protože je kvůli bystrozorské kariéře nezbytně potřeboval.

„Lektvary jsou v pohodě," řekl Hoseok. „Horší bude úkol do přeměňování."

„Ten mi ani nepřipomínej!" zavyl Joe nešťastně.

Profesorka McGonagallová měla v oblibě terorizovat své studenty přehnaně dlouhými esejemi, u kterých museli všichni trávit dlouhé hodiny ve školní knihovně a číst desítky stran všemožných učebnic. „Někdy přemýšlím, kdy to všechno stíhá opravovat. Myslíš, že ty úkoly fakt čte?"

Hoseok jen pokrčil rameny – neměl tušení. Cítil, jak v něm pomalu stoupá pocit nepohodlí. Studium pro něj mělo zcela jiný význam než pro jeho spolužáky. Oproti studijnímu programu, jaký podstupoval na škole Wonhyo první dva roky v Koreji, mu nepřišlo množství učiva tak obsáhlé. Ještě z dob, kdy navštěvoval mudlovskou školu, pamatoval každodenní dril – a to se vyhnul vražednému studiu na vyšší střední.

Učení v Bradavicích pro něj nebylo tak obtížné, naopak pro něj bylo náročné přizpůsobit se přístupu svých spolužáků. Pokud se někdo učil víc, než bylo v jejich měřítku normální, označovali ho za šprta. Viděl to už mnohokrát, hlavně posměšky vůči slečně Grangerové z Nebelvíru. Hoseoka nejednou napadlo, že by se jí na korejských školách líbilo. Nebo taky ne. Kdoví, jak moc si zakládá na tom, být ze všech nejchytřejší.

Povzdechl si a otevřel učebnici fyziky pro střední školy. Na úkoly z lektvarů a přeměňování se podívá zítra.

Počasí nemělo v plánu vyhovět přáním studentů ani následující den. Neděle byla stejně pochmurná jako sobota a pršet přestalo až pozdě odpoledne, kdy obloha šedla a vzduch byl tak chladný, že těm hrstkám studentů, kteří se přeci jen rozhodli strávit chvíli venku, se od rtů zvedal bílý obláček páry.

Vrba mlátička vypadala neklidně a varovně se chvěla pokaždé, když se k ní přiblížil jakýkoli živý tvor. Hoseok měl pocit, jako by ho ten agresivní strom pozoroval z dálky, i když se mu při cestě k Hagridově chýši vyhýbal obloukem. Bláto mu při chůzi čvachtalo pod nohama a chlad prosakoval do kůže i přesto, že měl na sobě teplý plášť a pruhovanou šálu v barvách své koleje. Zdálo se, že zima bude letos obzvláště chladná. Nepochyboval o tom, že i sníh přijde tento rok nezvykle brzy.

Z komínku malého domečku se nesl hustý šedivý kouř a za okny svítilo příjemně oranžové světlo. Na plácku před hájenkou ležel mezi dýněmi majestátný hipogryf bílé barvy. Hoseok zpomalil, když kolem tvora procházel, a naučeným gestem se před ním v úctě sklonil. Zvíře na něj na okamžik vložilo pohled, pročež pohybem hlavy odpovědělo na poklonu a dál mu nevěnovalo svou pozornost. Hoseok slyšel i přes zavřené dveře vícero hlasů, a dříve než stačil zaklepat, se před ním otevřely.

„Tak honem, ať už vás tu nevidím. Po setmění tady nemáte, co dělat, hlavně ty ne, Harr – oh!"

Před mladým mrzimorem se objevila ohromná postava nového profesora péče o kouzelné tvory. „A heleme se, že tys zase přišel za Půlnocí? No – mazejte už!"

„Měj se, Hagride!" tři nebelvíři se protáhli kolem mohutného těla a neodpustili si zvědavý pohled na Hoseoka, než s šuškáním vyběhli na vyšlapaný chodník vedoucí k hradu.

„Dobrý den, profesore," uklonil se Hoseok, když osaměli.

„Víš, že bys tu neměl vokounět takhle večer, ty potvory tu nejsou jen tak pro nic za nic," navzdory přísnému tónu v Hagridově hlase chlapec poznal špatně skrývanou radost, s jakou ho Hagrid bez okolků vedl kolem hájenky směrem k lesu. „Tesáku!"

Velký uslintaný pes vyběhl z domku a přidal se ke dvojici. Hoseok zvíře automaticky pohladil po hlavě. Následoval Hagrida k výběhu u zapovězeného lesa, zatímco mu profesor vykládal (spíš si povídal pro sebe, aniž by ho zajímalo, zda Hoseok opravdu poslouchá) o tom, jak jsou hipogryfové "nepochopené tvory a jak jsou úžasné".

Hagridova skoro až chorobná záliba v každém zvířeti, obzvlášť v tom nebezpečném, dávala Hoseokovi jistotu, že ho profesor nikdy neodmítne a povolí mu trávit čas u hipogryfů i přes ohrožení, jaké tito tvorové představují. Když k tomu přičetl hrozbu, kterou představovali mozkomoři, musel uznat, že měl letos opravdu štěstí na vyučujícího.

Jako by si sám Hagrid uvědomil proud Hoseokových myšlenek, stáhl se do sebe a začal mumlat něco o nebezpečí a o tom, že jim měl ukázat spíše kůrolezy než hypogrify a jak by měl jako profesor myslet především na to, aby byli jeho děti v bezpečí.

Hoseok vůči němu pocítil lítost. Slyšel od třeťáků, co se během první hodiny s nebelvírskými a zmijozelskými stalo. Joe mu stačil znechuceně vylíčit, jaký je Malfoy bastard a že kvůli jeho přehánění má teď Hagrid problémy. Hoseok byl rád, že s mladým zmijozelem nepřicházel do kontaktu tak často, aby měl Malfoy potřebu dokazovat si na něm svou nadřazenost.

„Na, tohlec si vem."

Nechal Hagrida, aby mu kolem krku přehodil provaz s mrtvými fretkami („Když už jdeš za hipogryfem, tak bys mu měl donýst taky něco na zub, že jo."), a vešel do výběhu. Půlnoc našel okamžitě. Inkoustově černá samice byla dokonalým obrazem svého jména. Její černé peří i srst se leskly i v nepatrném světle a vzbuzovaly dojem hvězdné oblohy za nejtemnější noci. A opět, jako pokaždé, když Půlnoc viděl, si vzpomněl na svého korejského profesora historie, který mu v jeho jedenácti letech přinesl dopis a obeznámil ho s tím, že se u něj projevil magický potenciál.

Samice hipogryfa si ho všimla a vykročila k němu. Už dávno se své zvířecí přítelkyni nemusel klanět, přesto to dělal. Její zájem však okamžitě upoutalo jídlo, a tak se k chlapci rozjařeně vrhla, až se na okamžik zdálo, že do něj vrazí celou svou váhou. Půlnoc se však zastavila těsně před ním a nedočkavě hrábla pazoury o vlhkou zem.

„Má tě ráda," pokýval Hagrid spokojeně hlavou.

„Spíš ty fretky," odpověděl s úsměvem Hoseok.

„Nesmysl, mladej, to já poznám, na mou duši," ujišťoval ho profesor, zatímco se pustil do krmení ostatních hipogryfů. „Jsou moc pyšní, ti hipogryfové. Jen tak k sobě někoho nepustí, to mi věř."

Hoseok Půlnoc pohladil po hlavě – hipogryf ho zobákem klofal do kabátu a snažil se z něj strhnout provaz, který pořád voněl po mršinách. Až po několika marných pokusech se zvířeti povedlo Hoseoka o něj obrat. Půlnoc pohodila hlavou, provaz vyletěl do vzduchu a spadl na zem, kde do něj ještě několikrát klofla.

„Neuvažovals vo tom, že by ses vo ně staral po škole, mladej? Máš na to cit, to já poznám," promluvil na něj profesor.

Půlnoc poskočila, rozevřela křídla a několikrát jimi máchla. Nevzdálila se od Hoseoka ani na krok, přestože už neměl jídlo, které by jí mohl nabídnout. Spokojila se s občasným pohlazením a pošťuchováním chlapce hlavou do ramene.

„Já... vlastně nevím," přiznal. Otočil se k Půlnoci, zahleděl se do jantarově žlutých očí, jako by v nich hledal odpověď. Hipogryf se k němu sklonil blíž, opětoval mu hluboký pohled a naklonil hlavu mírně na stranu. „Nevím, jestli chci... zůstat."

„Však nemusíš zůstávat tady, mladej. Kouzelným tvorům se můžeš věnovat vodkudkoli."

„Hm," udělal jen Hoseok. Zavřel oči, opřel se čelem o mohutnou hlavu inkoustově černého tvora. Kéž by bylo tak jednoduché se rozhodnout tady a teď. Hoseok netušil, co bude zítra nebo za měsíc, natož pak, aby dokázal říct, co bude dělat, až dostuduje. Pokud dostuduje. „Rozmyslím si to."

„Byl by z tebe dobrej chovatel," pochvaloval ho dál Hagrid. „Takovejch, jako seš ty, je málo. A vo ty chudinky se pak nemá kdo starat. A když už jo, tak jim nerozuměj."

Hoseok se na něj podíval – Hagrid mu však nevěnoval pozornost a snažil se od sebe odehnat dva hipogryfy, kteří se rozhodli poprat o jednu mrtvou fretku. „Nechte toho, potvory, máte jich snad málo?!"

Půlnoc položila těžkou hlavu na Hoseokovo rameno, nechala se obejmout okolo krku. Chtěl bych vůbec? Mocné tělo hipogryfa ho příjemně hřálo v chladném říjnovém večeru. Přestože cítil jakési souznění, když měl Půlnoc u sebe, pochyboval. Nejspíš bylo ještě příliš brzy na to, aby našel odpovědi na své otázky.

Ze zapovězeného lesa ševelivě vylétly desítky nočních ptáků, zaplnily oblohu a vyrazily do výšky. Půlnoc odskočila od Hoseoka, s hlasitým skřekem roztáhla mohutná křídla a vznesla se do vzduchu, nadšená z možnosti lovu. K dovádění na obloze se velkolepě přidali i ostatní hipogryfové a Hoseok celou situaci ohromeně pozoroval.

Pro tyto okamžiky by si dokázal představit, že kouzelnický svět je jeho domovem. 

Přeji krásný den!

V první řadě vám opět patří velké poděkování za vaši odezvu v předešlé kapitole. Doufám, že vás první přímá interakce s původními charaktery nezklamala. V Kolibříkovi vycházím především z knižní podoby příběhu, proto mi přišlo jako dobrý nápad, využít množství hipogryfů k tomu, aby si Hoseok jednoho oblíbil.

V následujících kapitolách už se budou původní profesoři objevovat častěji, příští týden se můžete těšit na Severuse, později v páté kapitole na malinkou interakci s Kratiknotem, v sedmé pak přijde na scénu i Lupin. Postupně chci čím dál víc proplétat mnou dosazené charaktery s těmi původními a velmi doufám, že se mi to podaří udělat nenásilně.

Na závěr bych ještě přidala kresbu Půlnoci, kterou jsem si pro svůj dobrý pocit stvořila: