Tribuny famfrpálového hřiště praskaly ve švech, přestože hustý déšť znemožňoval čistý výhled na hráče, potažmo pak na hrací míče. Oblohu protínaly klikaté blesky, které vždy na okamžik rozsvítily jinak temnou oblohu. Dunění se ozývalo také z tribun, kde se nadšení studenti nemohli dočkat zahájení zápasu. Hrozba Siriuse Blacka neměla dlouhého trvání. Strach nahradilo napětí a touha podpořit svůj tým. Především mrzimorští byli jako ve vytržení, a to obzvláště ve chvíli, kdy se do nebe vznesl Cedric Diggory, nový chytač za mrzimorskou kolej. Mrzimor dnes původně hrát neměl, ale vzhledem k tomu, že Draco Malfoy byl velmi těžce zraněný, zmijozelská kolej zápas odřekla. Studenti Mrzimoru neměli proti tomuto vývoji událostí nic proti. To se však nedalo říct o jejich soupeřích, kteří se těšili, až rozmetají již od nepaměti znepřátelenou kolej na kusy.

"Tento zápas rozhodně vyhrajeme!" vykřikla nadšeně Samantha, přes hustý déšť a hřmění ji však bylo sotva slyšet.

Což se však nedalo říct o nebelvírech, jejichž křik rozechvěl prostranství více než nejsilnější hromobití toho dne. To Oliver Wood rychlým letem prořízl oblohu a započal tak svůj poslední zápas. Nebelvíři, stejně jako mrzimorové, věřili ve své vítězství. Bylo to přeci na počest Olivera, a tak nebylo možné, aby Nebelvír prohrál.

Hoseok si přitáhl límec ke krku a mžoural před sebe snaže se zahlédnout více než letící šmouhy rozrážející vodopád neutichajícího deště. Prostorem mimo hráče prolétaly deštníky, které vítr vyrvával z rukou dětí, a tak bylo opravdu těžké soustředit se na to důležité. Hoseoka napadlo, že bude zázrak, pokud se v tomto počasí někdo trefí do obruče. Je vůbec možné v tom hustém dešti najít Zlatonku? Přestože měl na sobě pršiplášť, ledová voda a silný vítr způsoboval, že se třásl jako osika. Mrznul dřív, než zápas vůbec začal, a netušil, jak na tribunách vydrží do jeho konce – ten se navíc jevil jako velmi vzdálená budoucnost vzhledem k tomu, že v tomto počasí hráči sotva rozeznali, kdo je jejich spoluhráč a kdo protivník.

Nikoho nepřekvapilo, když po necelé půlhodině hry mužstva klesla k zemi; Oliver Wood požádal o oddechový čas. Vítr byl pořád silnější a Hoseok při pohledu na vlajky zběsile pleskající o tribuny pod náporem silných poryvů větru pochyboval, že se hráči dokáží ještě vůbec vznést do vzduchu – pokud vítr zdivočí ještě o něco víc, pravděpodobně to nebudou jen deštníky, co začne odlétat z tribun. Podvědomě se pevněji chytil zábradlí, až do zkřehlých dlaní dostal křeč.

Na rameni ucítil pevný stisk a když se otočil, mezi provazci dešťových kapek zahlédl Samanthin obličej. Dívka třepala řasami ve snaze dostat z očí vodu a vidět tak pořádně na svého kamaráda, kterému podezřele rychle modraly rty.

„Zase jsi zapomněl, že jsi kouzelník?!" zakřičela na něj, aby si byla jistá, že její poznámku uslyší.

Hoseok na ni chvíli hleděl zcela nechápavě. Poté si však všiml, že kromě toho, že je Samantha promočená na kost, nevykazuje žádné známky toho, že by jí byla stejná zima jako jemu. Trvalo několik dalších vteřin, než si spojil obě informace dohromady a vzpomněl si na ohřívací kouzlo, které se kdysi učili právě pro tyto účely. Ledové počasí zamaskovalo ruměnec studu, který mladého kouzelníka ovládl. Jak těžké mohlo být sžít se s magií natolik, aby ji byl schopen používat stejně automaticky jako ruce a nohy?

Vylovil v paměti kouzelnou formuli a doufal, že si ji nespletl s jinou. Nerad by nedopatřením způsobil chaos nebo dokonce nehodu. Vytáhl svou hůlku – v tlačenici těl bylo těžké s ní manipulovat, a především ji neupustit. Kdyby byl stejně dobrým kouzelníkem jako Seokjin, nemusel by se bát, že ji ztratí.

Nejspíš za to mohlo jeho zoufalství a pocit, že jestli bude mrznout ještě chvíli, tak doopravdy umře, ale kouzlo se mu povedlo na první pokus. Příjemné teplo vzešlo odnikud, obalilo jeho tělo jako deka a vyhnalo nesnesitelný chlad pryč. Páni, pomyslel si Hoseok, mně se to fakt povedlo!

To už se famfrpálové mužstvo opět zvedalo do vzduchu. Hoseok se soustředil na rychle se pohybující šmouhy. Měl pocit, že poznal Pottera, který se proháněl po obloze jako pomatený. Pravděpodobně se snažil najít Zlatonku. Hoseok by v tomto počasí nenasedl na koště ani za nic. Hučení větru zadusilo jeho výkřik, když viděl, jak Potterovi podjely ruce násadě a on se propadl o několik metrů níž. Ne, na tohle by Hoseok rozhodně neměl nervy.

A pak konečně – konečně! – se objevila Zlatonka. Hoseok sice neměl šanci ji vidět, ale podle toho, jak se Potter bleskově otočil o sto osmdesát stupňů a rozletěl se jako střela vpřed, mohl s jistotou říct, že někde tam se malý zlatý míček vyskytuje. Byl by přísahal, že viděl další siluetu někde před Potterem, pravděpodobně to byl Cedric ženoucí se za Zlatonkou se stejným odhodláním jako jeho soupeř.

Náhlý chlad ho udeřil nečekaně. Hoseok si v prvním okamžiku pomyslel, že ohřívací kouzlo přestalo účinkovat. V tom dalším studenti kolem něj začali křičet a on si uvědomil, že chlad, který prostupuje jeho tělem, nemá s ledovým větrem ani deštěm nic společného. Už tak temné nebe se zahalilo do ještě černější temnoty – jejich pláště vlály, jako by na ně počasí nemělo žádný vliv. Jako by čas kolem nich zpomalil.

„Mozkomoři! To jsou Mozkomoři!" křičel někdo po jeho pravici.

Hoseok se držel zábradlí jako klíště, v prstech křeč, která nechtěla povolit. Bylo jich tolik...!!! Proboha, co tady dělají?! Jak se sem vůbec dostali?! Brumbál přeci –

Křik se znásobil, někdo vedle něj doslova ječel hrůzou. Hoseok chápal, proč. Bledý jako smrt sledoval tělo, jak se řítí z nebe přímo na zem jako hadrová panenka. Je mrtvý?! Kdo to je? Potter nebo Cedric? Chlad se znásobil, val těl kolem něj se pohnul, křik hlasitější, přidali se další. A pak se objevil. Přímo před Hoseokem. Zahalený v černé kápi, odpudivá ústa schopna vysát z člověka duši. Hoseok nedýchal.

Záblesk světla. Jako bílá mlha k nebi vyšlehlo cosi zářivého, osvětlilo to prostranství a stoupalo to výš a výš, až dokud se to nedotklo okrajů černých plášťů. Mozkomor zběsile vylítl do nebe spolu s dalšími desítkami svých druhů. Prchali před světlem, které se zjevilo kdovíodkud.

„Hoseoku!" Samantha škubla jeho ramenem, přinutila ho k pohybu.

Mrzimor se konečně nadechl. Tak zprudka, až to zabolelo v plících. Zatmělo se mu před očima a kdyby ho Sam pevně nesvírala, nejspíš by se sesypal k zemi. Dívka s ním škubla podruhé a naléhavě na něj mluvila, ale Hoseok slyšel jen nepříjemné pískání a hučení vlastní krve v uších. Srdce mu tlouklo tak moc, až hrozilo, že mu vylítne z hrudi.

„Musíme jít, pojď!" dolehl k němu nakonec její hlas.

S vypětím všech svých sil přinutil prsty, aby se pustily zábradlí, a nechal se Samanthou vláčet davem studentů, kteří se snažili co nejrychleji dostat se pryč z tribun. Hlasy kolem něj se překřikovaly, jak studenti hledali své kamarády, někdo křičel, že Diggory chytil Zlatonku, další hlas řval, že Potter je mrtvý. V Hoseokovi narůstala panika.

Netušil, kdy se dostal z tribun, dokonce si nepamatoval ani cestu do hradu. V jedné chvíli ho Samantha pevně držela, v té druhé procitl vtěsnaný do mezery mezi tlustými zdmi. Seděl na kamenné zídce, objímal si nohy a třásl se jako osika. Po tvářích mu tekly slzy hrůzy a před očima se mu dělaly černé fleky. Motala se mu hlava a měl pocit, že se dusí. Lapal po dechu a – opravdu se dusil. Máš panický záchvat, oznámilo mu jeho podvědomí z nekonečné dálky.

Od incidentu s Blackem si Seokjin všímal Hoseoka o něco víc. Nemohlo mu uniknout, jak moc je mladý mrzimor vyděšený. Vlastně už od jejich společně stráveného dne v Prasinkách věděl, že Hoseok není úplně v pořádku. Bylo to zjevné z toho, jak mluvil a jak se choval. Seokjin se snažil pochopit jeho smýšlení i jeho strach, a i když se do něj nedokázal vcítit, rostla v něm potřeba dohlídnout na něj.

Děti z mudlovských rodin to neměly v Bradavicích lehké, a to nejen kvůli těm skutečným hrozbám, které se objevovaly od chvíle, co Harry Potter začal své studium. Čistokrevní kouzelníci byli všude stejní – měli pocit, že jsou nadřazení, že mají větší právo učit se magii než děti, které nemají kouzelnický původ. Když k tomu přičetl, že byl Hoseok cizinec...

Seokjin se od svých přátel oddělil, jakmile sešli z tribun. Věděl, na které tribuně se nacházel Hoseok, a tak dokázal odhadnout, kudy se společně s dalšími spolužáky vydá k mrzimorské koleji. Když se konečně prodral davem spěchajících studentů ke správné chodbě, chvíli mu trvalo, než se dostatečně zorientoval. Starší studenti, převážně šestých a sedmých ročníků se snažili – stejně jako studenti z ostatních kolejí – dohlédnout na to, aby se panikařící děti nezranily.

Někde u vstupu na toalety zahlédl Samanthu, jak se vecpala do mezery, v níž neproudil dav, a docela vyděšeně se rozhlížela. Seokjin tušil, a věřil, že je jeho tušení správné, že hledá právě Hoseoka a že ho nemůže najít. V jednom okamžiku se jejich pohledy setkaly a v Samanthiných očích se bleskla úleva. Věnoval jí letmý úsměv a kývnutí hlavou, pročež prozkoumal očima okolí. Nezdálo se, že by Hoseok někde upadl, dav proudil docela plynule. Zaměřil se na mezery mezi sloupy, kde tušil, že by se mohl mladý mrzimor skrývat.

Že měl pravdu, zjistil jakmile kolem něj proběhl poslední hlouček starších studentů a on tak mohl zahlédnout postavu schoulenou v jedné z mezer. Přiběhl k němu ve stejnou chvíli jako vyděšená Samantha, která nehodlala nechat kamaráda samotného.

„U Merlina! Hoseoku!" vylítlo z ní přiškrceně, když se k němu dostala.

Seokjin se vedle ní objevil o vteřinu později a zamračil se při pohledu na mladšího studenta. Hoseok lapal po dechu, hábit na hrudi si křečovitě drtil v pěsti a v obličeji pomaličku modral.

„Co mu je?!" dívka vypadala, že se rozbrečí. „Někdo ho určitě proklel! Musí na ošetřovnu!"

Seokjin křičící Samanthu příliš nevnímal. Spěšně k Hoseokovi poklekl, vyhledal jeho dlaň a pevně ji sevřel. Hoseok zasípal, otočil k němu slzami zalité oči a Seokjin pochyboval, že ho doopravdy vidí.

Mentes divido, vyslal k němu myšlenku opředenou vlákny magie. Hoseok se zprudka nadechl, jako by právě vyplaval na hladinu jezera, celý se napjal a poté jeho tělo ochablo, svaly povolily a Seokjin ho jen tak tak zachytil před pádem. Podebral chlapce pod pažemi a přidržel ho, dokud si nebyl jistý, že Hoseok zvládne sedět.

„Co se stalo?! Je v pořádku? Musíme ho vzít na ošetřovnu!" opakovala hystericky dívka.

„Bude v pořádku, Samantho," promluvil Seokjin, aniž by se na ni podíval. „Můžeš jít, postarám se o něj."

„Ale – ale Hoseok...!"

„Běž," řekl jen.

Dívka zaváhala, zatěkala pohledem z něj na Hoseoka a zase zpátky, pak se ale neochotně otočila a aniž by se přestala znepokojeně ohlížet, zamířila k mrzimorským kolejím. Seokjin natáhl dlaně, uchopil Hoseokův obličej a zvedl ho k sobě. Lehce nepřítomný pohled naznačoval, že kouzlo zabralo víc, než původně chtěl. Povzdechl si – v léčivých kouzlech pořád trochu zaostával, především v těch, které vyžadovaly absolutní kontrolu nad množstvím vyslané magie.

Zhluboka se nadechl a pokusil se představit si kouzlo jako bublinu kolem Hoseokova vědomí. Nepatrně ubral magii, tlusté zdi bubliny se zachvěly, ztenčily se. Hoseokův dech zrychlil, jako by se probudil ze spánku, a nepřítomná mlha v očích trochu ustoupila.

Chlapec zamrkal, zaostřil na Seokjina a zdálo se, že ho poznal. Co se děje? Chtěl se zeptat, ale jazyk ho neposlouchal, těžký jako kámen. Ani rty se nechtěly hnout. Cítil se podivně vzdálený.

„Můžeš vstát?" zeptal se Seokjin.

Vstát? Trvalo nekonečnou dobu, než význam toho slova proplul skrze mléčnou stěnu bubliny, za kterou rezonovaly návaly paniky, od níž ho Seokjin dokázal odříznout. Hoseok vyslal příkaz k nohám, a ty se kupodivu pohnuly. Seokjin mu pomohl postavit se.

„Půjdeme na ošetřovnu," promluvil zcela zbytečně – Hoseok ho sotva slyšel, otupělý a odtrhnutý od reality.

Seokjin ho držel kolem pasu a vedl ho teď už prázdnými chodbami k ošetřovně. Už z dálky mohl slyšet hluk nemalého množství hlasů. Tušil, že ošetřovna bude plná famfrpálového týmu i několika dalších studentů, s Weasleym a Grangerovou v čele. 

Přeji vám nádherné pondělí! Po dlouhé době (ačkoli vy to úplně nevidíte, jelikož publikuju opětovně) se mi konečně povedlo dopsat 13. kapitolu Kolibříka, přes kterou jsem se snad dva roky nedokázala dostat dál. Doufám, že tím moje prokletí končí, a že další kapitoly už mi půjdou zase stejně snadno jako prvních 12. 

Taky doufám, že se vám kapitola líbila. Nejdříve jsem váhala, jestli na panický záchvat doopravdy použít kouzlo, protože jak již bylo naznačeno s rodiči Nevilla (alespoň, co jsem pochopila), magie s psychickými problémy nic moc nezmůže, nakonec jsem se ale rozhodla pro kouzlo, které sice panický záchvat nezastaví, ale dokáže ho "odříznout". Že je to nebezpečné? Je. Ale o tom v další kapitole. :3 

A jak to, že Seokjin takové kouzlo zná? Inu, jak už sám řekl, zná mnoho kouzel. Pro rod Kim jsou informace největší zdroj moci. Kromě magie, samozřejmě. Ale to předbíhám a navíc jsem se nějak moc rozkecala, už vás tím nebudu zahlcovat. Těším se na vás u další kapitoly.