Samantha časovala Hoseoka zvědavými pohledy od chvíle, kdy se vrátil z Prasinek. Vypadala stejně nejistě, jako se Hoseok cítil. Čím déle si nechával uležet v hlavě informace z dnešního dne, tím větší úzkost pociťoval. Prozradil dnes více, než by chtěl, a obavy, že Seokjin vyzradí jeho tajemství, mu braly chuť k jídlu, přestože dnes bylo lahodnější než jindy. Stoly byly plné nejrozličnějších pokrmů a dobrot a studenti – především děti prvních ročníků – byli rozhodnutí ochutnat ze všeho aspoň kousek.

Mrzimor se nimral v zákusku plném šťavnatých jahod a želé, převaloval sladkou hmotu na jazyku a neměl se k tomu, polknout. Pohledem pokradmu pozoroval stůl nebelvírů, kam se před malou chvílí usadil Seokjin.

„Udělal ti něco?" zeptala se pološeptem Samantha, když dál nemohla udržet svou zvědavost na uzdě.

Hoseok jí dělal starosti. Spolužák býval zamlklý často, především ve chvílích, kdy měl Joe své špatné dny a vybíjel si zlost na něm. Dnes však neměl Joe s Hoseokovou náladou nic společného, tím si byla dívka jistá, protože Joe s Patrickem seděli mezi skupinou starších spolužáků a vesele debatovali o nadcházejícím famfrpálovému zápase. Sam nepochybovala, že opět uzavírali sázky.

„Co?" otočil se k ní Hoseok, když si uvědomil, že na něj spolužačka mluvila.

„Seokjin. Udělal ti něco? Vypadáš... divně," zhodnotila ho po krátkém zaváhaní.

„Oh, ne, ne," vyhrkl poplašeně. „Bylo to fajn, Sam. Povídali jsme si."

„Vážně?" dívka se tvářila podezíravě.

„Vážně," věnoval jí úsměv. „Jen jsem asi... je to dlouho, co jsem mluvil s někým... Takže ty je znáš? Myslím Seokjinovu rodinu."

„Moc ne..." přiznala Samantha. „Manžel mé tety s nimi obchoduje, myslím. Někdy nás pozvou na večírek – otec chce, abych se účastnila, i když je to často nuda."

Hoseok byl rád, že se podobných událostí nemusel účastnit. Znal je sice jen z vyprávění, ale popis jeho spolužáků se podobal večírkům smetánky z filmů, na které se ráda dívala jeho máma. Ve chvílích, kdy slýchal, kolik povinností mají jeho kamarádi o prázdninách, byl neskutečně vděčný za svůj původ a za možnost vést aspoň dva měsíce v roku poklidný život teenagera. Zastesklo se mu po přítmí studia vonícího starým dřevem a levnými čisticími prostředky. V uších mu vzdáleně zazněla ozvěna pištění gumové podrážky o podlahu při každé prudké otočce během taneční sestavy, kterou jako jednu z mnoha společně s Jiminem vymysleli. Možná by se mohl zítra vyplížit do sedmého patra.

„Hoseoku? Posloucháš mě?" Samantha ho drcla do ramene.

„Co? Jo, promiň... cos říkala?"

„Volá na tebe Patrick..." kývla hlavou na druhou stranu stolu k hloučku mrzimorských kluků. Patrick na Hoseoka mávl a několik kluků usazených okolo něj se tiše zasmálo. „Neměl bys tam chodit..."

Samantha se na kluky mračila. Nejspíš věděla něco, co Hoseok ne. Ačkoli nejspíš tušil, soudě podle Joeova úšklebku. Přestože se Joe vždycky nakonec uklidnil, měl tentokrát Hoseok pocit, že to trvá až moc dlouho. A čím blíž byly zkoušky NKU, tím podrážděnější chlapec byl. Nejspíš mu na tom opravdu hodně záleželo, přestože se snažil předstírat opak.

„Jen si na tobě chce leštit ego, zase. Když jsi byl v Prasinkách, propašovali na kolej ohnivou whisky. Jestli se to dozví profesorka Prýtová, o školním poháru si můžeme nechat leda tak zdát. I když... dokud tady bude studovat Harry – "

Cokoli chtěla Samantha říct, zaniklo v polekaném výkřiku, a to když ze stolů a ze zdí s hurónským smíchem vyskákali bradavičtí duchové a začali předvádět své každoroční představení. Studenti v mžiku zapomněli na jídlo, užívajíce si pohled na kreace, které duchové ve vzduchu předváděli. Nechybělo ani krátké divadýlko, kdy průhledné tváře dávno mrtvých zkoušely živě předvést emoce. Třešničkou na dortu byl téměř bezhlavý Nick a jeho předvedení nepovedené popravy.

Když se studenti později začali vracet ke svým kolejím, Hoseok se přistihl, jak vlastní odchod z Velké síně zdržuje – Seokjin pořád seděl u nebelvírského stolu a povídal si se svými přáteli. Nezdálo se, že by se chystal nejbližší minuty opustit své místo. A mrzimorský stůl se začal vylidňovat až příliš rychle.

„Vážně ti nic neudělal? Nebo neřekl? Já jen... víš, je to aristokrat... čistá krev, a tak..." vrátila se Samantha ke své původní otázce, evidentně nepřesvědčená chlapcovým ujištěním, že se mezi ním a nebelvírem nic nestalo.

„Choval se skvěle, Sam," ujistil dívku podruhé. „Co se nedá říct o mně..."

„Hm?" optala se dívka a zpomalila, když si všimla Joea se spolužáky příliš blízko.

„Já... nejsem zkrátka společnost pro něj... vážně ho ani trochu neznáš? Nevíš, kdo je jeho rodina?" nechtělo se mu věřit, že... to tady opravdu nebyl nikdo, kdo by věděl, jak mocný kouzelník Seokjin doopravdy je?

„No... máma říká, že jsou z nějakého starého rodu a že jsou ve společnosti velmi vlivní, proto se jich tetin manžel drží, ale... nevím. Všichni mi přijdou stejní. Bohatí, uhlazení... vůbec se netěším, až budu dospělá, fakt ne... Ale vzít si někoho tak pohledného, jako je Seokjin..."

Dívka se zase pro jednou zasnila a představila si sebe sama jako manželku nějakého bohatého a krásného muže se jměním, že by se nikdy nemusela bát o svůj život v přepychu. Jejímu snění byl konec ve chvíli, kdy ji málem přerazil Draco Malfoy, jen aby se dostal do zorného pole Harryho a mohl na něj škodolibě zahulákat: „Pozdravují tě mozkomorové, Pottere!"

„Pitomý arogantní had!" prskla tiše v obavách, že by ji plavovlasý chlapec mohl slyšet.

Ačkoli z něj sama strach neměla, nechtěla, aby se kvůli ní Malfoy opět pustil do Hoseoka. Samantha vlastně považovala jeho nenávist k Harrymu za štěstí, protože většinu svých posměšků a naschválů si Malfoy nechával právě pro něj, a ostatní kouzelníci s mudlovskou krví tak byli ušetřeni.

Ve chvíli, kdy se větší hlouček mrzimorů sešel v chodbě vedoucí do kuchyně, přiběhla k dětem jedna z mladších studentek a s popadáním dechu dlaněmi zapřenými do stehen se jim snažila něco horečně sdělit.

„Něco – něco se stalo! Buclatá dáma! Zmizela z obrazu!"

Seokjin pomalu kráčel bradavickými chodbami k Velké síni. Nespěchal. Nebezpečí pominulo dřív, než se studenti začali vracet do svých kluboven. I Brumbál to musel vědět. Přesto nechal svolat všechny studenty do společných prostor. Svým rozhodnutím prohledat hrad zasel semínko strachu do každého studenta i profesora – dokonce i obrazy na zdech byly neobvykle zamlklé. Napjatá atmosféra byla téměř hmatatelná, přestože Sirius Black dávno opustil zdi hradu.

Seokjin šel pomalu, prvně za nebelvírskými studenty jen kousek zaostával, po chvilce se mu však spěchající dav vzdálil natolik, že slyšel jen ozvěny jejich kroků a nervózního mumlání.

Brumbál se k němu přidal mlčky, sladil s ním krok i dech. Nepromluvil na něj, dokonce se na něj ani nepodíval, Seokjin však vnímal celým svým bytím, jak ho mužova přítomnost spaluje nadbytkem pozornosti. Ticho, kterým ředitel nebelvíra poctil, vystačilo za tisíc slov. Brumbál čekal. Seokjin věděl, o co starému kouzelníkovi jde – ostatně byl tím pověstný. Vyvolat ve studentech nejistotu, přinutit je cítit... co? Povinnost?

„Profesor Snape vám nejspíš zapomněl odevzdat můj vzkaz," promluvil nakonec lehce nadneseným tónem.

„Nezapomněl," odpověděl prostě Seokjin.

Ředitel reagoval tichým, ne příliš překvapeným „oh", které mu splynulo na rtech. Po očku na nebelvírského studenta mrkl, ruce založené za zády, vzpřímený – vzbuzoval dojem neohroženého muže, mocného kouzelníka, před kterým zaváhá nejeden soupeř. „Pak jistě jako student sedmého ročníku trávíte veškeré své volné chvíle přípravami na závěrečné zkoušky."

„Přirozeně," přikývl mladý aristokrat.

„To je dobře. To je moc dobře," pokýval hlavou ředitel. „Přesto bych ocenil, kdybyste si našel chvilku a přijal mé pozvání na čaj."

A Seokjin se konečně otočil k muži – musel trochu zaklonit hlavu, aby viděl do jeho vševědoucích očí skrytých za půlměsíčkovými brýlemi. Stařec mu pohled opětoval, hlavu přitom mírně sklonil, jak měl ve zvyku, když myslel svá slova smrtelně vážně.

„Nerozmyslel jsem si to, řediteli," řekl nebelvír odtažitě.

Profesor Brumbál stíhal Seokjina už od loňského roku, kdy studenty ohrožoval Bazilišek. Považoval – a měl pravdu – rod Kim za jeden z nejmocnějších kouzelnických rodů žijících v Anglii a snažil se vyjednat od nich stvrzení, že se v rozhodujícím okamžiku přidají na stranu dobra.

„Blíží se temné časy, pane Kime," promluvil vážně ředitel. „A až se tak stane, i vy si budete muset zvolit, na čí stranu se postavíte. A já si troufám doufat, že zvolíte moudře."

Seokjin zastavil, Velká síň vzdálená na pár metrů. Za dveřmi stovky vyděšených dětí. Pokud bylo něco, v čem byl Albus Brumbál mistrem, pak to byl jeho um tahat za nitky.

"Viděl jsem, že jste dnes k večeři přišel s mladým panem Potterem a jeho přáteli," navedl Brumbál rozhovor konkrétním směrem, jako by mu tím chtěl dát najevo, že Seokjin není tak nestranný, jakým se na první pohled zdá.

"Vaši," Seokjin se na vteřinu odmlčel, "svěřenci mají ve zvyku chodit pozdě."

"Jsem vám vděčný, že jste je ohlídal, především v situaci, jako je tato."

"Cestou na večeři ještě Sirius Black studenty neohrožoval, řediteli," připomněl mu nebelvír tuto drobnou skutečnost.

"To ale nevylučuje skutečnost, že zde již mohl být a mířit přímo do nebelvírské věže. Kdyby cestou potkal Harryho, kdoví, co všechno by se mohlo stát..." nedal se vykolejit ředitel.

"Myslím, že víte stejně dobře jako já..." Seokjin větu nedokončil, nechal ji vyznít do ticha. "Máte o mně mylnou představu. Chcete po mně, abych chránil studenta, který má větší moc než já. Místo toho... dávno jste ho mohl naučit, jak se doopravdy bránit a jak svou moc využít proti Voldemortovi."

"Není to tak jednoduché, drahý chlapče. Všechno má svůj důvod a řád," promluvil Brumbál tiše, přesto dost významně, aby dal svým slovům patřičnou sílu.

"V tom s vámi souhlasím," přikývl Seokjin. "Stejně tak má důvod i řád rod Kim. Měl byste naše rozhodnutí akceptovat."

"To bych opravdu rád, drahý chlapče. Ale tady nejde jen o váš rod. Jde tady o budoucnost kouzelnického světa a před tím ani vy nemůžete zavírat oči. Věřím, že moudrý klobouk se nemýlil, když vás zařadil do nebelvírské koleje."

Seokjin pozvedl obočí: "Věřit v rozhodnutí klobouku, nestojíme tu dnes v tomto rozhovoru. Moudrý klobouk mne do Nebelvíru zařadil, protože jsem to tak chtěl. A vy víte, ve které koleji by byl mladý pan Potter, kdyby klobouk nedal na jeho přání. Proto mu nechcete říct pravdu o jeho moci? Vy se jí bojíte, mám pravdu?"

"Pan Potter není připraven čelit moci, kterou disponuje. Proto je nutné, aby při něm byl někdo, kdo má schopnost ho ochránit."

"Pan Potter se zvládne ochránit i sám. Nevěříte, že svou moc ovládne, dobrá, je to vaše rozhodnutí. Ale nepodceňujte jeho vůli přežít," řekl příkře Seokjin nedbaje na to, že v postavení studenta by neměl tento tón používat na autoritu, jakou byl Albus Brumbál.

„Vůle přežít je u něj vskutku pozoruhodná, ale nesmíte zapomínat, že je pořád jenom dítě, pane Kime. Hrozba, které bude muset brzy čelit, je mnohem větší, než s jakou se doteď potýkal. Třináctiletý chlapec se nemůže ubránit vrahovi."

„Ten třináctiletý chlapec umí proklínat myšlenkou," připomněl mu Seokjin incident z konce prázdnin.

„Jistě jste si vědom, že nevědomé uvolnění magie se nadá nazývat kletbou," Brumbál si povzdechl, pomalu mrkl. „Předpokládám, že ohledně té druhé záležitosti jste stejně neoblomný."

„Předpokládáte správně," potvrdil bez váhání mladý aristokrat. „Předpokládám, že vy budete i nadále naléhat."

Chodbou vedoucí do vstupní síně se ozvaly rázné kroky, a tak Brumbál nadechující se k odpovědi propustil skrze rty jen tichý povzdech a otočil hlavu za zvukem. O chvíli později se v jejich přítomnosti objevila mohutná postava profesora lektvarů. Seokjin mu věnoval pohled, poté se naposled otočil k řediteli. "Taehyung má mnohem větší moc než váš mladý nebelvír. Troufám si říct, že pro vás nepředstavitelnou. Když máte strach z Pottera, jak můžete tvrdit, že máte co nabídnout jemu? Odpověď je a zůstane ne. Profesore."

Seokjin kývnutím hlavy pozdravil Snapea, poté se otočil na patě a zamířil do Velké síně. Poslední, co zaslechl, než ho pohltil šum hlasů stovek neklidných dětí, bylo Severusovo ujištění, že všichni zmijozelové jsou už ve společných prostorách školy a profesoři mohou začíst s důkladnou prohlídkou hradu.

"Myslíte, že představuje hrozbu?" zeptal se profesor lektvarů, když nebelvír zmizel z dohledu.

"Nejsem si jist, Severusi," povzdechl si ředitel. "Je to příliš mocná rodina. Moc je pro ně vším. Mám obavy, že se jejich loajalita obrátí k Temnému pánovi."

"Určitě?" zapochyboval Severus. "Když byl Temný pán u moci posledně, odmítli vstoupit do jeho služeb."

"Máte pravdu, Severusi," přitakal ředitel. "I tak se obávám, že by to tentokrát mohlo dopadnout jinak."

"Možná se mýlíte," řekl prostě profesor.

"Možná," přikývl drobně stařec. "Ten chlapec ví příliš mnoho. Teď ale musíme vyřešit důležitější věci."

Bylo nutné zabezpečit Velkou síň a společně s ostatními profesory prohledat každý kout školy, aby se ujistili, že Sirius Black již opravdu nepobývá ani v hradu, ani na školních pozemcích. 

Ahoj! Po mega dlouhé době přidávám další kapitolu Kolibříka. Musím říct, že v této kapitole je pasáž, kterou fakt miluju, a to je rozhovor mezi Brumbálem a Seokjinem. Opět se tam poodhaluje něco málo o rodině Kim, taky něco málo o Brumbálových (manipulačních) záměrech, a tak dále... 

Doufám, že se vám kapitola líbí. :3