Hoseok se cítil jako omámený. Myšlenky proudily jedna přes druhou a nedovolovaly mu jasně uvažovat. Sledoval Seokjinova široká záda, zatímco nebelvír platil za jejich pití. Žaludek měl sevřený a v zádech vnímal jehličky mrazu. Kim Seokjin. Nemohl to vstřebat, přestože potomek jednoho z nejstarších a nejmocnějších kouzelnických rodů stál přímo před ním. Přišlo mu až neuvěřitelné, že někdo jako on kráčí chodbami Bradavic, aniž by to ostatní studenti tušili...

Teď už naprosto rozuměl, proč Seokjina možná hrozba vězně z Azkabanu nezneklidňovala. Jeho rodina se dopustila činu ohavnějšího, než jaké kdy stihl spáchat Black. Nebo jaké kdy spáchal Temný pán, z něhož čarodějnici pociťovali nekonečnou hrůzu, aniž by ho měli možnost potkat. Hoseoka děsil taky, obzvláště po loňském roku, kdy představoval reálnou hrozbu i pro něj. Stačilo jednou jedinkrát spěchat vylidněnou chodbou na večeři, omylem vyslechnout rozhovor zlaté trojice. A zbytek školního roku navštěvoval toalety s ledovým mrazením v zádech.

„Nemusíš se mnou zůstávat, pokud je ti to nepříjemné," promluvil Seokjin, když spolu vyšli do chladného večera před hospodou.

Lidí neubylo, naopak se zdálo, že jich je ve vesnici mnohem více než odpoledne. Nejspíš rodiny, které se přišly setkat se svými dětmi ještě před vánočními svátky. Hoseok by si pohled na ně jindy užíval a nasával by do sebe rodinnou atmosféru plnými doušky. Dnes na to však neměl ani pomyšlení. Ne, když vedle něj kráčel Seokjin.

„Já... není mi to – vlastně jo, ale – já nevím... vážně tam umřeli úplně všichni?"

„Do posledního Hwanga," přikývl Seokjin. „Moje rodina byla velmi pečlivá. Mladé matky ještě nenarozených dětí – ty, které se do rodiny Hwang přivdaly – dostaly na výběr."

Seokjin nemusel pokračovat, aby Hoseok pochopil, kam tím mířil. O tomto se v učebnicích nepsalo, ale šeptalo se to mezi kouzelníky, kteří s hrůzou skláněli hlavy před rodem Kimů. I Hoseokovi to přišlo zrůdné a neuměl si představit, jak by reagoval on. Nechat usmrtit dítě, které se ještě nenarodilo, aby nezbyl nikdo, kdo by měl důvod se mstít, nebo hrdě zaujmout místo po boku manžela a zemřít s ním i potomkem pod srdcem na popravišti?

Přesto nedokázal – nemohl se na Seokjina dívat jako na zrůdu. Protože jeho rodiče byli mudlové. Protože kdyby rod Kim nezasáhl, mohl teď Hoseok patřit mezi oběti čistokrevných, kteří si chtěli dokázat svou nadřazenost.

Jako by Seokjin dokázal sledovat jeho myšlenky, jako by v něm četl každé slovo, promluvil: „Kdyby se můj otec nerozhodl tak, jak se rozhodl... kdoví. Možná by se teď Korea třásla strachy před svým vlastním Voldemortem."

Hoseok sebou cukl, jako by ho někdo praštil, a rozhlédl se po kolemjdoucích lidech. Nezdálo se však, že by někdo Seokjinova slova slyšel. Mrzimor měl dokonce pocit, že se jim lidé vyhýbají.

„Diskrétní kouzlo," řekl v odpověď na jeho zmatení starší kouzelník. „Je snadné převzít jejich zvyky, hm? I jejich strach a hrůzu, aniž bys ji sám doopravdy znal, co? Kouzelníci se bojí vyslovit jeho jméno a tím mu oni sami dávají moc."

„Nebojím se vyslovit jeho jméno," promluvil Hoseok rozhlížeje se po lidech, kteří je obloukem obcházeli. Snažil se spatřit tenkou clonu diskrétního kouzla – jeho magie však byla příliš slabá na to, aby ho dokázal vidět, přestože se tolik snažil. „Bojím se chvíle, kdy se vrátí. Bojím se, že ublíží mým rodičům... Nepatřím sem. Není to... není to má válka. Nechci zemřít pro něco, co se mě netýká. A nechci, aby mí rodiče zemřeli kvůli někomu, jako je on..."

Seokjin se usmál, nasměřoval Hoseoka ven z vesnice, kousek dál od hemžícího se davu lidí. Svět okolo nich se ponořil do přítmí, jakmile jim cestu neosvětlovaly lucerny a barevná světla vánočních ozdob či magických dekorací za výlohami lákajících k sobě nové a nové zákazníky.

„Pletu se, nebo jím opravdu pohrdáš?"

Mrzimor k němu poplašeně vzhlédl. To je to opravdu tolik poznat? Skousl si ret a sklopil zrak, jak se za sebe zastyděl. Nemohl si však pomoct. Slyšel o Temném pánovi mnohé, slyšel o jeho nepředstavitelné magické moci, o té moci, která ho vysvobodila ze spárů samotné smrti. A přestože... přestože věděl, jak nicotný vedle Voldemorta je a jak snadné by pro něj bylo Hoseoka zabít, nedokázal ovládnout emoci, která cloumala jeho tělem.

„Vždyť je taky nečistý! Je poloviční, stejně jako kouzelníci, které zabíjel!"

Tolikrát si to přál vyslovit nahlas, tolikrát si přál ohrnout nos nad touto ubohou stránkou jinak neporazitelného čaroděje. Nemohl. Co by na to asi řekli jeho přátele? Jak by se na něj dívali? Pravděpodobně jako na bezduchého blázna, který si neuvědomuje sílu Temného pána. Nebo jako na cizince, který se nedokáže vcítit do jejich situace. Do jejich hrůzy. Jenže Hoseok byl cizinec. Nepatřil do tohoto světa a nedokázal pochopit... nechtěl to pochopit.

„Udivuje mne, že o něm tohle víš," poznamenal Seokjin.

Lokty se opřel o plůtek a objal zrakem prostranství za vesnicí. Vůně zimy pomalu přicházela, připomněla člověku, že čas se nepřetržitě posouvá vpřed.

„No... já," Hoseok se zarazil. Mohl prozradit kamaráda? Cítil se jako malé dítě, naivní malé dítě, které se ve vší své důvěře otevírá naprosto cizímu člověku jen proto, že mu připomíná domov a bezpečí. „Slyšel jsem to od... spolužáků."

„Hm," pokýval hlavou Seokjin. „Hodně čistokrevných to o něm ví, ale z nějakého nepochopitelného důvodu se o tom veřejně nemluví."

Mladý mrzimor se nad jeho slovy zamyslel a musel uznat, že má starší chlapec pravdu. Kouzelníci o tomto nemluvili. A pokud ano, tak jen tiše s hlavami u sebe, střežili tuto pravdu jako nejzapovězenější tajemství, o kterém se v žádném případě nikdo nesměl dozvědět.

„Skoro jako by... chtěli v kouzelnickém světě udržet strach. Posílit ty řeči o něm. Že je neporazitelný a... a tak."

„Strach je občas to jediné, co má moc udržet věci pod kontrolou," řekl zamyšleně Seokjin. „A někdy způsobí pravý opak."

„Myslíš?" zeptal se Hoseok.

„Vždy to tak bylo, vždy to tak bude," pokrčil nebelvír rameny, poté klepl dlaněmi do plůtku a napřímil se. „Měli bychom jít. Za chvíli bude čas vrátit se do Bradavic."

Atmosféra vesnice je pohltila, jako by prošli jakousi bublinou oddělující svět venku od toho vevnitř. Anebo to bylo přesně naopak, a oni z oné bubliny vyšli ven. Možná za to mohlo i zrušené diskrétní kouzlo. Nebylo ho více potřeba, a tak se musel Hoseok cestou zpátky vyhýbat spěchajícím lidem, kteří nedbali okolí a vráželi do sebe v touze po návštěvě co nejvíce obchůdků.

Blížil se však čas hostiny na počest Všech svatých ve Velké síni a žádné z dětí si ji nechtělo nechat ujít nehledě na to, jak velká pro ně byla nově objevená senzace v podobě kouzelnické vesnice. Proto netrvalo dlouho a studenti se opět ocitli na pozemcích bradavické školy – všichni okamžitě spěchali ke svým klubovnám, aby se mohli zbavit zátěže v podobě hromady sladkostí a jiných úžasných věcí.

„Bylo pro mne velmi příjemné, strávit odpoledne ve tvé společnosti," pronesl Seokjin snad až přehnaně formálně, což Hoseoka opět uvedlo do rozpaků.

„Ano – to... bylo to... bylo to fajn," vykoktal ze sebe nejistě.

Nevěděl, nakolik upřímná byla Seokjinova slova a nakolik z něj mluvilo jeho aristokratické vychování. Stáli ve vstupní síni téměř poslední; jen pár studentů ještě proběhlo okolo nich, pořád rozesmátí a nadšení z nových zážitků a historek k vyprávění.

„Uvidíme se na hostině," nebelvír se usmál a Hoseok se chtěl bleskově vytratit z jeho přítomnosti, aby si mohl během cesty do společenské místnosti utřídit myšlenky a emoce, které v něm společná návštěva Prasinek zanechala, starší kouzelník ho však na poslední chvíli zastavil a s pobaveným úsměvem „nenápadně" poukázal na jeho kapsu. „Tvůj nákup."

„U Merlina!" vykřikl chlapec, když si vzpomněl na zmenšovací kouzlo, a spěšně z kapsy vylovil malinkou podobiznu taštičky s nečitelným logem Medového ráje.

Sedmák vrátil předmětům jejich pravou podobu, ještě jednou Hoseokovi poděkoval za společnost a poté ho konečně nechal jít. Hoseok měl pocit, že mu tváře hoří více, než bylo vhodné. Připadal si trapněji než kdy předtím a tentokrát byl stoprocentně přesvědčený, že Seokjinova poslední slova byla opravdu ta poslední, která od něj slyšel. Jak by se mohl někdo jako on bavit s neschopným děckem, jehož magie je stejně pod úroveň jako jeho kouzelnický původ? Vůně jídla z kuchyně ho udeřila do nosu i z takové dálky, a tím ho probrala z úvah. Zamířil k hromadě sudů po pravé straně chodby a zůstal stát.

Srdce mu bušilo do hrudi příliš hlasitě a myšlenky bzučely jako roj včel. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Vyhnal Seokjina z hlavy a nechal známou melodii zahalit mysl. Teprve poté, co si byl jistý, že se plně soustředí, přistoupil k sudům a s jistotou nechal klouby prstů zaklepat na pevné dřevo chránící mocnou magií mrzimorskou společenskou místnost.

„Co ty čokoládové žabky?" vrhla se na něj Ruby, jakmile prošel vchodem do společenské místnosti.

„Taky tě rád vidím," ušklíbl se Seokjin. „Jestli se nepřestaneš cpát čokoládou, bude z tebe malá tlustá čarodějka, pod kterou se zláme koště."

„Pod tebou se láme z pudu sebezáchovy," vyplázla na něj jazyk Ruby a s nadšením padla na sedačku. „Kde jsou Will s Lucy?"

„Nevím, dnes jsem je neviděl," pokrčil rameny Korejec a usadil se na taburet.

„No jo, tys měl oči jen pro ten tvůj nový objev," Ruby polkla čokoládovou žabku a s novým elánem se vyšvihla do vzpřímeného sedu. „Tak povídej! Co bylo? Co je ten skrček zač?"

„Nebuď zvědavá," odpověděl Seokjin – podle Rubyna výrazu zcela neuspokojivě.

„Další manželská hádka?"

Jack objal Seokjina okolo ramen a natáhl se přes něj k Ruby, aby jí ukradl krabičku s doposud neotevřenou čokoládovou žabkou, za což si od dívky vysloužil pohoršený výkřik. Usadil se na zem vedle Seokjina a jal se rozbalovat uloupenou sladkost.

„Neměli bychom jít pomalu na hostinu? Ještě chvíli a nesednem si k sobě. Oh. Husté!" Jack se rozhlédl kolem, křikl na nejblíže sedícího prváka. Dítě k němu zvědavě přiběhlo. „Na, vem si to."

Chlapec s pihou přesně uprostřed nosu zvědavě pohlédl na sběratelskou kartičku ve svých rukou, pročež vyvalil oči a otevřel ústa v údivu. „Páni! To je Cornelius Agrippa! Děkuji! Jimmy! Jimmy, podívej! "

„Ty jeden..." Ruby přimhouřila oči v příslibu kruté pomsty.

„No co, stejně už jednoho máš," mrkl na ni Jack pobaveně. „Tak co, jdeme?"

„Běžte, jen si hodím věci do ložnice a převleču se."

Cestou do ložnice Seokjin potkal Perryho. Spolužák vypadal jako z titulní strany časopisu Čarodějka, dokonale upravený, jako by se chystal na bál samotného krále Artuše, nikoli na pouhou hostinu ve Velké síni. Perry se nesl jako páv, připraven dnes večer ulovit nějakou krasavici – jak ho Seokjin znal, pravděpodobně z řad hadů.

„Lupin to vypil?" zaslechl od – zcela nečekaně – svaté trojice se zlatým chlapec v čele. „Copak se zbláznil?"

Hermiona oba chlapce popohnala, jakmile si všimla procházejícího Seokjina; nejspíš jí svým odchodem připomněl pozdní hodinu a nejvyšší čas k tomu, aby se přesunuli za zbytkem školy. Na rozdíl od něj trojice opravdu spěchala, hlavy opět u sebe. Někdy opravdu hořel touhou na ně malinkým nedopatřením vrhnout kouzlo, které by je spojilo k sobě jako siamská trojčata.

„Jestli se ale – no, víte –" Hermiona ztlumila hlas a nervózně se u toho rozhlížela kolem, čemu se Seokjin musel pobaveně ušklíbnout, „jestli se doopravdy snažil – otrávit Lupina – přece by to nedělal Harrymu před očima?!"

Naivní děcka, pomyslel si se zavrtěním hlavy. Do Velké síně dorazil jen malou chvíli po Potterově bandě. Vypadalo to skoro, jako by přišli spolu. V místnosti vyzdobené stovkami vydlabaných dýní, v nichž zářily svíce, mrakem živých netopýrů poletujících ve vzduchu a spoustou jasně oranžových fáborů, které líně pluly pod bouřkově šedým stropem, se nově příchozí snadno ztratili a studenti, příliš nedočkaví hostiny, si jich ani nevšimli. Na rozdíl od nich, ředitel Bradavic svým pomněnkovým pohledem ulpěl na Seokjinovi o něco déle, než by si mladý nebelvír přál.

Trochu jsem se s Kolibříkem zapomněla, protože zkouškové období a moc práce a NĚKDO mi zase nepřipomněl, že jsem nezveřejnila kapitolu...!!!

No nic, haha. Pardon. Něco málo poznámek k ději. Doufám, že vás Seokjinova rodina příliš neznechucuje nebo neděsí nebo něco takového. A taky by mě zajímalo, co si myslíte o Hoseokovi a jeho názoru na Voldemorta a tak. Pokud tedy příběh někdo čte, doufám, že mi zanecháte nějaké odpovědi nebo postřehy nebo cokoli. :3