Bradavické pozemky voněly po dešti, který přicházel pořád častěji. Blížil se říjen a s ním také famfrpálová sezóna, na kterou se pečlivě připravovaly všechny čtyři koleje. Pořád častější tréninky spolu s nepříznivým počasím znemožňovaly studentům trávit volná odpoledne na tribunách famfrpálového hřiště, kde se s oblibou učili nebo si dělali úkoly. Pokud už se některý ze studentů rozhodl pro učení na čerstvém vzduchu, neměl k tomu prostor na dlouho. Jednotlivá mužstva trénovala téměř každý den, a tak se studium velmi rychle ztratilo v nadšeném pokřikování a fandění, přestože se nejednalo o skutečnou hru.

Dnešní den byl po delší době překvapivě teplý. Dokonce i slunce vykouklo zpoza černých mraků a příjemně hřálo do zad, zatímco se skupinka mrzimorských studentů uvelebila na tribunách s učebnicemi a pergameny.

„Sakra, Ignatia Wildsmithová se narodila 1268 nebo 1202?"

Hoseok zvedl zrak od učebnice kouzelných tvorů: „1227."

„Oh, děkuju," vydechla dívka, načež se zamračila a frustrovaně složila tvář do dlaní. „Letopočty mi nikdy nešly. Jak to, že si to všechno pamatuješ?"

„To bude tím, že na rozdíl od tebe se Hoseok nehoní za každým pěkným zadkem," poznamenal Joe a jen tak tak uhnul letícímu brku. „Jsi blbá?!"

„To máš za to," ušklíbla se Samantha a potěšeně sledovala inkoustovou skvrnu, jak se pomalu vpíjí do pergamenu s rozepsaným úkolem i do bílé košile s vyhrnutými rukávy.

Hoseok automaticky hrábl do brašny a vytáhl látkový kapesník, aby ho mohl nabídnout Joeovi, ale spolužák už stihl tasit hůlku a skvrny správně provedeným kouzlem odstranit.

„Kámo, už zase?" zasmál se Patrick, když si všiml jeho gesta. „To vážně doma vůbec nekouzlíte? Jakože vůbec vůbec?"

„Jsou to mudlové, jistě že nekouzlí," protočila očima dívka, načež se zarazila a omluvně se na Hoseoka podívala. „Oh, promiň, to bylo drzé."

„V pohodě, Sam," usmál se Hoseok, zatímco skládal kapesník na úhledný čtvereček.

Vrátit se do školy po dvou měsících života bez kouzlení pro něj bylo pokaždé náročné. Během prázdnin si snadno dokázal odvyknout od práce s hůlkou – jednak měli nezletilí mimo školu zakázané čarovat, jednak, jak poznamenala Samantha, jeho rodiče byli mudlové. Za těch pět let života, kdy Hoseok věděl o svém magickém nadání, neslyšel o tom, že by kdokoli z jeho rodiny v minulosti uměl kouzlit. Bylo pro něj náročné navštěvovat korejskou školu čar a kouzel – příliš blízko rodině i známým, kteří byli až moc zvědaví, a tak se jeho rodiče po dvou letech studia rozhodli, že se přestěhují do Anglie. Táta byl uznávaný profesor literatury a už několikrát cestoval do Londýna, aby přednášel na tamní univerzitě, takže pro něj nebylo těžké získat zde stálé místo. Máma byla restaurátorka knih se skvělými doporučeními a svou práci mohla vykonávat odkudkoli.

I přes to Hoseok často cítil výčitky. Rodiče pro něj znamenali všechno a vědomí, že kvůli němu nechali celý svůj život za sebou a začali od začátku jen proto, aby nebyl pod nátlakem dotěrných otázek, ho často nutilo uvažovat o tom, jestli je to takto správně a jestli si tehdy před lety, kdy mu přišel dopis, neměl zvolit mudlovský život.

Pamatoval si ten den s téměř dokonalou přesností. Hrál si tehdy na dvorku a z domu se linula vůně kvašeného zelí a ryb. Nevěděl, co ho tehdy přimělo zvednout zrak k brance, ale podíval se tam dřív, než se otevřela vrata. Muž, který tehdy vešel, ho ohromil. Přestože už byl příliš starý na to, aby věřil mýtům a legendám, na okamžik ho napadlo, že z nebe sestoupil samotný Tangun, protože muž nevypadal jako člověk. Temné dlouhé vlasy mu volně padaly na záda a jeho oděv vypadal jako z jiného světa. Ze všeho nejvíc připomínal královský hanbok dávných dynastií. Až na to, že byl jako noční obloha – doslova. Tisíce třpytících se hvězd vyzařovalo měkké světlo z pláště černého jako noc, na ramenou stříbrné výšivky ve tvaru měsíce. Ty taky zářily vlastním světlem, i když se na první pohled zdálo, že pouze odrážejí sluneční jas. To on mu donesl dopis ze školy čar a kouzel Wonhyo.

„Ale ne!"

Hoseok zamrkal, když ho dívčí výkřik vytrhl z myšlenek. Samantha shlížela dolů pod tribuny ke vchodu do šaten hráčů a velmi se u toho mračila. Hoseok se tedy podíval taky. Skupinka studentů s košťaty v rukou si to rázovala doprostřed hřiště, přičemž dva z nich mezi sebou nesli těžkou truhlici.

„Dnes přeci není trénink," promluvil Joe zamyšleně.

„To jsou nebelvírští," Patrick si jako první všiml kolejní barvy a zamračil se. „Nejsou z týmu."

„Asi chtějí využít volné hřiště," pokrčil rameny Joe.

„Doufám, že to ředitel ví," Sam svraštila obočí. „Kromě tréninků by teď neměl nikdo poletovat okolo. Budou se divit, až je napadne nějaký Mozkomor. A já toho rozhodně nechci být svědkem."

Po jejích slovech se všichni přítomní otřásli hrůzou. Hoseok se instinktivně rozhlédl po obloze, jako by čekal, že se jedna z těch zrůd snese z nebe přímo před ně. Ani po měsíci nedokázal potlačit úzkost, která se dostavila pokaždé, když si vzpomněl na jejich příjezd do Bradavic. Děsivé stvůry bez tváří v hluboce stažených kápích a černými pařáty ho pronásledovaly ve snech několik dalších nocí, než překonal vlastní hrdost a i ve svých patnácti letech jako malý kluk požádal madam Pomfreyovou o lektvar bezesného spánku.

„Myslíte, že se sem Sirius Black dostane?" Sam ztlumila hlas, jako by je snad mohl na jinak prázdných tribunách někdo slyšet.

Joe se dlaněmi opřel o lavičku, nastavil tvář slunci a neurčitě trhl rameny. „Z Azkabanu se dostal. Máma mě nechtěla pustit do školy, prý je to nebezpečné. Táta jí to vymluvil."

„Naši věří, že Bradavice jsou nedobytné," řekl Patrick.

Hoseok tiše poslouchal jejich rozhovor. Jeho rodiče o ničem nevěděli. Kouzelnický svět šel mimo ně a on doufal, že to tak i zůstane. Kdyby věděli, že od chvíle, co jejich dítě vstoupilo do Bradavic, bylo neustále v ohrožení života, nejspíš by umřeli hrůzou. Loňský rok byl pro něj hotovou noční můrou, a dokonce ani Joe, který často míval vtipné poznámky na jeho mudlovský původ, neměl odvahu k obvyklým žertům. Od chvíle, co se začaly objevovat krvavé nápisy, ho tři mrzimoři všude doprovázeli.

Hoseoka jejich starost dojímala – bylo to něco, co by od spolužáků nečekal. Nepovažoval je za opravdové přátele a byl si jistý, že oni to vidí stejně. Kamarádili se, trávili spolu čas i mimo prostory mrzimorských kolejí, ale Hoseok nedokázal ignorovat propast, která mezi nimi byla. Často se stávalo, že si ho dobírali, když udělal něco mudlovského, i když to nikdy nesklouzlo do šikany. Věděl, že ho mají svým způsobem rádi, ale spíš než jejich přítel si připadal jako nějaká atrakce. Korejský původ mu taky nehrál zrovna do karet. Odlišná kultura, zvyky, všechno. Hoseokovi trvalo hodně dlouho, než se adaptoval. Jeho angličtina v dobách nástupu do Bradavic taky nebyla bůhvíjak úchvatná.

„Musí být fajn, že vaši nic nevědí," promluvila na něj Samantha. „Poslouchat každý den kázání o tom, jak mám být opatrná a nikam nechodit sama, je otravné. Jako bych snad byla hloupý troll nebo co."

„Jo, asi jo..." pousmál se Hoseok a sklopil zrak, který vzápětí spočinul na skupině studentů dole na hřišti.

Jejich smích a hlasitý křik bylo slyšet až nahoru, přestože slovům na takovou dálku nebylo rozumět. Zdálo se, že se brzy vznesou do vzduchu. Hoseok se otřásl. Pořád si pamatoval chlad, který cítil, když se dveří jejich kupé ve vlaku dotkl kostnatý pařát strážce Azkabanu. Doufal, že nebelvírští chystající se na hru žádného nepřivolají.

„Z toho už se nevymluvíš!" Ruby natáhla ruku s pálkou tak, že se jejím koncem dotýkala Seokjinovy hrudi. „Jeden zápas jako odrážeč! Nebo snad neumíš dodržet slovo, Kime Seokjine?"

Mladý Korejec s hlasitým „Yah!" namířil prstem na kamarádku s ohnivě rudými vlasy a rozčíleně nakrčil nos. „Kdo mohl tušit, že toho sežere tolik?!"

„Na třeťáka dobrý výkon," zachechtal se Jack.

Věděl, že využít Weasleyho apetit proti Seokjinovi, se vyplatí. Škodolibost z hloučku kolem Seokjina přímo odkapávala. Nemohli se dočkat, až mladík nasedne na koště a natluče si zadek. Naposled ho na koštěti viděli při hodinách létání v prvním ročníku. Seokjin tehdy vlítl přímo do okna a proletěl jím jako duchové rytířů během uvítací hostiny. S tím rozdílem, že okno nezůstalo celé a madam Pomfreyová z něj vytahovala střípky skla po zbytek odpoledne.

„Tak! Šup na koště, Kime!" pobízel ho Perry. „Nebo máš nahnáno?"

Seokjin si odfrkl, popadl pálku a nasedl na koště. „Na sto bodů, jo?"

Dohodli se, že budou hrát bez Zlatonky. Nikdo z nich nechtěl riskovat, že by se zatoulala příliš daleko. Hrozba Mozkomorů děsila i sedmáky, přestože se jim někteří z nich uměli obstojně ubránit. Jednomu, možná dvěma určitě. Nebyli si však jistí, kolik se jich potloukalo po okolí, a rozhodně to neměli v plánu zjišťovat.

Rozdělili se do provizorních týmů – každý se skládal z jednoho střelce, jednoho odrážeče a jednoho brankáře. Seokjin jako odrážeč skončil v týmu s Lucy a Willem, zatímco Ruby, taky jako odrážeč, s Perrym a Jackem stanuli proti nim.

„Tak jo, připravte se!" křikla Ruby.

Seokjin pevně uchopil koště, až do ruky dostal křeč. V druhé třímal pálku. Nohy měl sotva pár centimetrů nad zemí a už teď se necítil bezpečně. Pevně se chodidly zapíral do dvounožky svého Nimbusu 2001, a jelikož neměl famfrpálskou obuv, nepříjemně ho tlačila přes tenkou podrážku obyčejných bot. Létání nikdy nebylo jeho předností – rád stál nohama pevně na zemi. Famfrpál ho taky nikdy nelákal, příliš barbarská hra na jeho poměry. Vyžíval se v soubojích s hůlkou, kdy mohl předvést své schopnosti. Jako duelista si věřil, troufal si říct, že byl na škole jedním z nejlepších.

Mimoděčně si vzpomněl na Zlatoslava Lockharta, který dělal celý loňský rok ostudu všem kouzelníkům. Seokjin si nenechal ujít jediné příležitosti, kdy mohl profesora obrany proti černé magii shodit před celým ročníkem. Nancy na něj byla celé první pololetí uražená, zatímco ostatní si z něj nepřetržitě utahovali.

„No jo, vzal ti tvé místo, už nejsi první dáma Bradavic!" zazněl mu v hlavě Jackův posměšný hlas. No však počkej, kamaráde! Seokjin byl odhodlaný vytřít mu zrak. Sice netušil, jak to udělá, protože nestabilní koště pod jeho zadkem hrozilo pádu na držku už teď. Rozhlédl se okolo, aby se ujistil, že jeho případný trapas nikdo neuvidí. Fakt, pozemní sporty pro něj byly mnohem lákavější. Kdyby se na škole vyučoval třeba souboj s magickým kordem, exceloval by v něm.

„Bezva," zamumlal si pod nosem, když zahlédl skupinku čtyř studentů na tribunách.

Hra začala. Seokjin se neohrabaně vznesl do výšky a s nevolí si uvědomil třes vlastního těla. Snažil se sedět rovně a stabilně, ale čím dál byl od země, tím byl silnější i vítr, který ho pořád nakláněl na stranu. Kdyby aspoň neměl tu prokletou pálku a mohl se držet oběma rukama! Se smrtí v očích se rozhodl, že se Jackovi krutě pomstí. Zapřel se do dvounožky špičkami, protože chodidla ho začínala bolet.

„Jine, pozor!" slyšel Lucy kdesi za sebou.

Zděšeně zaječel, když vzhlédl a všiml si Potlouku, který se na něj se svištěním řítil. Strhl koště stranou a málem z něj spadl. Před očima se mu promítl celý jeho příliš mladý a krásný život, než aby teď skončil kvůli pitomé sázce. Měl si ve svých jedenácti letech vybrat jinou kolej. Nebelvír byl plný šílenců.

„Zešílelas?!" křikl na Ruby, která se smála tak, že se málem pustila koštěte.

„Kdyby ses viděl!"

„Deset bodů!" ozval se Will. „Kam koukáš, Jacku!"

„Hej, Jine!" přilítla k němu Lucy. „Neseď tak ztuhle a posuň se trochu dozadu. A nezapírej se špičkami, ale středem chodidla nebo nártem, jinak ti to bude pořád klouzat a – ah!"

Potlouk tentokrát zaútočil na dívku, která na poslední chvíli uhnula. Přetočila se ve vzduchu hlavou dolů a hned se zase vrátila do vzpřímené polohy. Seokjinovi se z toho pohledu zvedl žaludek. S obavou se rozhlédl okolo sebe, ale Potlouk nikde neviděl. Vlastně ani Ruby.

„Dvacet bodů!" zakřičel Will podruhé.

„Hej, Kime!" Ruby se vyřítila zpoza něj, dvakrát ho obletěla dokolečka a pak si přehodila pálku z jedné ruky do druhé předvádějíc tak svou jistotu na koštěti. Kdyby nebylo Weasleyovic dvojčat, byla by skvělým odrážečem nebelvírského týmu. „Hýbej se trochu!"

Seokjin se zhluboka nadechl, pořádně se zapřel a posadil se do pohodlnější polohy, jak mu to naznačovala Lucy, a konečně se odvážil k výpadu vpřed. Koště sebou smýklo rychleji, než čekal a musel pevně zatnout čelist, aby znovu nezaječel. Pronásledoval Ruby k tribunám, kde dívka najednou prudce zastavila a natáhla ruku s pálkou, aby vzápětí mohla poštvat Potlouk opět proti němu.

„Chceš mě zmrzačit?!" hlas mu přeskočil o dvě oktávy výš.

„Nemůžeš mi to mít za zlé!" zasmála se. „Famfrpál je jediná věc, ve které jsi úplně nemožný! Je sranda vidět tě se staženým zadkem!"

No však počkej, pomyslel si rozčíleně Seokjin. Otočil se ve vzduchu, když okolo něj Ruby opět proletěla. Do uší mu dolehl Perryho vítězný výkřik „deset bodů!". Všiml si, jak kamarádka opět zastavila svůj let.

Seokjin zesílil stisk okolo koštěte a poprvé za hru natáhl ruku s pálkou, připraven Potlouk odrazit zpátky. Železná koule svištivě prořízla vzduch míříc přímo na něj. Umřu!, pomyslel si s hrůzou Seokjin vteřinu před tím, než bezmyšlenkovitě udeřil. Náraz míče do pálky ho málem strhl z koštěte a Seokjin se bledý strachy ohlédl po směru, kam tušil letící Potlouk.

Jeho zaječení tentokrát zaznělo spolu s dalším, ještě hlasitějším – to chlapec na tribuně bílý jako stěna třeštil oči před sebe i vteřiny poté, co mu Potlouk málem urazil hlavu z krku. Seokjin si až teď uvědomil, jak blízko k tribunám se dostal. Vznášel se ve vzduchu sotva dva metry vzdálený od čtveřice mrzimorských, z nichž jeden vypadal, že brzy omdlí. 

Přeji krásné pondělí!

Ráda bych vás tímto všechny přivítala u staro-nového příběhu, který se bude na mém profilu objevovat každé pondělí. Jak jste již určitě zaznamenali, jedná se o crossover dvou fandomů - BTS (klučičí k-pop skupina) a Harry Potter.

Ačkoli už jsem to zmiňovala jinde, chci říct všem fanouškům Harryho Pottera, kteří zde zavítali, aniž by měli sebemenší tušení, kdo jsou BTS: nemějte obavy, není nutné znát tyto dvě osobnosti k tomu, abyste si mohli užít čtení. Vzhledem k tomu, že se povídka odehrává v době, kdy Harry Potter navštěvoval 3. ročník, vyskytne se zde většina původních hlavních i vedlejších postav.

Čtenáři neznalí BTS pak mohou brát dvě hlavní postavy - Jung Hoseok (Čong Hosok) a Kim Seokjin (Kim Sokčin) - jako originální a jejich charakter (na rozdíl od jejich fanoušků) poznávat během čtení.

Pevně doufám a věřím, že si povídka najde své fanoušky a že se do ní zamilujete stejně, jako jsem se do ní zamilovala i já.

Těším se na vás příští pondělí

- Nana