Černá kočka běžela ulicemi města. Pletla se pod nohama dvojnožcům, kteří jí občas lehce kopli nebo na ní něco zavrčeli. Obíhala kolem velikých domů namáčknutých na sebe a plotů tyčících se do výšky za kterými slyšela štěkot psů. Nakonec konečně vběhla do úzké uličky, lemované červenými cihlami. Předtím sice párkrát zabloudila než ji konečně našla, ale teď už to bylo jedno. Na pár sekund zastavila, aby si jazykem uhladila rozčepýřenou srst. Potom se narovnala a ladnými kroky pomalu šla do zadní části uličky.

Po obvodu uličky leželi krabice a bordel od dvojnožců. Někdy i pár popelnic, ze kterých vykukovaly zvědavé oči, které si černou kočku se zájmem prohlížely. Černá kočka se zastavila, když dorazila k hromadě krysích kostí a krabic, které dohromady připomínali trůn.

„Žádám o audienci u Krverůže." zamňoukala pevným hlasem, který se rozléhal široko daleko. Městské kočky na ní upřely tvrdé pohledy, které jí skenovaly a posuzovaly, jestli je pro jejich velitelku hrozba. Z nejtmavšího stínu uličky se ozval pobavený smích. O chvilku později z něj vyšla zrzavo bílá elegantní kočka, která svýma ostře žlutýma očima pohlédla na příchozí. Černá kočka se při pohledu na Krverůži lehce zachvěla.

„Jak dlouho už to je, co jsme se neviděli, Prokletá? Týden? Měsíc? Rok? Pomalu začínám ztrácet ponětí kolik času uteklo, od té doby co jsi šla hledat nový život do lesa." Krverůže měla lehce vysoký hlas, poněkud skříplavý kvůli stáří. Na tváři jí hrál pobavený úsměv, ale z očí jí čišela něco jako zášť a smutek zároveň. „Proč jsi se vrátila?"

Prokletá nervózně švihla ocasem. Měla chuť se přikrčit, jak na ní kočky zíraly. „Máš pravdu Krverůže. Odešla jsem do lesa, jenže mě z něj vyhnali cizí kočky. Divoké kočky. Skrývala jsem se v lese dlouho, procházela jsem jeho území... nakonec jsem jednou narazila na jednoho tuláka. Ten mi o kočkách v lese něco málo pověděl. Žijou tam čtyři klany a mezi sebou válčí o každý kus území. Po nějaké době mě napadlo, že kdybychom spolu s mým bývalím klanem jeden z lesních sesadili, tak bychom tam mohli žít. Už žádné krysy a dvojnožci! V lese jsou tlustí zajíci, velké myši a třeba i hraboši!" zvolala nahlas Prokletá. Spoustu koček se na ní dychtivě podívalo. Většina z nich nikdy neochutnala nic jiného než krysy a holuby. „Všichni bychom mohli opustit město jednou provždy!"

Krverůže se zakřenila. „Opustit město? To vážně chcete opustit to, za co jsem bojovali celý svůj zatracený život?!" Velitelka městského klanu zavrčela a vystrčila drápy. „Jaký máš na to názor ty, Malachiáši?"

Z řady pozorujících koček se odpojil bíločerný kocour, který pomalu vyskákal nahoru na Krverůžin „trůn". Prokletá toho svalnatého kocoura pozorovala s jistou touhou v očích. Kdysi když žila ještě v Městském klanu, tak ho milovala.

Malachiáš se napřímil a promluvil ke všem kočkám. „Ačkoliv bych nerad opouštěl toto místo, které jsem si vydobili... musím se trochu přiklánět k nápadu Prokleté. Život v lese by byl lepší. Navíc kočky z lesa, bychom porazily snadno. Jsou to jen líní budižkničemové kteří čekají, že jim potrava přiběhne sama do tlamy."
Když Malachiáše, potom co domluvil, Krverůže probodla tak naštvaným pohledem, že by se i dvojnožec pod ním přikrčil, Prokletá věděla že pouhý souhlas zástupce velitelky nebudete stačit aby se doopravdy přesunuli do lesa.

Malachiáš se však hněvu velitelky nezalekl. Místo toho jí pohlédl vyzívavě do očí.

„Nebudu kvůli pár myším a hrabošům chodit do lesa. Jediný čeho dosáhneme je to, že nám někdo zabere naše území! Jako velitelka tohohle klanu, to zakazuji!" Krverůžin skřiplavý hlas proťal chvíli plnou ticha. Některé kočky nesouhlasně zasyčely, jiné pokývaly hlavou.

Malachiáš se i přesto nenechal tak snadno vzdát. „Nemusí se tam vydat celý klan. Stačí vzít pár válečníků. Porozhlídneme se po lese a třeba zjistíme který klan je nejslabší. Buď se potom vrátíme pro posily, nebo dobijeme území samy a až potom se vrátíme pro vás! Krverůže prosím, nezahoď me zbytečně takovouhle šanci. Je to šance pro..."

„Lepší život." Dopověděla za Malachiáše Prokletá a dychtivě pohlédla na Krverůži.

V temné uličce se znovu ozvalo tíživé ticho. Prokletá s nadějí v očích koukala na velitelku Městského klanu a čekala. Uběhlo pár minut než Krverůže seskočila z „trůnu" a pomalými kroky došla k Prokleté. Ta překvapením vytřeštila oči, když ji velitelka olízla jedno rameno a pak druhé. Dostala od Krverůže požehnání.

„Veď oddíl pár mých válečníků. Získej pro můj klan nové území a já slibuji, že tě pak příjmu zpátky mezi nás. Máš mé požehnání Prokletá."
Velitelčiny oči se zabodly do očí tulačky, která se smutně usmála. Prokletá sklopila na znamení úcty hlavu. Krverůže toto gesto zopakovala a celý klan úžasem zamručel.

„Nezklamu tě, matko." Slovo matko Prokletá vyslovila tak potichu, že ho mohla slyšet jenom Krverůže, která zavřela oči a pomalu přikývla.
Poté velitelka vyskočila zpátky na svůj „trůn" a kývla na Malachiáše.

„Vyber válečníky, kteří se chtějí účastnit výpravy." Řekla velitelka a pozorovala hrstku koček, které rychle nakráčely před zástupce velitelky.

Malachiáš se rozhlídl po příchozích kočkách.
Nakonec kývl první na šedou kočku, která se vítězně zazubila. Pak pohled stočil na zrzavýho kocoura, který nadšeně zapředl, když na něj Malachiáš kývl. Poslední kočku kterou vybral, byl šedý kocour bez srsti, který se váhavě pousmál.

„Na výpravu vyrazí Krysařka, Cedr, Dlouhý ocas a já." Všechny jmenované kočky přikývli s jistou verbou, když je Malachiáš zmínil. Velitelka souhlasila s Malachiášovým výběrem. Když už chtěla všem popřát šťastnou cestu, Dlouhý ocas promluvil do nadšeného mňoukání a prohlašování jim slávu.

„Mám jednu prosbu Krverůže." Zamňoukal dost hlasitě, aby ho velitelka slyšela. Ta k němu stočila pohled a pokývla hlavou na znamení aby mluvil. „Chtěl bych, aby se výpravy zúčastnila i moje dcera... Bludička. Není malé kotě, je jí už šest měsíců a byl bych rád, kdyby se něco málo přiučila po cestě, aby se z ní mohla stát lepší válečnice."

Nejdřív bylo ticho. Pak se ozvalo několik uchechtnutí. „To snad nemyslíš vážně." Ozvala se Hříšná tlapa, která byla Bludičinou matkou. Po chvilce se začely ozývat další nesouhlasné hlasy.

„Vždyť nemá srst a je to kotě!"
„Nepřežije mimo město ani den."
„O jedno kotě na světě míň."
„Jestli tohle velitelka dovolí, tak už fakt..."

„DOST!" Zavrčela Krverůže a všechny kočky rázem ztichly. Dlouhý ocas klidně seděl, a probodával kočky z jeho klanu vyzívavým. pohledem.

„Bludičko, pojď sem prosím." Zvolala zrzavá velitelka klidným hlasem. Malá šedá kočka bez srsti se sytě zelenýma očima vykročila zpod popelnice, blízko velitelčina „trůnu" a docupitala před něj. Bludička si sedla a narovnala se. Po chvilce se, ale pod pohledy všech koček v klanu přikrčila.

„Bludičko, chceš se vydat na výpravu do lesa?" Velitelka dávala na vybranou kotěti.

Bludička nervózně švihla ocasem. Po očku mrkla na Dlouhý ocasa, který se na ní s láskou usmíval. Pak stočila hlavu druhým směrem, kde postávaly ostatní kočky a ty na ní cenily zuby. Krysařka do ní zabodla žluté zářící oči, které jasně říkaly ať se neodváží říct ano.

Bludička se narovnala. Nevšímala si pohledů, místo toho ten svůj stočila na poslední dvě kočky, které jí sledovaly z vyvýšeného místa. Krverůže a Malachiáš měli lehce lhostejný výraz, ale přesto trochu i vážný. Bludička se nadechla aby odpověděla.

„Kočky Městského klanu, Dlouhý ocasu, Malachiáši a Krverůže... na výpravu do lesa se vydám velice ráda."