Všechno bylo černé.
Bludička i přes zavřené oči věděla, že tu není nikdo kdo by ji pomohl. Cítila kolem sebe železitou vůni kočičí krve, která nebyla jenom její. Bolelo ji celé tělo a byla ji strašná zima. Pachuť smrti se vznášel úplně všude. Malá šedá kočka bez srsti pomalu otevřela oči, a pak je znovu hned bolestně zavřela, když ji do nich udeřilo prudké sluneční světlo.
Pomalu se ji začalo vybavovat co se stalo.

Po pár dnech cesty se konečně dostaly do lesa. Bylo to nádherné. Bludička nasávala pachy zvěřiny. Společně s Dlouhým ocasem si šla zalovit. Ulovily několik macatých myší. Ostatní taky přinesly pár úlovků. Všichni se najedli a povídali si. Bludička začala mít pocit, že do této skupiny koček zapadá. Dokonce už na ní Krysařka, ani neházela ty její nevraživé pohledy. Další den se vydaly na výpravu. Prozkoumávat různá území. Bludička cítila spoustu pachů cizích koček. Zdálo se, že ona jediná je nervózní, že je můžou napadnout. Ostatní si dělaly z divokých koček srandu. „Mrchožrouti", tak jim v naší malé skupině říkali. Jediný, kdo zachovával vážnou tvář byla Prokletá. Tu kočku si hodně oblíbila. Hlavně, protože nemluvila tolik jako ostatní.

Po dvoudenním prozkoumávání narazili na hlídku čtyř koček a jednoho malého kotěte. Ty kočky se nezdáli být v dobré náladě.
„Co děláte na našem území?" Zavrčel největší kocour z celé skupiny. Prokletá chtěla promluvit, jenže ji předběhla Krysařka.
„To vás nemusí zajímat." Zavrněla čímž kocoura naštvala ještě víc. „Za chvíli stejně tohle území bude naše."

Nikdo ani nestihl zareagovat když po něm Krysařka skočila. A nikdo se ani nezmohl na jediné slovo, když se jejímu smrtícímu skoku kocour vyhnul, skočil ji na záda, převalil ji a roztrhl ji hrdlo. Její prázdné oči se upíraly k nebi. Ani nestihla vykřiknout. A pak se jako na povel všechny kočky rozběhly a začely se prát. Bludička si vzala na starost to malé kotě. Jenže to bylo rychlé, jako nikdo jiný. Zahryzlo se jí do zadní nohy a povalilo ji na zem. Bludička se ani nezvedla a už ji kouslo do boku a povalilo. Naštěstí se stihla rychle převrátit na druhý bok, aby ji kotě nemohlo rozpárat nechráněné břicho. Vyskočila na všechny čtyři a chtěla utéct. Zabránil ji v tom pohled na Dlouhýho ocase, kterýho držela velká žlutá kočka za krk s krvavými drápy zabořenými do jeho stehen. Se zasyčením ji skočila na záda a kousla ji zezadu do krku.

Kočka bolestně zaskučela, ale během sekundy se vzpamatovala a přimáčkla jí zády k zemi, čímž ji vyrazila dech. Bludička řvala, když ji obřími drápy přejela po břiše až ji vytryskla krev. Řvát přestala až když ji kočka vzala a hodila o kámen, který ležel necelý metr od nich, a Bludička omdlela.

Bludička si konečně přivykla na ostré světlo. Břicho měla v jednom ohni, stejně jako obří ránu na hlavě. Před sebou viděla mrtvé tělo Krysařky.

Bludička se pokusila vstát. Natáhla se na dvě nohy a pak i na druhý. Celý její tělo, jakoby najednou váželo tunu. Všude byla krev, a ona od ní byla taky úplně celá. Bůhví jak dlouho byla v bezvědomí. Rozhlédla se po travnaté planině. Kromě Krysařky, tam leželo také zrzavé svalnaté tělo Cedra. Bludička k němu trhaně došla. V obličeji mu zůstal výraz bolestné grimasy. Měl rozřízlé hrdlo drápem, musel se nemalou chvíli dusit vlastní krví.

A pak zahlédla šedé tělo. Šedé tělo bez srsti. Bludičce začaly téct slzy.

„Ne."

To bylo jediné co mohla vyslovit, když došla k tělu Dlouhého ocase. Bludička se rozbrečela naplno.
„Vzbuď se!"
Zavřískala a začela mu olizovat kožíšek.
„Sakra, Vstaň! Prosím, prosím nemůžeš mě tu nechat samotnou. Vždyť víš jak mě Hříšná tlapa nesnáší. Ještě jsme nestihli ochutnat pravou říční rybu, jak jsi vždycky chtěl..." Bludička zatnula zuby. Lehla si vedle šedého těla a šťouchala do něj čumákem.
„Prosím... Dlouhý ocasy... Tati." Bludička přitiskla hlavu na jeho studenou kůži.
„Prosím, nebuď mrtvý..."

Dlouhý ocas se, ale nepohnul. A Bludička zůstala samotná v lese, který neznala. Na území „mrchožroutů". kteří je skoro všechny zabily. Bludička by teď smrt, přijala s otevřenou náručí. Jenže ta ne a ne přijít. A tak zavřela oči a čekala.

~~~

Nejdřív uslyšela křupnutí a pak vyděšené mňouknutí. Bludička otevřela oči. Zřejmě musela usnout. Tělo Dlouhého ocase bylo chladné jako led.

Bludička uviděla mourovatého šedobílého kocoura, který vstoupil na mýtinu a s vytřeštěnýma očima pozoroval mrtvé kočky. A pak jeho pohled zalétl k ní. Bludička se pokusila vstát a utéct. Jenže její zranění jí bolelo, a jediné co mohla udělat, bylo se plazit. Kocour k ní pomalu došel. Ani se nekouknul na mrtvolu šedého kocoura bez srsti. Jeho zmatený pohled byl upřený jen na ní.

„Prosím..."

Vydechla Bludička slabým hláskem. Třásla se při pohledu na jeho drápy. Už viděla jak ji zajíždí do srsti a jak jí jeho ostré zuby trhají hrdlo. Kocour se k ní naklonil a zamával hlavou.

„Já ti neublížím maličká." Mňoukl sametovým hlasem a laskavě se usmál. „Ale jestli nechceš, aby tě zabila hlídka Jižního klanu, stejně jako tvoje přátele, tak bys měla jít semnou."

Bludička na něj koukala s vytřeštěnýma očima. A pak zalétla pohledem k Dlouhému ocasu.
„J-já nemůžu jít." Zamňoukala Bludička a ukázala mu rozdrápané břicho, ze kterého furt tekl pramínek krve. Kocour přikývl. Opatrně, aby jí neublížil ji vzal za kůži na krku.

„Počkat!" Vykřikla. Kocour se lekl a položil ji zpátky na zem. „M-můj o-otec. Nechci, ho t-tady takhle n-nechat." Kocour pohlédl na Dlouhého ocase. S povzdechem ho vzal na kůži na krku a hodil si ho na záda. Bludička zakňučela při pohledu, na jeho prázdné oči. Vypadal tak... slabě. Šedobílý kocour pak vzal Bludičku za kůži na krku a vyrazil pryč.

Prodíral se keři a obcházel vysoké duby. Občas se rozhlédl nebo zavětřil. Po dlouhé cestě, která byla pro Bludičku jako několik hodin, se prodral tunelem z kapradí a vešel na zelenou mýtinu. Bludičce se zježila srst při pohledu na spousty koček, které na ně pronikavě a překvapivě koukali. Ve vzduchu byl cítit pach strachu a zmatení.

Na velikém kamenu uprostřed tábora seděl bílý hubený kocour, který ji skenoval pronikavýma zelenýma očima, které byly o mnoho tmavší než její. Z kocoura přímo čišela majestátnost. Po jeho boku se náhle zjevila šedá krásná kočka s bílýma tlapkama. Šedobílý kocour ji položil na zem a ze zad opatrně sundal tělo Dlouhého ocase.

„Soumraku, prosím o vysvětlení." Zamňoukal bílý kocour na kameni.

„Větrný měsíci." Soumrak lehce sklonil hlavu. „Byl jsem na lovu a došel jsem k hranicím s Jižním klanem. Na hranicích byl cítit pach krve koček. Leželi tam tři mrtvé kočky a tohle kotě. Přinesl jsem ho sem. Je zraněné, porušil bych válečnický zákoník, kdybych to neudělal."

Větrný měsíc přikývl. „Proč si přinesl tělo, toho kocoura?"

„Je to můj otec." Zamňoukala Bludička, dřív než stihl Soumrak odpovědět. „Ne...nemohla jsem ho tam jen tak nechat." Kočka po boku Větrného měsíce na mě soucitně koukla.
„Dones to kotě k Poštolce, ať ho prohlédne a vyléčí."
Soumrak přikývnul a vzal Bludičku za kůži na krku.

„Počkat a co můj otec?!" Zamňoukala bezmocně. Větrný měsíc kývnul na kočku po svém boku. „Vybereme válečníky kteří mu udělají hrob blízko tábora."

Bludička přikývla a sklonila hlavu. Soumrak se rozběhl skrz tábor, kolem několika koček až doběhl k velikému stromu, který měl dutý kmen a v něm byla vykopaná cesta směrem dolů. Bludička svýma zelenýma očima, zkoumala hliněné zdi. Bylo to veliké doupě, ve kterým ležely dvě kočky. Všude bylo spoustu bylinek a dalších věcí. V jednom rohu, byla ve stropě velká díra, aby dovnitř proudil vzduch a světlo. Jedna ze dvou koček se zvedla. Měla černošedou srst a laskavé oči.

„Kdo to je Soumraku?" Zeptala se a přitom mu naznačila, aby Bludičku položil do jednoho z pelechů.

„Kotě, zřejmě tulák. Našel jsem ho na hranici s jižním klanem s dalšíma třema kočkama, které byly mrtvé. Zřejmě potkali hlídku s Nočním větrem, dva měli rozervané hrdlo jak králíci."
Kočka přikývla a koukla se na Bludičku.

„Jak se jmenuješ?" Zeptala se a přišla pomalu ke mně.

„Bludička." Špitla jsem a snažila se jí nekoukat do očí.

„Dobře Bludičko. Teď bych potřebovala vědět, co tě bolí a kde máš rány." Bludička ji všechno řekla. Nakonec ji kočka, která se představila jako Poštolka přinesla různé obklady z bylinek a zavřela ji rány pomocí pavučin. Vedle ní, tomu všemu přihlížela zrzavá malá kočka. Poštolka k ní občas něco prohodila, rady jak má nanášet mast na rozdrápané břicho a jak opatrně vyšetřit ránu na hlavě.

Zanedlouho zůstala Bludička sama v pelechu z mechu. Bolest pomalu ustupovala. Byla ji zima, hlavně kvůli tomu že neměla srst. Po nějaké době k jejímu pelechu přišla zrzavá malá kočka.

Bludička koukla nejdřív na ní a pak na kus králíka, kterého ji přinesla.
„Děkuju..."
„Rudoška." Řekla a usmála se.
„Děkuju Rudoško." Bludička si vzala králíka a celého ho snědla. Potom už ji bylo o něco víc teplo než předtím.

„Musela si se hodně poprat. Ty rány vypadaly hodně zle." Rudoška si lehla vedle Bludiččina pelechu.
„Udělalo mi je nějaké černé kotě a žlutá kočka." Mňoukla Bludička a bolestně si vzpomněla, jaké to bylo, když jí zajížděly ostré drápy do břicha.

„To byla asi Zelenoočka a Trnotlapa. Zelenoočka je učedník, ale za chvíli by měla být válečník. Trnotlapa je válečnice už dlouho. S ní bych se prát teda nechtěla." Zamyslela se Rudoška a pak zavrtěla hlavou, zřejmě při představě jak by takový boj probíhal.
„Odkud jsi sem do lesa vlastně přišla? Jsi od dvojnožců?"

Bludička zavrtěla hlavou. Domácí mazlíčky nesnášela. „Jsem z města. Šla jsem sem se skupinou koček... chtěli jsme tady získat území." Rudoška přikývla.

„No, teď tě nechám spát. Jestli tě něco bude bolet, tak mě zavolej a já ti dám makové semínka, aby se ti ulevilo. Zítra ti povím jak to tady v severním klanu funguje. Teda... jestli tady budeš chtít zůstat." Rudoška dala hlavu na stranu. Bludička se zamyslela. Zůstat tady?
A co kočky ve městě? Představila si jak se Malachiáš a Prokletá vrátí a povypráví Krverůži co se stalo. Kdyby se tam vrátila bez zranění, nikdy by ji nepřijaly. Domyslely by si, kdo jí ty zranění vyléčil. A ti co se jednou spojí s nepřítelem, nepřítelem už zůstají.

„Jestli budu moct, tak bych tady zůstala ráda." Rudoška se nadšeně usmála a pak vyšla z doupěte pryč. Bludička chvíli přemýšlela, ale pak se ponořila do spánku.

~~~~
Sakryš, víc jak 1700 slov. Jop, hodně jsem se rozepsala. Každopádně doufám, že se vám tenhle příběh líbí, protože já si Bludičku oblíbila. Její příběh mě baví psát, a doufám že i vás baví číst.
Moc času na psaní nemám, ale snad napíšu novou kapitolu brzo :)