Pomalu rozevřela oči. 

Vítr jí nafoukal vlasy do obličeje a celou ji rozechvěl. Byla pokrytá listím stromů a  maličkými větvičkami, které se jí zapletly do vlasů při spánku. Pomalu se posadila, zívla a upravila si své rozcuchané kadeře. Šaty měla pokryté od bláta a roztrhané jako by ji někdo táhl dlouho po lesní cestě či s ní vytíral velmi špinavou podlahu. Protáhla se a podívala se okolo sebe. Zamrkala a protřela si oči. Sen? Všude kam se podívala viděla jen stromy. Nikde žádné město. Nikde žádný orientační bod, který by řekl kde se zhruba nachází. Jen ticho lesa a šumění větví. 

Zpanikařila. Jak daleko je od domova? Co se stalo? V hlavě měla prázdno.  Jako by někdo přejel lehce gumou po její paměti a zanechal v ní vygumovanou díru.  Hlava jí třeštila bolestí, ruce se jí třásly. Sáhla si do kapsy na boku šatů. Peníze byli taky pryč. To ji asi mrzelo nejvíce, protože věděla jak jsou peníze cenné a že je to škoda. Vypadalo to že je krátce po ránu a zůstala v bezvědomí celou noc. Nechápala jak mohla přežít, když lesy jsou plné vlků a krvelačných bestií  čekajících na chutné maso, ale rozhodně tu nechtěla zůstávat déle, než bylo nutné. 

Postavila se tedy pomalu na své nohy a ospale se vydala k lesní cestičce odkud tušila že přišla. Výhled jí hyzdila nepropustná bariéra stromů, která zabraňovala jakýmkoliv hřejivým slunečním paprskům dostat se na milimetr Grimhildiny bledé nemocné kůže. 

Dlouho se statečně prodírala hladová a zmatená lesním porostem, snažíc se být tichá jako myška aby nevylekala, či nevyprovokovala jistá stvoření v lese žijící k útoku. (Nechtěla totiž skončit jako něčí zákusek, chytrá holka.) Orientovala se podle slunce skrytého větvemi, aby alespoň věděla kolik je zhruba hodin a na jakou světovou stranu jde. Když ale slunce začalo pomalu zapadat, rozhodla se najít místo na přenocování. Dehydratovaná, hladová, a naprosto vyřízená uviděla po chvíli velký, mohutný strom, jehož větve se opírali svou tíhou a věkem o zem, čímž tvořil téměř dokonalou stěnu proti větru z větví a listoví které jemně fosforeskovalo a vytvářelo příjemnou namodralou záři, jakoby říkajíc: 

,,Perfektní místo."odhrnula několik větví stranou a protáhla se dovnitř. Ulehla přímo ke kmenu onoho gigantického stromu, nevšímajíc si srdcí vyřezaných do dřeva. Když slunce zapadlo, vyčerpaně ulehla s a nechala se ovívat jemným šepotem vlnících se větví, dokud jí neukolébaly ke spánku.

×××

,,Prásk!" Grimhilda se probudila rychlostí světla a posadila se.  (Přitom se trochu bouchla do hlavy.) Ten zvuk znala. Zorničky se jí rozšířili poznáním. Výstřel. Začala okamžitě panikařit. Umře tady. Myšlenky jí běžely jedna za druhou a střídaly se rychleji než blesky které sršely z oblohy.  Venku zuřila obrovská bouře. Skrz větve stromů, které propouštěli ke kmenu chlad viděla jaký se se spustil liják a všude se začaly tvořit kaluže a bahno. Vítr foukal dusný bouřkový vzduch do jejího úkrytu a listy jí nemilosrdně lítaly do očí. Musí to přečkat tady. Tady v bezpečí kde ji nikdo nenajde.

,,Prásk! Prásk!" dva další výstřely, tentokrát blíže. Hned po nich přímo u stromu udeřil blesk. Grimhilda zavřískala. Když pochopila co udělala, zakryla si dlaněmi ústa jak nejrychleji mohla, aby z ní nevyšla už ani hláska. Když v tom uslyšela skrze déšť hlasy.

,,Slyšeli jste to?" ozval se hrubý mužský hlas. Grimhilda zatajila dech a přemýšlela co má dělat.

,,Ozvalo se to od tamtudy!" řekl jiný hlas a Grimhilda pochopila že tady není v bezpečí. At je to kdokoliv tak ji najde a zabije, nebo prodá do otroctví. Najdou ji. Musí utéct. Musí pryč. Čísi zbran se nabila.

V ten moment kdy to Grimhilda uslyšela, zastavilo se jí na sekundu srdce. Někdo odhrnoval listy a snažil se dostat dovnitř. Rozběhla se tedy opačným směrem pryč od toho místa. V temném stínu vypadala jako utíkající zmatená lan, jen čekající až ji někdo střelí. Utíkala a utíkala, nedbajíc na rozcuchané vlasy, promočené šaty či ochablé tělo. Uslyšela za sebou konské kopyta, dopadající hlučně na hlínu. Za chvíli ji doženou. 

Nebyla jediná kdo před lovci utíkal. Vedle ní zrázu proběhl divočák a po něm obrovský bílý jelen, který ji málem parožím srazil k zemi. Vyděšená, unavená, uštvaná jako zvěř běžela ze všech posledních zbývajících sil po kamenech a větvičkách které jí křupaly pod nohama. Blížili se, nemá šanci utéct. Když v tu dostala nápad.

Rychle za běhu skopla boty ze svých nohou a rozběhla se do nejbližšího křoví.  Skočila do něj skrze trny a pichlavé větve, které jí podřeli celé tělo a otevřeli malé ranky, ze kterých se valila krev.  Ležela na tvrdé zemi a modlila se at to přežije. Chtěla skučet bolestí ale adrenalin jí to nedovolil. A pak se  rozhostilo ticho.

Jediné co šlo slyšet byly jen dopadající kapky deště.

,,PRÁSK!" kulka prolétla masem a zůstala uvnitř. Netrvalo to ani dvě vteřiny. Grimhilda začala ječet bolestí a slzy se mísily z deštěm. Snažila se udržet při vědomí a podívala se na malou díru v paži. Tak tak se vyhnula kosti. Grimhilda skučela a v bolestné agonii a svíjela se na bahnité, vodou nasáklé zemi která se začala mísit i s její vlastní krví.

Přes svoji bolest neslyšela kroky které se k ní nesly, ani řev několika vyděšených lidí, jen dést, bouři, a bolest. Někdo na ní mluvil, ale měla rozmazaný obraz před očima ze slz a bolesti, nedokázala mluvit ani se pohnout. Sípala a snažila se jim říct at ji nechají umřít, ona nechce skončit v otroctví. Ale nevyšlo z ní nic víc než bolestivé naříkání a skučení. Pomalu z vší té bolesti začala ztrácet vědomí, když v tu ji někdo vzal do náručí, jako by byla nejcennější věc na světě.  Snažila se promrkat oči aby se podívala kdo ji to drží, ale viděla jen ledově modré oči s ustaraným pohledem.

,,Budeš v pořádku." muž který ji držel ji pohladil po vlasech a odhrnul jí je z obličeje.  Začal něco rázně křičet na ostatní, a nepřestával ji utěšovat vřelým pohledem.  Oči se jí pomalu zavřely a ruce jí klesly k tělu. Naposledy vydechla a už nekřičela. Jen poslouchala kapky deště dopadající na jejich těla. Byl konec.