Vrhneme se rovnou do příběhu. Příběh jsem vymyslela. Varování je velmi fantasy. Budu ráda když mne upozorníte na chyby.

,,Žila byla, kdysi dávno v jednom velilém království, jedna úplně obyčejná žena z úplně obyčejné vesnice umazaná hnojem, vonící slámou a potem. Jmenovala se Grimhilda.''

Každé ráno se Grimhilda musela potýkat s všemožnými úkoly. Jen co vstala z postele, volala ji rodina do práce. S nechutí se v pět ráno vyplahočila z postele a došourala se do kuchyně. Snědla to co jí matka dala na stůl, oblékla se, udělala co bylo třeba jako obvykle. Potom všem ještě ospalá, se vrhla na svůj denní program. Chodívala do stájí napojit a nakrmit koně, ale nejen je samozřejmě. Mezi jiná zvířata o které se měla starat byla třeba prasata, husy, kozy, krávy, a nebo slepice. To chvilku samozřejmě trvalo.  Vše musela stihnout do poledne a i když se to pro některé zdá nemožné, opravdu to většinou všechno stihla. Většinou. Pak šla připravovat oběd pro rodinu. Vždy přesně ve dvanáct se všichni z rodiny sešli u stolu a pojedli. Teda kromě otce. Ten podle příkazu našeho současného krále až do večera na jaře a v létě pracoval kilometry od vesnice na polích. Dlouho nikdo z rodiny nemohl vymyslet jak se k němu jídlo dopraví, až se sama Grimhilda nabídla. Vždy mu jídlo zabalila pečlivě do proutěného košíku i s chlebem. Každý den šlapala pěšky s těžkým nákladem po lesní cestičce a poslouchala zpěv ptáků a šumění listí. Jen co se doplahočila zpátky k domu, unavená z toho všeho, musela obrátit společně s matkou kupy sena, vytrhat plevel ze zahrady, zamést, vytřít v domě podlahu, uklidit, vyprat, a každou sobotu upéct buchty. Všechno hotové mívala rodinka kolem devíti, ale když byl dobrý den a všechno šlo hladce ulehli do postelí už v sedm. Teď když byl otec celé dny pryč převzala s matkou a svými bratry veškerou práci. A ona dostala nejvíc. No jistě, byla nejstarší z dětí, už jí bylo dvacet.

Ano ptáte se dobře. Proč vlastně ještě nemá Grimhilda ženicha? Je pracovitá, krásná, hodná, a poslušná. Ale není bohatá. Nemá nic co by mohla nabídnout. Žádné  věno.  A to hlavně proto že měla čtyři bratry a tři sestry. A právě to je ten problém. 

I když jí to nějak nevadilo. Vystačila si úplně sama. Dnes byl jeden z těch dobrých dnů, kdy končili moc brzy, a to tak brzy že nikdo nechtěl ještě jít spát. Bratři dováděli v nedaleké řece a matka doma relaxovala. Proto si Grimhilda sedla pod stromy skromného sadu za jejich domkem a oddávala se svým myšlenkám.

 Dělala to tak často, přemýšlela nad věcmi které se nikdy nestanou, nemůžou se stát. Podívala se na své nemotorné ruce a pousmála se. Nikdy si nepřipadala krásná. Laní oči s dlouhými řasy, štíhlé dlouhé nohy, útlý pas, nos jako knoflík a malé rty které nevěděli jestli se mají smát, nebo mračit. Pro některé to jistě byla krása, ale pro ni to bylo tíživé prokletí. Nenáviděla svůj vzhled a přála si být stejná jako ostatní. Díky své postavě, třeba kvůli dlouhým prstům nemohla pořádně vyšívat a to se jí ruční práce líbily.  Ostatní dívky které občas ve vesnici na tancovačkách potkávala se s ní odmítali bavit, protože Grimhilda jim připadala namyšlená. Hlupačky! Neodvažovali se ji poznat víc, ba kdyby to byly udělali zjistili by jak je to přátelská, milá osoba. 

Všichni se bavili s jejími vrstevníky, sourozenci kteří se uměli odvázat všechny okouzlili. Všichni se podobali jako vejce vejci, jen Grimhilda tam nezapadala. Ani z daleka se nepodobala své matce. Někteří jí radili aby se Grimhildy zbavila hned po narození. Aby prodala ji do otroctví nebo zabila, protože je prokleté dítě. To byl výraz pro děti, které jsou podivné. Jiné. Starší matce vykládali že tím že se jí narodilo tolik zdravých, šťastných a krásných dětí, že bůh musel veškeré zlo dát do Grimhildiného  těla a duše, aby zlo neohrozilo ostatní.  Aby byla jejich vždy počestná rodina spokojená. Ale matka na jejich rady nedbala, ačkoliv i Grimhilda cítila že s ní něco není v pořádku. Někdy dokonce přemítala zda není adoptovaná, ale stačilo nechat si přidat více práce a brzo na takové myšlenky zapomněla. Matka jí vždy kladla na srdce:

,,Krása je jen zevnějšek. Tvoří ji závist a zlo. Ale to co se skrývá uvnitř, to je opravdová krása." Grimhilda jí to do svých devatenácti věřila a věrně poslouchala všechny její poučky, avšak jednoho dne ji to přešlo. Zjistila že taková sezení s matkou nemají moc velkou budoucnost. Jelikož se nikdy se nezajímala o nic jiného než o svou rodinu, nikdy nepoznala jiné lidi. A nikdo nepoznal ji. Vůbec jí to nechybělo i když... jednou měla kamarádku, ale té se nechtělo každý den přecházet pole a bahnité stezky, které vedli k jejich statku. Byla moc hodná a vždy si spolu náramně popovídali. Ale i tak o ni přišla. O jediného člověka mimo rodinu se kterým mluvila. Všechno začalo bolet. Grimhilda se tak  stáhla do šera. Už nechtěla cítit nic.

 Po čase matka ze zoufalosti začala Grimhildu posílat na tancovačky a poutě, aby si našla alespoň nějakého čeledína. Ani to však nevyšlo. Postupně se od všech odřezávala. Nejdřív od bratrů, pak i od otce, a začínala se stranit i matky. Přestala chodit do kostela, protože už ztratila víru v boha. Ve všechno dobré. V podstatě se z ní stal stroj. Jenom pracovala a pracovala, s nikým se nebavila když to nebylo nutné, jedinou známkou její lidskosti bylo to že vůbec jedla. Její kůže postupem času vybledla, z očí kdysi plných naděje, lásky a štěstí se stali vyhaslé uhlíky. V tváři se jí usadil věčně smutný výraz, rysy ztvrdly, a její dlouhé černé vlasy ztratili obvyklý lesk. Smířila se s tím že ji nikdo nechce a nechala se odsoudit k věčnému životu o samotě. Vlastně to nebylo až tak špatné... Dobře, bylo to příšerné. 

Když se zvedala na odchod domů, bylo už šero. Prošla po tmě mezi stromy ( do jednoho málem narazila) a otevřela vchodové dveře nejtišeji jak se to dalo. Nenápadně vplula do svého pokoje a sfoukla svíčku. Ulehla do své postele a nechala se unášet tmou.