Když jsme došli na snídani, ještě tam nikdo nebyl. Bylo půl sedmé. Snídaně je až za půl hodiny.

,,Ricku?"

,,Ano?"

,,Co jsi tam vlastně dělal ty?" zeptám se rovnou.

,,No, já..." Když vidí, že stále mlčím a čekám na jeho odpověď, tak pokračuje. ,,Ráno jsem se taky procházel a viděl jsem, že tam zabočuješ, hned mi došlo, že jdeš směrem k budově, kam máme zakázáno chodit."

,,A proč jsi mi to nechtěl říct?"

,,Bál jsem se, že by sis o mě myslela, že tě třeba sleduju."

,,Ne, to ne. Když já to ale nevěděla. Jsme tady teprve pár dní. Když už je o tom řeč, jak jsi to věděl ty?  Vždyť jsi tady taky nový. Jel jsi se mnou v autobuse."

,,No....zapamatoval jsem si to, protože už mě na to upozornil jeden učitel, když jsem tamtudy chtěl jít."

,,Aha, tak teď už mi je všechno jasné. No, vlastně. Ještě na něco jsem se tě chtěla zeptat."

,,A na co?"

,,Co to bylo za zrzku, s kterou jsi byl včera u tvého pokoje?"

Bylo vidět, že ho tato otázka zarazila.

,,To byla Sissi. Ona...doučoval jsem ji."

,,To jsem si myslela." Mrkla jsem na něj a dala jsem mu pusu. Už jsem se vážně bála, že ji nedoučoval. Do sedmé hodiny jsme seděli vedle sebe, byla jsem opřená o Ricka a povídali jsme si. Celou dobu jsem však měla pocit, že nás někdo pozoruje. Ale byl to jen pocit. V té komnatě se mi to třeba taky jen zdálo.

Když už holky i kluci přišli a usadili se, začali jsme jíst. Po snídani nám ředitelka sdělila, že chtějí odpoledne testovat naši zdatnost. Takže jsme šli normálně na vyučování a následně na oběd. Po obědě jsme měli pauzu, abychom necvičili hned po obědě. Celou odpolední pauzu jsme strávily poleháváním a klábosením. Došlo taky řeč na včerejší výlet od holek s kluky.

,,Takže co jste teda včera dělali?" zeptám se.

,,No, byli jsme na procházce k rybníku, ale jak říkáš...bylo teplo, takže jsme si udělali i večerní koupání," odpoví Lola.

,,A taky nám bylo divné, že ty nejdeš s Rickem. Už od začátku se k sobě tak máte...prostě jsme se divily," přidá se Mia.

,,On včera doučoval jednu holku z naší třídy. Myslím, že se jmenovala Sissi."

,,Je to ta zrzka, která se tak hodně líčí a chodí pořád vyfintěná?" zeptá se Lola.

,,Jo, to je ona. Jak to víš? Vy už se znáte?"

,,No, tak trochu. Sedím s ní na biologii."

Pak už jen tak mluvíme o různých blbostech. Odpoledne máme sraz před školou. Jdeme do lesa, který je mezi skálami. To jako budeme lézt po skalách aby otestovali naši zdatnost? No, nechám se překvapit. Třeba to bude sranda. Jdeme tam něco málo přes hodinu, když konečně dorazíme.

Před námi se tyčí propast. Není nijak široká, ale pořád to je celkem hluboká propast.

,,A co máme dělat teď?" ozve se jeden kluk z naší třídy. Ten se nikdy nebojí ozvat. Myslím, že se jmenuje Leo.

,,Teď to prostě přejděte," oznámí klidným hlasem učitel Boldern.

Všichni na něj nevěřícně civíme.

,,To si děláte srandu, že jo?" ozve se někdo zezadu.

,,Ne. To myslím naprosto vážně. Vidíte? Tady je kláda, po které to přelezete. Dále doběhnete kilometr ke skále Dračí zub. Poznáte ji podle praporků. Vylezete na ni a se musíte dotknout železné tyče, která vám zaznamená čas. Ze skály Dračí zub bude napnuté lano na další skálu a ta se jmenuje Hvězdná kometa. Po tom laně přelezete. Je mi jedno jak. Můžete po něm přejít po nohách, nebo se přes něj můžete přeplazit. Prostě se dostaňte na druhou skálu. Tam najdete další železnou tyč, která vám zaznamená čas. Dále z Hvězdné komety slezete a doběhnete zpátky tady a Znovu přelezete kládu. Celá trasa bude značená barevnými proužky, aby jste se neztratili. Je vám všechno jasné?"

Tohle na nás všechno najednou vychrlí. Co když někdo spadne dolů z klády? Takovou výšku nemůže přežít! Boldern si odkašle a ještě něco dodá, všichni doufáme, že něco ve smyslu: ,,V klidu děcka, jen jsme si dělali srandu." a začneme se všichni smát, ale tak to není. Jen dodá: ,,A zapomněl jsem dodat. Snažte se, je to na čas." Super...tohle nás úplně povzbudilo.

Následně nás učitelé zařadí do řady. Já jsem někde uprostřed. Jsem přímo před Danem. Ricka vidím někde před sebou a holky někde za mnou. Učitelé jdou zepředu a každému něco dávají. Něco jako hodinky. Ne, to nejsou hodinky, ale nějaký pásek na ruku. Zrovna dojdou ke mně. ,,Natáhněte prosím ruku, slečno Mannotová." Poslušně tedy natáhnu ruku a oni mi připnou šedý kovový náramek. Takhle to udělají ještě u zbytku. Pak ke všem prohlásí: ,,Tohle jsou vaše náramky, podle kterých se vám bude měřit čas. Budete začínat v řadě tak, jak jste. Budete za sebou běhat v určitém intervalu. Přeji všem hodně štěstí." 

Chvíli tam vepředu ještě něco připravují. Následně se ozve: ,,První se připraví. Pozor. Start." A už jen vidím jak vybíhá Dillie. Doběhne ke kmeni a pomaloučku ho začne přelézat. Drží se dobře. Ale co Lola? Ta má strach z výšek. A co když někdo spadne? 

Vidím, že mezitím co jsem uvažovala, tak už vyběhli další. Celkem nás poběží třicet. Dillie, ta už asi bude dobíhat ke skále, podle toho, kolik lidí už vyběhlo. A za chvilku jsem na řadě já! Začínají se mi klepat kolena. No nic. Kluk přede mnou vybíhá a já se připravuji ke startu.

Tak a tady je po dlouhé době další kapitola. Moc se omlouvám, že jsem žádnou dlouho nevydala. Ať se vám kapitola líbí a hvězdička nebo komentář potěší.

Jahoda2