Když jsme dorazily do školy, hned jsme zabočily směrem k ředitelně. Ředitelka mě za sebou táhla jako malé děcko a já si připadala naprosto nemožně. Cítila jsem pohledy všech, které jsme potkali. Šuškali si o mně. Slyšela jsem to. Zajímalo by mě, jestli tady už takhle taky někoho vláčela. Ředitelně jsme byly čím dál blíž a já měla čím dál tím větší strach. Zajímalo mě v tu chvíli jen, jaký tady byl nejhorší možný trest. 

Dorazily jsme k ředitelně, ředitelka odemkla dveře a i se mnou vešla dovnitř. Stále mě pevně držela za ruku, jako by se bála, že jí uteču. ,,Posaďte se a vyslechněte si svůj trest," tahle věta mě opět vrátila ze svých myšlenek do reality. Poslušně jsem se tedy posadila. Seděla jsem před ní shrbená s pohledem upřeným dolů. Já vím, že to co jsem udělala nebylo nic závažného. Teda podle mě, ale asi měla obrovský strach. Ale z čeho? Vždyť všude kolem je vysoká zeď a jsou tady i dokonce stráže. Nevím sice proč, ale jsou. Ředitelka ke mně už začala mluvit vlídnějším hlasem: ,,Sandro," já nemám ráda, když mi lidi říkají takhle. Sandy zní lépe, ,,ty moc dobře víš, že ses už dávno neměla potulovat venku. Nebyla jsi ani na večeři. Víš, jaký jsme o tebe měli strach? Ještě k tomu, když tě dneska propustili z ošetřovny. No jo, a jak se cítíš? Už je ti lépe?" ,,A-ano, paní ředitelko." ,,To je dobře. Aspoň že tak." Chvíli mlčí, ale nakonec řekne: ,,Ty víš, že to nemůžu nechat jen tak. Nebylo by to vůči ostatním spravedlivé. I ostatní musí dodržovat určitá pravidla. Takže na týden nesmíš vycházet ven, jako do parku, k fontáně, do lesíků a prostě nikde. A taky budeš vypomáhat uklízečkám. Ale na ples můžeš, to udělám výjimku. Ten je sice už teď v pátek, ale je to tvůj první ples a venku jsi nic neprovedla a kdyby jsi věděla kolik je hodin, tak by ses určitě vrátila." Tímto mi ale připomněla, že za tři dny už je ples. A mě stále nikdo nepozval. ,,Děkuji." ,,Tak zatím, Sandy. A nezapomeň, zítra nástup u uklízeček. Ty budou mít radost, že jim pomůžeš. Však víš, tohle je velká škola a každá pomocná ruka je jim dobrá." A zdálo se mi, že na mě trochu spiklenecky mrkla. ,,Na shledanou." To už za sebou jen zavřu dveře a běžím chodbami zpátky do našeho pokoje, tedy pokoje číslo 220. Cestou ignoruji pohledy všech, i když už jsem moc žáků nepotkala. Už je noc a většina už asi spí. A zítra je škola! Tak jsem honem utíkala do pokoje, ale když už jsem tam byla, zjistila jsem, že holky už asi spí, protože je všude tma. To znamená, že o mě strach neměly a šly v klidu spát. Jak jsem si mohla myslet, že za tak krátkou dobu budeme nějaké velice dobré, dokonce nejlepší kamarádky? Já jsem ale vážně naivní! V tom se v postelích něco zašustilo, rozsvítily se jejich noční lampičky a viděla jsem překvapený pohled holek.

Ahojky! Tady mám pro vás další kratičkou kapitolu. Momentálně mě příběh začal zase hodně bavit. Takže by tentokrát kapitoly mohly zase vycházet častěji.  Vím, že hodně lidí už tenhle příběh odradil, díky tomu, že jsem dlouhou dobu nevydávala kapitoly nebo taky proto, že je příběh prostě nebaví. Ale jsem ráda, že aspoň některé to neodradilo a doufám, že ani neodradí. Doufám taky, že vás příběh baví stejně jako mne. Děkuji za všechny, kdo mě sledují a dávají mi hvězdičky. Tak zatím u další kapitolky.

Vaše Jahoda2