Najednou jsem se probudila. Byla neděle. Ještě chvilku jsem se povalovala v posteli jako každý den. Za chvilku jsem si všimla zavazadel a v tu chvíli jsem si uvědomila, že jedu na Darwowu akademii. Najednou slyším jak rodiče bouchají na dveře a šeptem na mě mluví: ,, Sandy, prosím odemkni dveře. Za 30 minut vyrážíme. Dole máš snídani a za 40 minut je tady autobus s ostatními dětmi. "
S ostatními dětmi? To znamená, že bych si tam mohla najít kámoše. Tahle myšlenka mě trochu rozveselila.

Scházím dolů ze schodů se dvěma velkými zavazadly. Berou mi zavazadla a vynášejí je ven. Vezmu si snídani do ruky a vycházím za nimi. Jdeme cestou k autobusové zastávce. Nikdo nic neříká do chvíle, než přijede autobus.

Když doráží na místo, začínáme se loučit. Obejmu je a pořád opakují to stejné. ,, Moc se nám bude stýskat a moc tě máme rádi, Sandy." Když nastupuju do autobusu tak jim taky řeknu: ,, Mám vás ráda. Moc se mi bude stýskat. " A zavřou se dveře. Mávám, dokud nejsou z dohledu. Teprve potom se rozhlédnu po autobusu. Je velký a sedí tady asi 20 dětí. Někdo mi poklepe na rameno a řekne: ,,Můžeš si sednout vedle mě, jestli chceš. "
Je to kluk. Má delší jemně vlnité hnědé vlasy a krásné hluboké hnědé oči. Taky nejde přehlédnout jeho svalnatá atletická postava. Usmál se na mě takovým krásným úsměvem. Tak jsem mu úsměv oplatila. Je velice pohledný. Možná to tam nebude tak hrozné. Posadím se tedy k němu. Nevím proč, ale něco mě k němu přitahuje. Chvíli sedíme mlčky vedle sebe, ale potom začne mluvit: ,, Ahoj, já jsem Rick." To je krásné jméno, pomyslím si. ,, A-ahoj, já jsem Sandy." Usměje se na mě a tím svým krásným hlasem řekne: ,, Máš krásné jméno. A proč tady vlastně jsi?" ,, Nooo, byla jsem na přijímačkách a jeden kluk přede mnou do mě schválně vrazil. Já se naštvala a hodila jsem po něm sešit. On uhnul a prolétlo to učiteli těsně kolem hlavy. A proč jsi tady vlastně ty?" ,, To je dlouhý příběh. " ,, Já mám hodně času. " ,,Tak jo, já jsem....to je jedno." ,, Tak jo, nemusíme o tom mluvit." ,, Jo, díky." Jen tak tam sedíme a o ničem nemluvíme. Najednou mě přepadne únava a já usnu.

Když se probudím, ležím Rickovi na rameni. A když se probudím, Rick to vycítí. ,, Už ses vzbudila?" ,, Jo jo promiň, že jsem na tobě ležela. " ,, Za nic se neomlouvej, mně to nevadilo. " Začnu se červenat. V tom okamžiku ucítím něco jemného na ruce. Jemně mě hladí po ruce, až mi ji najednou stiskne. Je to příjemné a nechci aby přestal a proto ho taky jemně stisknu. Tak se držíme hodně dlouho, dokud mi nenabídne bonbón. Peprmintový. Můj oblíbený. Zahledím se na Ricka. Je úžasný. To jméno mi zní v hlavě. Pořád na něj musím myslet.

Po nějaké době navrhne, ať si o sobě něco řekneme. Já souhlasím. Po dobu, co něco vypráví, já zkoumám jeho obličej. Pak se mě zeptá, jakou mám oblíbenou barvu. Tak odpovím: ,, Modrou a ty?" ,, Já taky modrou." Zase nastane ticho. Potom mě zase jemně chytí za ruku a hladí mě. Nakonec dorazíme na místo. Autobus sebou škubne a my stojíme. Bereme si zavazadla a vycházíme ven.

Ahoj všichni, vím, že kapitola vychází trochu později. Ale aspoň je trochu delší. Doufám, že se vám to bude líbit.

Vaše: Jahoda2