Tahle kapitolka vznikla po shlédnutí videa v záhlaví. Pokusila jsem se do ní zakomponovat tolik zmiňovaných klišé, kolik se mi jen podařilo.

Jde o samostatný výkřik. Nemám ponětí, před čím Daren utíkal, ani jak by se příběh mohl vyvíjet dál, ale hlodá ve mě taková idea, udělat z toho ten nejklišoidnější příběh všech dob. Takže máte-li nějaký nápad, sem s ním, čím klišoidněší, tím líp.

Daren běžel. Nohama vytepával do země neúprosný rytmus a ruce mu pumpovaly, ve snaze zvýšit už tak zničující tempo. Krajina se kolem něj jen míhala. Běžel tak, jako nikdy v životě a přesto věděl, že to nebude stačit. Tomu, co má za zády neunikne, i kdyby běžel dvakrát tak rychle. Protože bez ohledu na to, jak rychle se teď pohybuje, bez ohledu na to, kolik adrenalinu ho pohání, nakonec bude muset dřív nebo později zastavit. Lidské tělo nedokáže donekonečna fungovat bez odpočinku. I když ten odpočinek znamená smrt. Ale jeho pronásledovatelé odpočinek nepotřebují. Nezastaví je hlad, žízeň ani únava. Půjdou v jeho stopách, pořád a pořád, až ho dostihnou. Vyčerpaného, bezbranného. Možná, že nakonec jejich příchod i uvítá.

Nakonec možná, ale teď ne. Teď ještě ne. Daren zaťal zuby a když se to zdálo téměř nemožné, ještě přidal, hnán zoufalou nadějí, že se mu podaří získat dostatečný náskok, že snad dokonce najde nějaké místo, kde by se před nimi mohl ukrýt.

Půda pod jeho nohama se začala prudce svažovat. Tak prudce, že se běh během chvilky proměnil v něco mezi sjezdem a neřízeným pádem a hrozila se docela proměnit v pád, ale Daren na to nedbal. Stejně jako nedbal na rachocení uvolněných kamínků, které se uvolňovaly pod jeho nohama a postupně s sebou strhávaly další a další. Důležité bylo nezaváhat, nezpomalit, nezahnout.

Hluk kamenů sílil. Pomalu přecházel z mumlavého chrčení do ohlušujícího burácení laviny. Hrrrrrrrn!

Daren se vymrštil a mocným rozmachem umlčel drnčící budík. Podle chraplavého chr-tk-tk, které časoměřič po jeho zásahu vydával, pravděpodobně definitivně umlčel celý stroj. K čertu. To mu ještě chybělo! S těžkým povzdechem se vyhrabal z postele a zamířil do koupelny.

„Normální lidi si chodí lehnout, aby si odpočinuli, ale to ty ne," mrmlal si cestou. „Ty musíš v noci běhat maratony, nebo co."

Opláchl si obličej ledovou vodou a pak si přeměřil svůj obraz v zrcadle. Míval plné tváře. Možná až moc plné. Skoro dětské, i když už dávno překročil třicítku. Co ho ale začaly pronásledovat tyhle noční můry, zhubl skoro deset kilo, takže teď si ho ze zrcadla prohlížel pohublý čtyřicátník s ostře řezanými rysy a nevyspáním zarudlýma očima. Hnědé, nakrátko střižené vlasy mu jako hřebíky trčely na všechny strany a tváře pokrývalo strniště, budící dojem, že se už několik dnů neholil. Přitom se holil naposledy včera ráno. S povzdechem sáhl po strojku a začal se upravovat do přijatelně reprezentativní podoby.

Proč já? Běželo mu při tom hlavou. Proč mám zrovna já šílené a neuvěřitelně živé, noční můry?

Těžko by v svém okolí hledal nudnější osobu, než on sám. Co pamatoval, nikdy nebyl ničím zvláštní. Mladší syn malého bankovního úředníka a buclaté, dobromyslné učitelky v mateřské škole. Vyrůstal v úplné rodině, nikdy netrpěl nedostatkem, ať už hmotným nebo citovým. Ve škole prospíval bez problémů a až na pár excesů nestál za pozornost ani třídním šikanátorům. Spory nikdy nevyhledával a když nějaký hrozil, raději se stáhl do pozadí.

Tímhle způsobem celkem hladce prošel základní, střední i vysokou školu a nakonec se uchytil v nadnárodní korporaci, kde nejprve pracoval jako účetní a později dokonce jako účetní auditor. Což sice možná zní vznešeně, ale rozhodně to není nijak dobrodružné povolání. Vlastně, kdyby někdo dělal žebříček nejnudnějších povolání, účetní auditor by se nepochybně ocitl minimálně v první desítce. Darenovi to vyhovovalo. Byl psychicky připraven na to, že v téhle firmě, na téhle pozici, spokojeně zestárne. V těch nejdivočejších snech, které si hýčkal večer nad pravidelnou sklenkou bílého vína a sbírkou poezie, si představoval, že to časem dotáhne na vedoucího oblastní auditorské divize.

Ještě před půlrokem to dokonce vypadalo, že by se mu to i mohlo podařit. Pak se objevily ty sny, nejprve nejasné a zmatené, ale postupem času stále ostřejší a reálnější. A Darenův život se začal rozpadat. Přišel o klid, o přítelkyni a práci si držel jen s vypětím všech sil. V práci usínal za stolem a v noci se bál zamhouřit oči. A když přeci jen usnul, probouzel se málem ještě vyčerpanější, než uléhal.

Zkoušel brát prášky na spaní, ale jediné čeho dosáhl, bylo že v práci usínal o to víc. Pokusil se zajít za doktorem, ale kromě toho, že absolvoval spousty naprosto zbytečných vyšetření to nebylo k ničemu. Dostal, pravda o něco silnější prášky na spaní, díky nimž večer skutečně usnul, jakmile si lehl, ale noční můry to nezahnalo. Pokud něco, tak se ještě vyostřily. Nakonec skončil u psychiatra, který ho pozorně vyslechl a naordinoval mu další prášky, tentokrát antidepresiva a řadu terapeutických sezení, ve kterých se, podle svých vlastních slov, doufal dostat na kloub tomu, co Darenovy noční můry vyvolává. Nijak se při tom netajil tím, že pravděpodobný původ Darenových snů očekává v nějakém dobře ukrytém traumatu z dětství. Daren o tom naopak hluboce pochyboval, ale přesto na předepsaná sezení docházel. Hlavně pro to, že byl zvyklý řídit se pokyny autorit a navíc ho nic lepšího nenapadalo. Sice každé sezení stálo nekřesťanské peníze, ale co. Stejně neměl, za co by teď svoji výplatu utrácel.

Nejspíš je to stejně jedno, usoudil. Jestli se brzo pořádně nevyspím, buď zkolabuju, nebo se zblázním. Nebo oboje. A pak mi budou nějaké úspory šumafuk.

Odložil holicí strojek, podnikl statečný pokus vytvořit ze svého vlasového porostu účes ála nudný úředník, nasoukal se do předpisového, šedého obleku, popadl předpisovou koženou kabelu a vyrazil do kanceláře.

Musím si odpoledne koupit nový budík, napadlo ještě když zamykal.