V níž se dozvíme jak (krtek ke kahotkám) Daren ke svým schopnostem přišel.

„Když vám bylo necelých dvanáct let, měl jste takovou nehodu. Uklouzl jste na náledí a uhodil se do hlavy," začal své líčení mužík. „Teoreticky byste to měl odnést maximálně otřesem mozku, nebyl to zas tak hrozný pád, ale vy jste upadl do bezvědomí a musel jste být převezen do nemocnice. Jak se ukázalo, úder zřejmě zapůsobil jako spouštěč něčeho mnohem složitějšího. Lékaři takříkajíc stáli před záhadou. Podle veškerých vyšetření jste byl naprosto v pořádku, ale prostě jste se odmítal probrat. Smutná situace, opravdu. Skoro rok jste strávil ve vegetativním stavu. Vaše matka strávila u vašeho lůžka celé dny, chudinka. Opustila práci, jen aby mohla být s vámi. Četla vám příběhy. Mluvila na vás. Doufala, že se něco z toho dostane až k vám a vy se proberete."

„To je dojemné," popotáhla Liz a přitiskla se k Darenovi.

„To je nesmysl," zavrtěl hlavou Daren. „Nikdy jsem v nemocnici nestrávil víc jak půl dne. Kdybych někde ležel takovou dobu, musel bych si to pamatovat."

„Víte, když se zamyslíte, tak vám dojde, že nemusel. Lidé si obvykle nepamatují čas, který stráví mimo sebe," pokrčil agent rameny. „Každopádně ani snažení lékařů, ani péče vaší paní matky, neměly žádoucí účinek. Vaši rodiče začínali být zoufalí a zoufalí lidé jsou ochotní k zoufalým věcem. V tomto případě pak šlo o svolení k vyzkoušení s nového preparátu, se kterým v té době naše skupina experimentovala."

„Tak počkat," zarazil agenta Daren. „I kdybych byl ochoten věřit, že jsem byl rok mimo a nic o tom nevím, tak jak se naši dostali ke kontaktu s nějakou šílenou tajnou organizací? A nesnažte se mi tvrdit, že ve skutečnosti jsou tajní agenti a jejich civilní zaměstnání je jenom zástěrka."

„Ačkoliv by to nebylo nemožné, v tomto případě skutečně ani jeden z vašich rodičů není agentem, či jakýmkoliv jiným spolupracovníkem, naší organizace. Vlastně ani dodneška netuší, že onen preparát nebyl pouze nově testovaný lék, jak jim ho prezentoval lékař, od kterého nabídka léčby vzešla."

„Takže jste jim prostě lhali?" ozvala se Liz. „Přiměli jste je riskovat život vlastního syna, aniž byste jim podali úplné informace."

„Ano a ne. Věděli, že lék není ještě plně vyzkoušený a že může mít nepředpokládané následky. A dovoluji si upozornit, že naděje v něj vložené nezklamal. Již po týdnu podávání začala mozková aktivita pana Božetěchovského, tenkrát tedy malého Darena, abych byl přesný, přecházet z vegetativního stavu do stavu podobného bezvědomí a po čtrnácti dnech se probral k vědomí."

„Aha! A teď se mi pokusíte namluvit, že to si taky nepamatuji, ano?"

„Ano, i když namluvit není to správné slovo. Nepamatujete si to, protože i když jste se probral k vědomí, váš mozek ještě nebyl plně zregenerovaný. Vaše krátkodobá paměť byla na cucky a trvalo skoro půl roku pokračující léčby, než se dala dohromady. Podívejte můžete mi věřit, nebo nemusíte, to je vaše věc. Ale zkuste se zamyslet. Nevzpomínáte si, že jste okolo dvanáctého roku prodělal těžký zápal plic, kvůli kterému jste musel zůstat dlouhodobě doma?"

„To si pamatuji, krátce potom jsme se stěhovali do Prahy. Prý proto, že otec dostal lepší nabídku práce, ale časem mi došlo, že se spíš chtěli přistěhovat blíž k lékařským kapacitám. Až do osmnácti let jsem musel pravidelně navštěvovat plicního specialistu, i když veškeré viditelné dýchací potíže vymizely během roku."

„To proto, že ty potíže byly způsobené pouze atrofováním svalů po dlouhé nehybnosti. Jediné, co na jejich odeznění bylo potřeba byl pravidelný pohyb a dostatek čerstvého vzduchu. A ten plicní specialista nebyl až tak plicní. Jeho hlavní úkolem bylo sledovat vaši reakci na preparát."

Daren otevřel ústa, aby něco namítl, jen aby je zase tiše zavřel. Dávalo to smysl. Rozhodně větší, než stěhovat se s děckem, které trpí dýchacími problémy, doprostřed velkoměsta, plného aut a smogu.

„A co bylo hlavním účelem toho preparátu," vymáčkl ze sebe nakonec. „Proč jste ho vyvinuli. Určitě ne, jako léčbu kolabujícho mozku."

„To ne, pravda. Pravým účelem vzniku zmiňovaného preparátu byla snaha prozkoumat alternativní reality. Existuje spousta hypotéz, které o nich hovoří, Ba i mnoho pozorování, která ty hypotézy potvrzují, ale to je všechno. Potřebovali jsme nalézt způsob, jak ty reality prozkoumat. Technika se v tomto případě ukázala jako nepoužitelná, zato pokusy s modifikací mozkových spojů vyšších savců měli nesporné výsledky. Tedy, doku jsme nepokročili k člověku. Abyste rozuměli, při podobných experimentech se předpokládá určitá míra neúspěchu, rostoucí s komplexností a i v tomto případě se zdálo, že vše postupuje očekávaným způsobem. Krysy nebo kočky vykazovaly téměř stoprocentní úspěšnost. U psů už to bylo horší a když se pokusy dostaly k lidoopům, snížila se úspěšnost zhruba na polovinu, ale to je všechno stále ještě v mezích. Nicméně, jakmile jsme zahájili pokusy na lidech, konec. Padli jsme na naprostou nulu.

Naší vědci pak dospěli k názoru, že problémem je právě výrazně vyšší komplexnost lidského mozku. Plně funkční mozek prostě odmítl přijmout změny diktované lékem. Odtud už byl jen krůček k nápadu, pokusit se použít preparát na osoby u jejichž mozku aktuálně nejsou vyšší funkce, hmm řekněmě funkční. Jednou z těch osob jste byl vy. Může vás těšit, že jednou z osob, která preparát akceptovala úspěšně. No, a to je asi tak všechno. A teď kdybyste mě omluvili ..." Mužík se pokusil monšalantně zdvihnout ze země a narazil na odpor v podobě Karlovi ruky na svém rameni.

„Někam pospícháš?" zavrčel Karl a nekompromisně ho zatlačil zpátky do sedu. „Protože já bych neřek, že je to všechno."