Ve které se dozvíte o Darenovi i to, co jste nikdy vědět nechtěli. A pak ještě ti netopýři.

Venku i touhle ranní dobou panovalo nesnesitelné dusno, takže se Daren rozhodl jet do práce raději metrem. Sice to bylo skoro o patnáct minut delší, než autobusem, kterým jezdíval obvykle, ale alespoň tam bylo dýchatelno. Až na to, že se metro z nějakého důvodu rozhodlo, že si dá pořádnou pauzu a peron se začínal nepříjemně plnit. Daren davy nesnášel. A už vůbec nesnášel zpocené davy.

Postupně ustupoval před shlukujícími se cestujícími stranou , když tu se v jeho zorném poli mihla lavička. A dokonce byla volná, věc v téměř nemožná, když se tu motalo tolik lidí. Daren neváhal, proklestil si k té fatě mogáně cestu, sesul se na ni a s úlevou zavřel oči, zatímco kolem něj hučelo nástupiště hlasy čekajících.

Zvuk sílil. Nebylo pochyb. Kamenná lavina se pohybovala rychleji, než Daren a bylo jen otázkou času, kdy ho dostihne. Ještě chvíli. Ještě chvíli. V posledním okamžiku se Darenovi podařilo udělat krok stranou. Lavině unikl, ale obklopily ho stovky, možná tisíce obrovských motýlů. Nebo pestrobarevných netopýrů. S poloprůsvitnými, kožnatými křídly, kterými ho co chvilku pleskli, jak divoce poletovali kolem.

Daren automaticky zdvihl ruce, aby si chránil obličej a všiml si, že složitý ornament, který měl vytetovaný od zápěstí až po lokty, slabě, namodrale svítí. Jsou blízko, uvědomil si polekaně. Musím odsud pryč. Jenže přes masu těl, která ho obklopovala, neviděl na krok. Divoce se ohnal po dotěrných tvorečcích, ve snaze je alespoň trochu rozehnat, ale jediné čeho dosáhl bylo, že navíc začali podrážděně pištět a jeden mu křídlem vrazil pořádný pohlavek.

„Pane? Slyšíte mě? Pane?! Co se děje?"

„Netopýři!" vyhrkl Daren „Barevní netopýři! Všude!"

„Teda nevím, na čem ujíždíte, ale rád bych to zkusil taky," ozval se poblíž mužský hlas pobaveně. „No tak sorry," doplnil defenzivně, když se ozvalo ostré, káravé zasyčení. „Ale netopýři? Barevný? To musí bejt slušnej matroš."

„A ty jsi debil." Tenhle hlas byl rozhodně ženský. A jeho majitelka očividně se svým protějškem v odhadu Darenova stavu nesouhlasila.

Daren otevřel oči a ve výhledu se mu ocitl sen všech mužů. Vlastně dva sny. Pečlivě usazené ve výstřihu tak hlubokém, až byl div, že nevypadly, když se nad ním jeho majitelka skláněla.

„Jste v pořádku?" starala se dívka. „Vypadal jste, jako byste dostal nějaký záchvat."

„To, to bude dobré," zachrčel Daren a usilovně se snažil nezírat na ty výstavní obliny.

„Určitě? Nepotřebujete třeba něco? Vypadáte hrozně."

„Vodu,"

„No jasně, vodu! Že mě to nenapadlo hned. Počkejte, někde bych měla mít minerálku ..." dívka se začala zuřivě hrabat v kabele, kterou měla přehozenou přes rameno. Výhled do výstřihu tím částečně zakryla, zato se jí podařilo taškou povytáhnout už tak kratičkou sukni. Naštěstí jí hledání netrvalo dlouho.

„Tady je," zajásala vzápětí a vítězoslavně vytáhla malou lahvičku. Sukně sklouzla na svoje místo, zase se ale vrátil výstřih. Daren cítil jak rudne. Popadl podávanou nádobu a na dva loky ji vyprázdnil.

„Mockrát vám děkuji," vydechl, podávaje láhev nazpátek. „Jste velice laskavá."

„Lil, jede metro," přesušil jeho projevy vděku mladík, který původně podezíral Darena, že je sjetý. Opravdu, do stanice právě najížděla souprava.

„Dej pokoj, přijede další," odmávla ho dívka bez zájmu.

„Kdoví kdy. Vidělas, jak dlouho to trvalo tomudle. Musíme jet, nebo nestihneš zkoušku," naléhal mládenec. Dívka zaváhala, těkajíc pohledem mezi vlakem a Darenem.

„Jen jeďte," mávl na ni Daren. „Už jsem v pořádku. Jen si ještě chvilku posedím a vydýchám se."

„Určitě? Vypadáte, já nevím. Vypadáte, jako byste měl horečku."

„To je ... To je tím vedrem," blamoval Daren zoufale. „Jen utíkejte, hele, bude zavírat."

Dívka sice nevypadal docela přesvědčeně, ale přeci jen se dala do pohybu. Do dveří stihla nastoupit jen tak tak, vlastně jen díky tomu, že je její přítel přidržel.

Souprava se rozjela . Daren pomalu sklonil pohled ke svým rukám, složeným v klíně. Trochu se mu třásly, ale žádné tetování na nich nebylo.

„Jistě, že ne," zamumlal, jako by se snažil někoho přesvědčit. „Kde bych vzal tetování. Nikdy jsem žádné tetování neměl. Bojím se i očkování, natož abych do sebe nechal píchat tetovací jehlou. To jsou jenom takové bláznivé sny."

A jsi si jistý? ozvaly se někde hluboko v něm pochybnosti. Co když tohle je sen a to druhé realita? Co když ve skutečnosti někde běžíš o život a z vyčerpání máš halucinace o nudném úředníkovi?

„Ne!" Daren se vymrštil z lavičky, jako by ho píchla vosa. „Ne, ne a ne! Já jsem já. Darem Božetěchovský, stár třicet sedm let, od školy zaměstnanec firmy Happy Money. Mám hnědé vlasy, hnědé oči a na levé lopatce mateřské znaménko ve tvaru trojúhelníku. Měřím sto šedesát osm centimetrů, mám nohu číslo čtyřicet tři a vážím šedesát sedm kilo. Mám kompletní dospělý chrup, čítající třicet dva zubů, z toho tři plombované. Moje krevní skupina je bé nula, rh faktor plus. Nejraději nosím bambusové ponožky od firmy a hedvábné trenýrky. Už pět let žiji ve stabilním vztahu s Agátou Hervítovou, letuškou u FairAir," v tu chvíli se Daren zarazil. Jednak si uvědomil, že s Agátou už nežije, protože ho zhruba před dvěma měsíci opustila poté, co jí během jedné ze svých nočních můr praštil tak, že se jí udělal monokl a jednak mu došlo, že to všechno křičí na celé nástupiště. A že ho podezíravým pohledem sleduje několik cestujících.

„Děkuji za pozornost, právě jste byli svědky spontánní protestní akce proti anonymitě velkoměsta," vyhrkl a bleskurychle vycouval z metra rozhodnut se raději ugrilovat v autobusu, něž aby tu zůstal byť jen o vteřinu déle.

Tak bychom tu měli až příliš detailní autopopis.  Ještě máme v plánu lavičku v parku a co dál? Nějaké další klišé, které byste rádi přihodili?