Ve které se dozvíme třeba to, proč tajní agenti nosí klobouky.

„Téda. Tohle taky umíš?" ukázala Liz na prázdný prostor, kde ještě před chvílí stál Karl s polapeným agentem. Daren při pohledu na její obdivný výraz zatoužil přisvědčit. Jenže co kdyby to chtěla ukázat. Nerozhodně přešlápl z nohy na nohu.

„Víš já, asi bych měl, zdá se," zamumlal. „Ale nikdy jsem to nedělal naschvál. Nevím, jestli bych to dovedl na požádání."

„Hmm, tak to budeme muset vyzkoušet. Určitě to půjde, když jsi ten vyvolený. Nejspíš prostě jen musíš cvičit. A nebo jenom potřebuješ ten správný impulz. To taky často bývá. Píše se o tom ve spoustě knih. Člověk si spokojeně žije úplně obyčejný život a najednou se probudí léta skryté schopnosti a on zachrání svět nebo tak."

„Liz, zlato. To jsou jenom takové pohádky pro dospělé," pokusil se Daren vrátit dívčiny úvahy do rozumných mezí. „Se skutečností to nemá co dělat. A navíc, mě se můj obyčejný život docela líbil. Jediné, co jsem díky těm schopnostem, jak říkáš, dokázal, bylo málem přijít o rozum. A to nemluvím o tom, že veškerý můj i tak minimální společenský život vzal za své. Stejně jako mnohaletý vztah a nejspíš i naděje na postup v práci."

„A taky jsi potkal mě," usmála se na něj Liz potutelně. „Nebo to taky počítáš mezi katastrofy?"

„Probůh, to ne! Ty jsi naopak moje spása. Nebýt tebe, tak už mi nejspíš úplně přeskočilo. Jenom se bojím, že si mě moc idealizuješ. Já nejsem bojovník, jsem úředník. Nudný, šedivý úředník bez špetky fantazie," zaúpěl Daren zoufale.

„Ale no tak. Už jsem ti říkala, že se podceňuješ? Neboj, já ti pomůžu. Fantazie mám dost za oba. Ty máš zase jiné kvality. Spolu to dáme, uvidíš," nenechala se zviklat Liz. Pevně Darena uchopila za ruku, a položila si hlavu na jeho rameno.

„Budeme stát bok po boku proti všem podlým padouchům a statečně zvítězíme," pronesla zasněně.

Její dotek měl na Darena zázračný účinek. Všechny pochyby náhle zmizely a on měl pocit, že skutečně dokáže všechno to, co se mu zachce. Opětoval její stisk a hrdě se napřímil. Objevit se tu teď Požírač, nejspíš by se na něj vrhl holýma rukama. Objevil se ale jen Karl se turistou-agentem. Mužík byl bledý jak stěna, třásl se po celém těle a na čele se mu perlily kapky potu.

„Co ... To ... Co ...," drmolil nesouvisle a divoce se rozhlížel kolem sebe. Když mu došlo, že jsou tam, odkud vyrazili, lehce se uklidnil, ale stále sebou prudce trhal při každém zašustění.

„Nazdárek." Karl, na rozdíl od svého společníka, vypadal naprosto v pohodě. Vesele mávl na čekající dvojici a šoupl mužíka před sebe. „Řek bych, že už bude sdílnější," oznámil spokojeně.

„Cos mu provedl?" pozdvihl Daren obočí.

„Vůbec nic," pokrčil Karl rameny. „Jen jsem mu ukázal pár zajímavých světů. A slíbil mu, že jestli bude dělat problémy, na některym z nich ho nechám, ať si poradí, jak umí. Třeba ten s lávovejma škorpionama, ten je turisticky nesmírně zajímavej."

Ačkoliv se to zdálo skoro nemožné, mužík při té nabídce ještě o stupeň zbledl. Obezřetně se pokusil od Karla poodstoupit, ale ten ho pevně popadl za límec baloňáku.

„Ale, ale. Snad bys nás nechtěl opustit?" zapředl. „Teď, když máme tolik o čem si povídat. Nebo se nejdřív eště někam mrkneme? Měl bych v zásobě jeden prima svět. Jedno velký termitiště. Nejmenší termit má dva metry na dýlku. Nebo, že bysme zkusili sopečný pláně?"

„Dobře, dobře, vyhrál jste," zasténal mužík. „Řeknu vám, co chcete. Jen mě nechte alespoň posadit. A kdyby bylo něco k pití ..."

„Máme tu jablečný mošt," nabídla Liz a vylovila láhev z košíku a nabídla ji agentovi. Ten po ní chňapl a doslova ji do sebe obrátil. Pak se sesul k zemi a několikrát se zhluboka nadechl a vydechl.

„Tak dobrá," promluvil konečně jakž,takž klidně. „O co vám jde?"

„Především chceme vědět, co jste zač a proč nás sledujete," ujala se Liz slova.

„Co jsem zač, to jste tak nějak pochopili zcela správně. Jsem agent tajné nadnárodní organizace, zabývající se zkoumáním nezvyklých fenoménů. Podrobnosti vám sdělit nemůžu, ani kdyby mě ten šílenec vyhrožoval samotným peklem. Ostatně ani je všechny sám neznám. Mým úkolem je, nebo spíš bylo, nenápadně sledovat pana Božetěchovského."

„Už vám někdo řekl, že baloňák a klobouk není zrovna nejnenápadnější převlek?" ušklíbl se Daren, aby zakryl překvapení na tím, že měla Liz zřejmě naprostou pravdu. „Zvlášť v těhle parnech."

„Ach, ale to je klasický oděv," zavrtěl agent hlavou. „Navíc klobouk obsahuje zařízení, generující maskovací pole, které odvrací pozornost od mé osoby, takže nenápadnost oděvu není nutná. Říkáme tomu pole problému někoho jiného."

„Ha. To jste ukradli ze stopařova průvodce," vyprskla Liz.

„No ano, vlastně ano. Stejně jako vlastní nápad toho zařízení," připustil mužík klidně. „Bohužel má i obdobnou slabinu. Pokud někdo reaguje na problém někoho jiného nestardardně, třeba projevením skutečného zájmu, pole na něj nefunguje. To proto mě slečna dokázala zahlédnout. Na rozdíl od vás," obrátil se na Darena. „Ačkoli vás sleduji od chvíle, kdy se s vámi rozešla vaše minulá přítelkyně, nikdy jste mne ani koutkem oka nezahlédl."

„Měl jsem jiné starosti," bránil se Daren. „Třeba se nezbláznit. A vůbec, proč mě sledujete od odchodu Agáty? Ty noční můry začaly mnohem dřív."

„Jistě, ale v počátečních fázích vás sledovala právě Agáta. Takže jsme měli zprávy, takříkajíc, přímo z fronty. Až po jejím odchodu jsme museli nasadit externího pozorovatele."

„Agnes? Sledovala? Mě? Jak jste ji k tomu přiměli?"

„Ale, no tak. Pane Božetěchovský. Máme své metody."

„Já myslím, že ji nijak přesvědčovat nemuseli. Určitě u nich dělala už od začátku. Protože kdyby tě měla opravdu ráda, neodešla by jen proto, že máš problémy," prohlásila Liz rozhodně.

Daren se nadechl k protestu, když si všiml drobného zamračení, které mužík po Liz vrhl.

„Byla?" uhodil na něj.

„No ano, byla. Ale jinak se slečna mýlí. Láska může pominout, je to koneckonců jen chemická reakce. To co ji u vás drželo tak dlouho byla povinnost. Opustila vás, protože byla odvolána. Naši vědci totiž usoudili, že její přítomnost negativně ovlivňuje rozvoj fenoménu."

„Negativně? Jak negativně? Co to znamená negativně?"

„Podle všeho zpomalovala postup integrace."

„Cože?! Jaké integrace? Jak zpomalovala. Co to blábolíte chlape?"

„Víte, pane Božetěchovský, to je komplikované a nejsem si jist, že máme dost času na to, abych to tu vysvětloval. Nehledě na to, že už tak jsem vám řekl víc, než bych měl. Pokud budu pokračovat, mohl bych také přijít o práci," odvětil mužík povzneseně.

„Jestli nebudeš pokračovat, mohl bys taky zbytek života strávit kličkováním před štírama," upozornil ho Karl konverzačně a položil mu ruku na rameno. „A nejlepší by bylo, kdybys to vysypal celý najednou a nesnažil se kličkovat mezi votázkama, protože mi začíná docházet trpělivost."

Povznesený výraz z agentovi tváře bleskově zmizel.

„Na druhou stranu, když už víte tolik, asi bude lepší, říct vám všechno," usoudil spěšně. „Bude to ale opravdu dlouhé vyprávění, takže vám doporučuji se posadit."

Daren ho neochotně poslechl, hlavně proto, že už ho začínaly bolet nohy a usedl na Lizinu větev. Liz se velebila vedle něj a znovu sevřela jeho ruku, kterou během dohadů s agentem pustila.

„Já postojim," odmítl se Karl pohnout ze svého místa.

„Jak myslíte," pokrčil mužík rameny. „Takže, mám-li to vyprávět opravdu celé, musím začít v době, kdy vám bylo zhruba dvanáct let ..."