Ticho nemocničního pokoje rušilo jen tiché bzučení přístrojů. A taky Lizin hlas.

„Včera se stavoval Karl," sdělovala muži ležícímu na lůžku. „Víš jak jsem ti posledně říkala, že mají s Debris krásného, zdravého chlapečka. No tak tentokrát ho měl s sebou. Je to vážně ňunísek. Ale co je větší legrace, je taky Skokan. A víš jak na to přišli? Asi před týdnem se něčeho lekl, nějakého hlasitého zvuku, to se miminkům stává, víš, ale místo aby se rozbrečel, prostě skočil pryč. Karlovi trvalo skoro hodinu, než ho našel. Takže teď ho radši nepouští z očí. Proto ho měl taky s sebou. Teda tvrdil on, ale já myslím, že se chtěl prostě pochlubit. Samozřejmě se ptal na tebe, jak se daří, s mimčem ho dovnitř nepustili, to víš, předpisy. A pozdravuje. Mám ti vyřídit, že přeje brzké zlepšení."

Daren nijak nereagoval. Ani nemohl. Od návratu ze Srdce byl v kómatu. Upadl do něj hned po posledním skoku, který je s Karlem dostal pryč od Srdce. Ani je nedostal až na Zem. Skončili tak tak na hranici Požíračova hájenství, nebo spíš toho, co jím donedávna bývalo. Zbytek cesty už musel zvládnout Karl. Jelikož Zemi nijak zvlášť neznal, dotáhl Darena na Ottovu farmu, doufaje, že už se o něj nějak postarají. Ke svému překvapení tam našel kromě Otty a Táni i Liz, která sice naprosto netušila, co se s ní v uplynulých týdnech dělo, vlastně ani neměla ponětí, že nějaké týdny uplynuly, ale jinak byla naprosto v pořádku. Karla to vyjevilo natolik, že jí Darena vrazil s velice stručným vysvětlením nesoucím se zhruba v duchu „Požírač je kaput, Daren zkolaboval, musím zjistit, co se děje" a zmizel.

Znovu se objevil asi za dva týdny, s informací, že mnohovesmír se krásně vzpamatovává z područí Požírače. Na světy, které spolkl se pomalu, ale jistě vrací život. Jako by se jen probouzely z dlouhého zimního spánku. Dokonce i ztracení Skokani se vraceli. Zjevně z nich Požírač opravdu dělal své Čmuchaly a s jeho zánikem se jim pomalu vracela jejich skutečná podstata.

Když to Karl Liz líčil, oči mu zářily jak lampičky. Svět, ze kterého pocházel se sice ještě neprobral, celé probouzení postupovalo od středu, ale teď už věřil, že si Daren nevymýšlel, když mu tvrdil, že je návrat Debris možný.

Bohužel, Daren si svůj triumf nemohl nijak vychutnat. Ležel v nemocnici, napojený na přístroje, bohužel však stále v kómatu. A kómatu zůstával i nadále, přes to, že podle všech vyšetření byl naprosto v pořádku a neměl tedy jediný důvod v něm setrvávat. Lékaři jen bezradně krčili rameny, a ač neradi, přiznávali, že jsou s rozumem v koncích. Karl dokonce přitáhl lékaře Skokana, doufaje, že by mohl přijít na něco, co ostatní přehlížejí, ale dostalo se jim jen stejného krčení ramen.

Liz doufala, že by mohla pomoct ona tajná organizace, která měla na svědomí Darenovu proměnu ve Skokana, ale krysákovitý tajný agent jako by se propadl do země a nikoho jiného z té organizace neznali. Nezbývalo jim tedy nic jiného, než čekat a doufat.

A tak Liz čekala. Navzdory snahám své rodiny a vlastně i navzdory nemocničním předpisům si prosadila, že může u svého vyvoleného zůstávat ve dne v noci. Proseděla u jeho lůžka hodiny a vyprávěla mu úplně všechno, co jí přišlo na jazyk, nebo ho prostě jenom držela za ruku a snažila se neplakat. Což se jí ne vždycky podařilo. I teď se jí přes zdánlivě lehký tón koulely po tvářích slzy. Utřela je hřbetem ruky, s povzdechem se schoulila v křesílku, které si nechala do Darenova pokoje nastěhovat a zavřela oči. Nechtěla spát, jen si možná trochu zdřímnout, ale únava uplynulých dnů a nocí ji přemohla a ona během pár vteřin upadla do hlubokého spánku.

Zdálo se jí, že je na louce strýcovy ovčí farmy. Vlastně to ale nemohla být farma, protože louka se nezdvihala od prašné cesty, ale od šumícího moře a taky tráva byla mnohem zelenější, asi jako na reklamních fotografiích cestovních kanceláří. A nad hlavou jí létali úžasní, mnohobarevní ptáci a ovce tam sice byly, ale vůbec nevypadaly jako ty strýcovy bečící koule vlny. Vypadaly spíš jako obláčky na nožičkách a když bečely, znělo to neuvěřitelně melodicky. Co bylo ale hlavní, vedle ní stál Daren. Živý a zdravý.

„Není tu krásně?" špitl jí do ucha a jeho hlas jí lehce zašimral na tváři.

„Je tu nádherně," souhlasila. „Ale kde to jsme?"

„Já nevím," přiznal Daren omluvně. „Ale na tom nezáleží. Chtěl jsem jen abys věděla, že jsem v pořádku. Jen prostě nejsem ve svojí hlavě. Ale to je v pohodě. Co bylo potřeba už jsem udělal, proč bych se měl vracet? Kvůli čemu? Kvůli finančním auditům?"

„A co já?" zajíkla se Liz.

„Ty? Ty se vrátíš, jakmile se probudíš. Nejsi tu doopravdy, víš."

„Tak jsem to nemyslela! Myslela jsem, jestli ti nestojím za návrat. Já .. Já věřila, že mě máš rád." Cítila, jak se jí do očí derou slzy a prudce se obrátila zády, aby je neviděl.

Daren přistoupil a něžně jí objal kolem ramen.

„Samozřejmě, že mám. Jsi pro mě všechno. Ale právě proto, že tě mám rád, nechci tě omezovat. Já vím, že jsi pořád u mě. Slyším tě, když mluvíš. Slyším tě, i když pláčeš. Ale já se prostě zatím nedokážu vrátit zpátky. Protože si myslím, že si zasloužíš někoho lepšího, než jsem já. Vždyť jsem skoro o patnáct let starší než ty. Co bys se mnou dělala?"

Liz se vymanila z Darenova obětí a prudce se k němu otočila čelem.

„To už nech na mě," štěkla přes slzy. „Já už si něco najdu. Chci tebe a nikoho jiného. Takže se koukej vrátit domů, než se doopravdy naštvu."

Na Darenově tváři se pomaličku rozlil široký úsměv. Něco začal říkat, ale Liz už mu nerozuměla. Louka i moře se rozpily do barevných fleků a tiché šumění se najednou proměnilo v divoký pískot.

Několikrát zamrkala, ve snaze znovu zaostřit, ale když se jí znovu podařilo rozeznat obrysy okolního světa, byla zpátky v nemocničním pokoji, plném šumících a pískajících přístrojů.

Pískajících?

Liz vrhla polekaný pohled na Darenovu postel a cítila, že jí svaly vypovídají poslušnost.

„Darene," špitla nevěřícně.

Daren, sedící na lůžku, jí věnoval úsměv a olepil si z hrudníku další sondu. Přístroj, jehož úkolem bylo monitorovat srdeční činnost pacienta ječel jako smyslů zbavený a na chodbě se ozýval dupot nohou přibíhajícího personálu, ale nic z toho v tu chvíli Liz neslyšela.

„Darene!" vypískla nadšeně a vrhla se své lásce do náruče.

***

„Hele, jako, není to nic moc, jen taková drobnost, ale řikali jsme si, že bysme vám měli dát nějakej svatební dar, žejo. Já vím, že už máte dávno po svatbě, ale vono chvilku trvalo, než jsme sehnali takovej, jakej jsme chtěli, takže se omlouvám za zpoždění a voilá, jsme tady." Karl pomohl mladým novomanželům z vozu, stáhl jim z očí šátky, na kterých neodbytně trval, když je přišel do Darenova bytu vyzvednout a s pózou majordoma, vítajícího pány po návratu z cest pokynul kupředu.

Daren s Liz jen vytřeštili oči. Před nimi stála dokonalá vila, ukrytá v zeleni ještě dokonalejší zahrady.

„Je to postavené naprosto moderně. Velké vzdušné pokoje, koupelna s vířivkou, perfektně vybavená kuchyň ..." deklamoval Karl.

„To ... to ... to nejde," vydechl Daren. „Přece nám nemůžete dát takovej barák. Vždyť to muselo stát majlant."

„Ha. Do toho ti nic není, co to stálo," zašklebil se Karl. „Ale jestli to chceš odmítnout, budeš to muset říct všem, co se na to složili. Čekají vzadu u bazénu. Oni se teda těší na zahradní párty, ale jestli chceš pronést proslov děkuji, nechci., tak jen do toho," zašklebil se Karl.

Daren jen zoufale zavrtěl hlavou.

„Liz, prosím, řekni mu něco," zaprosil, ale jeho drahá polovice jen pozorovala dům s čím dál, tím širším úsměvem.

„Je to nádhera," vydechla. „Víš, jak se tam budou vychovávat děti?"

„Jaké děti? Sotva jsme se vzali."

„Ty nechceš děti?" podivila se Liz.

„Jasně že chci. Spoustu dětí. Ale ... , ale ... Hele já se potřebuji na děti morálně připravit. Sotva jsem si zvykl, že jsem ženatý."

„Tak se připravuj rychle," věnovala mu Liz sladký úsměv. „Protože já mám pro tebe taky jedno překvapení. Byla bych ho dala už ráno, kdyby nás Karl tak nepřepadl, ale nevadí, dám ti ho teď," a s těmi slovy mu podala cosi, co tak trochu vypadalo jako digitální teploměr, jen tam, kde bývá display s teplotou bylo políčko s dvěma čákami.

„Co to je?" vytřeštil Daren oči na podivný předmět ve své ruce.

„Těhotenský test," oznámila mu Liz s širokým úsměvem. „Pozitivní."

A aniž by čekala, co na to Daren, vyrazila téměř tanečním krokem k domu.