Ve které se především seznámíme s Karlem. A s proroctvím.

„Co, co, co ..." Daren zíral na muže jako na zjevení, neschopen kloudného slova.

„Ty ho znáš Darene? Co tu dělá? Kdo to je?" Liz naopak byla slova schopná perfektně a chrlila jednu otázku za druhou.

„Moje noční můra," zmohl se Daren konečně na souvislou větu. „Ale co dělá tady netuším. Jenom doufám, že se mi to zdá."

„To tedy nezdá," ujistili ho Liz i návštěvník naráz, jako by to měli nacvičené.

„Vás se nikdo neptal," prskla Liz na muže a výhružně jeho směrem máchla vidlicí na opékání buřtů, které se v nestřežené chvíli zmocnila. Toho ale její jednání nijak nezastrašilo.

„Bojovnice každým coulem koukám," usmál se na ni zářivě. „Takové ženy mi vždycky imponovaly. Řekněte mi slečno, co taková úžasná osoba jako vy vidí na takovém budižkničemu?"

Zřejmá hrozba soka v lásce zdvihla Darena ze země rychleji, než viagra zvadlé mužství.

„Možná to, že nevypadám jako bych utekl z Národní galerie," vyštěkl a postavil se mezi návštěvníka a svou vyvolenou. „A taky nelezu, kam mě nezvali. Jak ses sem vůbec dostal?"

„Těžko," připustil muž. „Co se týče skoků, jsi holt jiná třída. Ztratil jsem tě cestou. Ještě, že jsem docela dobrej stopař. Když už jsem věděl co hledám, byla jen otázka času chytit správnej směr. Byl bych tu dřív, ale nejdřív jsem musel setřást ty čmuchaly. Tebe se držet nedokázali, tak se pověsili na mě. Ale neboj, trochu jsem je povodil kolem, nějakou dobu nebudou vědět, kde jim hlava stojí. Teda nevěděli by, kdyby nějakou hlavu měli."

„Bezva," kývl Daren co nejrozhodněji, i když neměl nejmenší ponětí, o čem ten chlápek mluví. Usilovně při tom lovil z paměti co největší podrobnosti ohledně svého posledního snu, ale kromě už běžného povědomí, že ho, nebo v tomhle případě je, něco honí si nevybavil nic, co by mu pomohlo.

„O čem to mluví?" zajímala se z poza jeho zad Liz, která žádnou potřebu předstírat, že ví o co jde, neměla.

„No, co kdybys to slečně vysvětlil. Když jsi takový úžasný stopař a vůbec. Přece bys to nenechal na takovém budižkničemu jako já," ušklíbl se Daren na návštěvníka. Snažil se při tom znít pokud možno uraženě a ne zoufale. Doufal, že to zabere, protože pokud ne, bude muset přiznat, že netuší která bije a to bylo to poslední, co zrovna teď chtěl. Naštěstí byl zřejmě dostatečně přesvědčivý.

„No jo, pořád, já to tak nemyslel," zabručel chlapík smířlivě. „Musim uznat, že jako Skokan nejseš marnej. Všimnout si čmuchalů dřív, než projdou první bariérou, to je slušnej výkon. O plynulym multiskoku ani nemluvim. Každopádně, slečno," kývl hlavou k Liz, „moc rád vám všechno vysvětlím, ale je to na delší povídání, takže co kdybysme si na to sedli?"

Liz váhavě souhlasila, ale bodák neodložila a usedla až ve chvíli, kdy návštěvník seděl. Na druhou stranu ohniště než on. Daren přisedl vedle ní a jemně jí pohladil po koleni. Snažil se, aby to vypadalo, že ji konejší, ale ve skutečnosti ten dotek potřeboval pro zachování klidu spíš on sám.

„Asi abych se nejdřív představil, že?," ujal se slova muž. „Mé jméno je Karl a jsem to čemu se říká Skokan." Pohybem ruky zarazil Lizin rodící se dotaz, co to má znamenat Skokan. „Trpělivost slečno, dostanu se k tomu," slíbil. „Nejdřív ale, že existují různý reality víte?"

„Myslíte paralelní světy?"

„Ne tak docela. Vo teorii paralelních světů už jsem slyšel, ale tam jsou tak nějak jeden vedle druhýho, hezky uspořádaný, jak v šuplíčkách. Tak to ale ve skutečnosti nefunguje. Ty světy jsou tady. Všechny. Naházený na jednu hromadu. Zamotaný do sebe. Většina lidí vidí jen ten svůj svět, co se do něj narodia. Pravda, občas dojde k nějakýmu přeslechu, většinou ve snech, nebo když se mozek uvolní jinak, ale je to jen takový štrejchnutí. Něco jako by jste se do toho jinýho světa koukala přes poloprůhledný sklo. Normální člověk víc nedokáže. A pak existujou Skokani. Ti se dokážou mezi světama doopravdy fyzicky přesouvat. No a to jsem já. Skokan. A taky tady váš drahej. Ten je, nerad to přiznávám, dokonce lepší než já, a to už je co říct. Dokáže skočit přes bůhví kolik světů naráz, ani se nezadejchá. Já to musim brát pěkně jeden po druhym. Když jsem vodpočatej, nebo jsou hodně blízko, tak dám dva, maximálně tři, ale víc ani omylem."

„Počkat, počkat," zastavila proud řeči Liz podezíravě. „Před chvílí jste říkal, že jsou všechny ty světy na jedné hromadě a teď zase mluvíte o blíž a dál. To nedává smysl. Nemělo by být možné přeskakovat z jednoho do druhého naprosto libovolně?"

„Teoreticky," kývl Karl. „Teoreticky jsou na jedný hromadě. Takže teoreticky byste se měla být schopná dostat jednoho kterýho do libovolnýho jinýho. Prakticky tu narážíme na vlastní hranice. Náš mozek to prostě nedokáže pojmout celý. Musí si ty světy sám pro sebe nějak potřídit, jinak byste zešílela. No a tak se tam dostaly ty vzdálenosti, jasný? Je to taková berlička pro mozek, která člověku pomáhá neskončit na dvou místech zároveň."

„A to by vadilo? Být na dvou různých místech?"

„Si pište," vykuli Karl oči. „Hele vážně není dobrej nápad mít nohy jinde než hlavu. Přinejmenším je to pořádně matoucí. Často i zdraví nebezpečný. Si představte, že nevidíte, kam vás nohy nesou. V lepším případě šlápnete do něčeho ho ... dně ošklivýho místa."

„Ale," namítla Liz. „Daren to dělá. Tedy alespoň myslím. Jestli jsou ty skoky to, co myslím, tak je zřejmě pokaždé tady i tam. Celý."

Karl obrátil k Darenovi pohled, v němž se mísila nedůvěra s úžasem.

„Jako fakt?" zapochyboval. „Jak to děláš?"

„Já nevím," přiznal Daren zoufale. „Akorát vím, že se mi poslední dobou zdají děsný noční můry, že mě někdo honí. Akorát myslím, že ve skutečnosti jsem se pokaždé díval vašima očima. Jedno jsem dokonce viděl to vaše tetování a bylo na mojí ruce. A svítilo. A všude tam byly takový barevní netopýři nebo co." Zadíval se na Karla. Neměl tušení, proč mu to vypráví. Ráno sice o svých snech vyprávěl Liz, ale to byla Liz a navíc byl opilý. Na druhou stranu v tomhle šíleném rozhovoru to nějak dávalo smysl. Mrkl po Karlovi, jestli si náhodou nepoklepe na čelo a nesdělí mu, že má přebujelou fantazii, ale ten se tvářil naprosto vážně.

„Na ten svět si vzpomínám," připustil podmračeně. „Skoro mě tam dostali. Přes ty pitomý netopýry jsem se nemoh zorientovat před skokem. Nakonec jsem skákal napůl poslepu. Hmm, je to divný, ale smysl svým způsobem to dává."

„Mě teda ne."

„No jednak jestli používáš cizí tělo, tak šoupeš jenom mysl. Tělo zůstává doma. To se dá. Teda mělo by se dát, ale je to vošajstlich. Když to nezmákneš perfektně, můžeš si slušně naběhnout. Páč se nemůžeš šoupnout kompletně. Musíš kus nechat taky doma a vodhadnout kolik toho vzít s sebou a kolik nechat v hnízdě je jemná prácička. Když si necháš doma málo, můžeš při návratu zjistit, že se cpeš do mrtvoly a když tam toho necháš moc, máš tendenci napodobovat pohyby toho půjčenýho těla. Může to vypadat jako křeče, ale taky se můžeš sebrat a vyskočit z vokna."

Daren cítil jak bledne. Jestli tohle celé nebyly jenom nějaké šílené halucinace, způsobené nedostatkem spánku, tak měl vlastně štěstí, že se za posledního půl roku omylem nezabil.

„Jako fakt dobrý," pokračoval Karl neotřesitelně. „Klobouk dolů a hluboká vomluva za všechny štiplavý poznámky, seš borec. Pomalu začínám věřit, že to proroctví vědělo, vo čem mluví."

„Jaké proroctví?" vylekal se Daren a chvilkový záchvěv sebevědomí, který po Karlove pochvale vykoukl se odplížil schovat za hromadu zmatku a hrůzy.

„No proroctví, že až bude nejhůř, objeví se vyvolený, který dokáže zachránit světy od zkázy. Jak hodně jsem to zkrátil, v originále je spousta anžto a jestiť, ale v podstatě jde přesně vo tohle."