Ve které se konečně něco dozvíme. A Daren taky.

„Já jsem málýý myslivééček, sotva flintu néésů. H-hopla."

Otto zdvihl hlavu od vylepšování svého oblíbeného nakládačku a přejel pohledem nejprve Liz, nesoucí prázdný proutěný košík a pak Darena, který se právě pokoušel trefit do vrat. Jeho snahu ovšem poněkud mařil fakt, že si nemohl vybrat do kterých.

„Vidím, že ste si udělali romantickej piknik," zazubil se na neteř.

„Chtěli jsme si udělat," opravila ho Liz chladně. „Bohužel někdo tu neumí zavírat ovce. Jedna z těch potvor nám sežvýkala co se dalo a zbytek poslintala. Jediné použitelné, co nám zbylo, byl jabčák."

„No jo. Stane se. Koneckonců, nezdá se mi, že by tím Darenova nálada ňák utrpěla."

Liz mrkla na Darena, který vzdal pokusy trefit správný otvor v plotě a teď právě vedl jakousi zásadní filosofickou debatu s jedním ze sloupků, držících branku. Musela uznat, že byl takhle roztomilý. Navíc ho alkohol skvěle rozmluvil, takže jí nakonec o svých snech řekl opravdu úplně všechno. Nejspíš i to, co doteď nepřiznal ani sám sobě. A na rozdíl od Agnes, kterou Darenovy noční můry, podle jeho vlastního vyjádření, neskutečně obtěžovaly, Liz byla nadšená. Milovala záhady a bytostně věřila na osud, předurčení a všechno ostatní kolem. Suma sumárum, od téhle chvíle byla rozhodnuta zjistit, co za Darenovými nočními patáliemi stojí stůj co stůj.

„Bych řek, že má dost," přerušil její úvahy Otto.

Daren měl opravdu dost. Nedostatek spánku se spojil s účinky vypitého alkoholu a spojenými silami mu spolehlivě podrazili nohy. Ne, že by se nějak zvlášť bránil. Prostě se svezl podle plotu k zemi a teď spokojeně pochrupoval.

„Chudák. Pomůžeš mi s ním do postele? Ještě se tu nastydne."

„Ále houby nastydne. Za chvíli bude vedro na chcípnutí," ohodnotil Otto, ale poslušně se vydal své neteři pomoct.

„Chlap jak houžvička," mumlal cestou. „Není divu, že ho porazí i troška šnapsu."

„Je unavený, protože má starosti," hájila svého přítele Liz. „Hele strejdo, nevšiml sis včera u nádraží takového divného chlápka? Měl na sobě světlý baloňák a klobouk až do čela. A myslím, že měl i černé brýle."

„Klobou, baloňák a brejle jo?" zachechtal se Otto. „Holka moje, tys sis taky pořádně přihla, přiznej se. Kde by se tady, na vsi, vzala taková maškara."

„Sotva jsem si cucla. A ten chlápek tam včera byl, abys věděl. Myslím, že je to nějaký tajný agent, co sleduje Darena."

„Já zas myslim, že máš moc bujnou fantazii. Eště chvíli a uvidíš kolem pobíhat Máldra se Skálijovou."

Liz protočila oči nad Ottovou výslovností jmen obou agentů, ale komentářů se raději zdržela. Strýc s tetou byli super, ale její nadšení pro záhady nesdíleli. Už jenom že si Otto dokázal zapamatovat alespoň přibližné znění jmen obou agentů byl úspěch. Tady se zjevně pomoci nedočká. Nevadí, poradí si sama.

***

Daren otevřel oči a zmateně se rozhlédl. Nebyl ve svém pokoji. Nebyl dokonce ani v pokojíku, který na farmě sdílel s Liz. Vlastně nebyl vůbec v žádné místnosti. Moc toho sice z okolí neviděl, protože se ztrácelo v husté mlze, ale byl si jist, že ty vysoké stíny jsou stromy a ty se v místnostech obvykle nevyskytují.

Pro jistotu se došel k jednomu přesvědčit. Nepochybně to byl strom, živý strom, i když s hodně neobvykle tvarovanými listy.

„Hej!"

Nikdy by byl neřekl, že se dokáže pohybovat tak rychle, ale rychlost s jakou zmizel za zkoumaným stromem, když se za jeho zády ozval výkřik, by mu záviděl i Usian Bolt.

„Vylez, srabe!"

Tak něco takového Darena ani nenapadlo. Alespoň ale vykoukl z pochybného bezpečí za kmenem. Na druhé straně stromu stál vysoký štíhlý muž, oblečený ve stylu Rambo. Jen páska okolo hlavy u chyběla. Tmavé vlasy, střižené na krátko a rozježené na všechny strany, spolu s několikadenním strništěm, dokonale dokreslovaly dojem pořádného tvrďáka. Daren si byl jist, že toho člověka v životě neviděl, ale přesto mu na něm něco bylo neodbytně povědomého.

„No!" štěkl muž. „Co vejráš?"

Tetování, uvědomil si Daren. Znám to tetování. Složité vzory, které se muži táhly od hřbetů rukou až k ramenům a možná i dál na hruď a záda, viděl v jedné ze svých nedávných nočních můr. Tenkrát ovšem světélkovaly.

„Ty ... Ty jsi já. Akorát, že teď nejsi já," vyhrkl a už když to říkal, uvědomil si, že to rozhodně nezní jako reakce duševně příčetné osoby. Jeho protějšek překvapeně zamrkal.

„Cože?"

„Já jsem ty. Už skoro půl roku. Zdá se mi, jak utíkám a přitom jsem ty. Ale ne ty jako ty. Ty jako já." Daren zoufale zmlkl. Nedávalo to smysl ani jemu samotnému. Jestli je tohle další z jeho nočních můr, tak by dal raději přednost těm utíkacím. Tam měl alespoň pocit, že ví, co dělá. „Já se chci probudit," fňuknul. Potetovaný chlapík si ho podezíravě prohlížel.

„To není možný," zamumlal nevěřícně. „Nebo, že by přeci jenom? Vylez," vyzval Darena znovu. „No tak. Já tě nepokoušu."

Řekl to tónem, který jasně naznačoval, že něco jiného by ho klidně pokousat mohlo. Daren si v tom okamžiku jasně uvědomil, že veškerou svoji pozornost už nějakou dobu věnuje tomuhle člověku, zatímco záda má naprosto nechráněná. Prudce se otočil, ale jediné, co za sebou viděl, bylo pár dalších stromů, ztrácejících se v mlze.

„Takhle je neuvidíš," ozvalo se zpoza stromu. „Oni jsou vidět jenom, když chtějí. Já jsem jeden z mála, kdo je dokáže i vycítit, když jsou poblíž."

„J-jo. Protože svítíš jak světluška," pípl Daren. „Viděl jsem to."

„Takže ti je jasný, že teď poblíž nejsou." Ozvalo se zašustění kroků a chlápek se ocitl přímo před Darenem. „Hele," strčil mu pod nos ruku. „Ani neblikne. Tak přestaň plašit, musíme si promluvit."

„Já si nechci promlouvat," bránil se Daren zoufale. „Beztak jenom spím a tohle všechno je jenom další noční můra. Za chvíli se probudím a budu na farmě s Liz a s Oťasem a ..."

„Nespíš a neprobudíš," ujistil ho muž chladně.

„Spím. Au! Proč?"

Muž si protřepal ruku a ušklíbl se na Darena.

„Bolelo?"

„Jasně, že bolelo."

„Nevím jak to máš ty, ale já ve snu obvykle facku necítím."

Daren si opatrně sáhl na tvář.

„Jestli ale nespím, tak jak jsem se sem dostal? A kde vlastně tady?"

Uvědomoval si, že se jeho hlas pohybuje na hraně hysterie, ale nedokázal s tím nic dělat. Měl dost práce s tím, aby se prostě nesesypal. Na nohou se v tuhle chvíli držel jen díky tomu, že se opíral o strom.

„Skočil jsi sem. Z vlastní vůle. No, možná jsem tě tak trochu přilákal já, ale ten skok jsi musel udělat ty. Co se týče toho tady, je to prostě svět. Jeden z mnoha. Je celkem fuk, který to je. Podívej zjevně je to pro tebe dost zmatečný, ale prostě je to tak, že jsi jeden ze Skokanů. A nerad ti to říkám, ale podle všeho jsi navíc ještě Vyvolený."

„Vy... co?"

„Vyvolený." Výraz potetovaného muže jasně říkal, že sám není z nastalé situace nijak nadšený. „Taky z toho nejsem nijak zvlášť urvanej," potvrdil dojem nahlas. „Tak nějak jsem si představoval spásu vesmíru poněkud jinak. Ale ať se mi to líbí nebo ne, dostal jsem tebe."

„A n-nešlo by to, j-já nevím, reklamovat? J-já se rozhodně n-nijak vyvoleně necítím. Maximálně v-vyděšeně. Pro Boha, vždyť já jsem t-tak m-moc na druhé s-straně h-hrdinství, že už t-to ani víc nejde. J-já jsem účetní a-auditor z-zatraceně." Úpěl Daren a zoufale se snažil zastavit třesavku, která se ho náhle zmocnila.

Jeho protějšek jen protočil oči a zjevně znechucený Darenovou reakcí se nadechl k nevybíravé odpovědi. Už se k ní ale nedostal. V tu chvíli totiž Darena třesavka jako zázrakem přešla a zároveň se jeho myšlenky podivně vyjasnily.

„Pryč," vyhrkl. „Musíme pryč." A než se druhý muž vzmohl na jediné slovo, popadl ho za zápěstí a skočil. V posledním okamžiku, než se za nimi zavřela mlha tohohle světa, zamihotalo se tetování na mužově paži slabou modří.

Tak jo, táborák teda zase není, ale já ho nějak dám, slibuju. Jen jestli už to nebude moc pozdě,  :D. JInak, vzhledem k tomu, že si mou pozornost žádají takové věci jako práce, rodina a reálný život vůbec, nedám rozhodně víc jak jednu kapitolu týdně, takže se předem omlouvám za prostoje.