V jejich ulici nikdy nesvítilo světlo. Možná to bylo tím, že rozpočet malé vesničky se nikdy dostatečně nenatáhl, aby zbylo na lampu, nebo tím, že to vlastně ani ulice nebyla, spíš jen hrubým štěrkem vysypaná cesta mezi oprýskanými ploty zarůstajícími pámelníky, přes které se nakláněly pokroucené pařáty přestárlých hrušní.

Alžbětě to nevadilo. Cestu ke svému domku krčícímu se vedle kůlny by našla, i kdyby přišla o zbytek svého chabého zraku. V domě číslo sto šest se narodila a plánovala tam i zemřít. Šourala se po cestě a dřevěnou hůlkou odháněla nenechavé vosy z popadaných hrušek. Stromy zpropadené, na větvích neudrží pořádný plod, nedomrlé je nechávají padat na zem, pro tyhle darmožrouty.  Dávno je měli podtít. Ale nebylo komu říct.

Prošla brankou, která samou námahou vrzla a nechala za sebou zlostné bzučení. Se vzdychnutím vyšla tři schody na verandu a tam se s úlevou posadila do proutěného houpacího křesla. Tam sedávala nejraději, za tenkým sklem s prasklinou táhnoucí se z levého horního rohu, které se chvělo při silnějším závanu větru z údolí, s otevřenými dveřmi, aby viděla na dvorek, rezavějící branku, prázdnou ulici a opuštěný dům naproti. Nebývalo tu tak pusto. Chvilku mhouřila oči proti prudkému sluníčku, než se natáhla pro knihu odloženou na stolku vedle oprýskaného plecháčku s vodou.

Otevřela ohmataný výtisk tam, co každý den. Žlutavě šedý papír zašustil. Jednotlivá slova sledovala nehtem s nánosem hlíny. Okoralé rty se pohybovaly v nezvučném přednesu ne nepodobném modlitbě.

...

A zas do hrozného křiku –

„I bodejž tě sršeň sám –!

Že na tebe, nezvedníku,

Polednici zavolám!

Pojď si proň, ty Polednice,

pojď, vem si ho zlostníka!" –

A hle, tu kdos u světnice

dvéře zlehka odmyká.

Malá, hnědá, tváři divé

pod plachetkou osoba;

o berličce, hnáty křivé,

hlas – vichřice podoba!

„Dej sem dítě!" – „Kriste Pane,

odpusť hříchy hříšnici!"

Div že smrt jí neovane,

ejhle tuť – Polednici!