Přináším vám novou kapitolu. Kapitolu s číslem 34. Během psaní těchto kapitol jsem si uvědomila mnoho věcí. Jako například to, co pro mne psaní znamená. Že se svými příběhy se dokáží dokonale sžít. A hlavně, že ke psaní je důležitá podpora a tu mám díky vám! Takže vám chci tímto moc poděkovat! :-) agronka SaraWarho7 Veronikaobrov a Ashry_Otaku_cz

Z pohledu Demi:

,, Doufám, že mi to jednou odpustíš." Řekla jsem a pokoušela se marně o úsměv.

,, Tobě cokoliv. Už budu muset jít. Přijď k soudu prosím. Chci tě ještě naposled vidět." Řekla a naposledy mne políbila. Nedokázala jsem jí polibek opětovat. Bylo to pro mne zvláštní. Jakoby ty rty patřili člověku, kterého jsem vůbec neznala. Poté jsem se zvedla a vzala jí věci. I s policistou jsme došli k vozu, kde jsem jí ještě objala. Na srdci jsem měla něco, co jsem doufala, že jí aspoň trochu uklidní.

,, Možná ti tohle nedokážu odpustit, Kay, ale k soudu za tebou přijdu. A ať to dopadne jakkoliv, sama na to nebudeš." Šeptla jsem jí do ucha a políbila jí na tvář. Poté policista naznačil, že by měli jet a tak jsem ustoupila. Kay nasedla do auta a já už jen mohla sledovat odjíždějící auto. Měla jsem pocit, jakoby odjela velká část mého srdce. Snad i mé duše. Opřela jsem se o rameno Chris, která se postavila vedle mne.

,, Co jsi jí řekla než nasedla? Jestli to teda mohu vědět." Zeptala se mne a já se narovnala.

,, Že za ní k tomu soudu přijdu. A ať to dopadne jakkoliv, tak sama na to nebude." Řekla jsem téměř bez dechu a poté se opatrně vydala zpět do bytu. Když jsem vešla dovnitř tak jsem se zastavila uprostřed místnosti a rozhlédla se. Bylo to vážně zvláštní. Vždycky se tam pohybovala a teď tu bylo prázdno a ticho. Uvnitř sebe jsem se začala prát s pocitem, že tohle není správné. Ať se stalo, cokoliv, začala jsem si uvědomovat jednu zásadní věc, že bez Kay si neumím představit ani den, natož několik let.

,, Jsi v pořádku zlato?" Zeptala se Chris a položila mi ruku na rameno.

,, Ano jsem v pořádku. Jen nebude ti vadit, když zůstaneme tady? Musím se tu o to postarat." Řekla jsem a Chris s úsměvem kývla hlavou.

,, Vadit mi to nebude, pokud se tu cítíš šťastná. A o to přeci jde." Odpověděla mi a já jí byla vděčná, že na to přistoupila. Potřebovala jsem čas, abych si vše srovnala v hlavě.

,, Demi, dojedu si pro věci. Nikam nechoď ano? Za dvacet minut budu zpátky. Máte auto?" Zeptala se Chris a rozhlédla se.

,, Já nevím. Podívám se, jestli tu někde nenechala něco. Ale nic mi neříkala." Odpověděla jsem a začala prohledávat celý byt. Nacházela jsem věci, které mi neskutečně připomínali, co jsme s Kay zažili. Dokonce i několik zabalených dárků, které byli dobře uložený. Ale když jsem přišla do ložnice tak jsem měla co dělat, abych dokázala stát na nohou. Ležely tam klíčky od auta a dopis s růžemi. Sedla jsem si na postel a rozhlédla se. K růžím sem si musela přičichnout. Voněly krásně a já růže milovala.

Drahá Demi,
až budeš tento dopis číst, zřejmě už spolu nebudeme. Klíčky, které jsi zde našla jsou od auta, které je v garáži. Nevím zda umíš řídit nebo ne, ale třeba se bude hodit. Růže, které jsem tu nechala jsou důkazem mé lásky, kterou k tobě v srdci chovám. Doufám, že mi jednou odpustíš to, co se stalo. Nechtěla jsem, aby to dopadlo takhle. Po bytě jsou schované zabalené balíčky, které byli pro tebe. Rozdělej si je kdy chceš. Doufám, že se ještě uvidíme.
Miluji tě
Navždy tvá Kay.

Během čtení dopisů mi začaly text slzy po tváři a já pohlédla ke dveřím kde stála Chris. Mlčela a jen mě pozorovala.

,, Auto je prý v garáži. Chris, ona nám koupila auto a mě spousty dárků. Nedokázala jsem pláč zadržet a vložila sem hlavu do dlaní.

,, Zvládneš to tady než se vrátím?" Zeptala se a vzala si klíčky. Já jen kývla hlavou a políbila jí. Ona mi polibek opětovala a rukávem od mikiny mi setřela slzy.

,, Nech toho a jeď už." Řekla jsem a trochu se zasmála. Chris vstala a odešla. Ve skutečnosti mi, ale do smíchu nebylo. Cítila jsem se jak největší zrádce. Zradila jsem někoho kdo mě neuvěřitelně miluje a spoléhá na mojí podporu. Na stolku ležela fotografi, kterou jsem neznala. Byla jsem na ní já v kuchyni a Kay, která stála opodál a fotila nás. Usmívala se na fotce a mě to donutilo se pousmát také.

,, Zvládneme to, Kay. Brzy budeš zpátky." Šeptla jsem spíše pro sebe a odešla posbírat zabalené balíčky, které jsem nechala všude možně. Cítila jsem se o dost lépe, ale ne proto, že jsem se viděla s Kaylee, ale proto, že jsem byla doma a v bezpečí.

Tak a jsme na konci další části. Stalo se vám někdy, že jste svůj příběh prožívali s tou postavou? Dokázali se vžít do té situace a emoce na vás působili úplně stejně?