,, Posaď se, já dojdu udělat kávu. Bude se u toho mluvit lépe a bude to příjemnější." Řekla Kaylee a já se opřela do opěradla gauče. Nevěděla jsem, co jí říct a jak jí to říct. Měla jsem z toho strach. Další věci bylo, že jsem jí tak moc neznala. Ne tolik, abych jí řekla, co cítím. Byla tu jen jedna možnost, která přišla v úvahu. Nemluvit o tom, ale udělat to, co jsem chtěla udělat od začátku. Zvedla jsem se z gauče a šla rychlým krokem do kuchyňky. Podle zvuků jsem poznala, že se stále vaří voda a to mi hrálo do karet. Došla jsem ke Kaylee a otočila jí čelem k sobě.

,, Co se děje?" Stačila říct než jsem spojila naše rty v dlouhém polibku. Po chvíli jsem, ale ucítila tlak na hrudi a já se odtáhla. Nechápala jsem, co se stalo, ale věděla jsem, že jsem udělala to, co jsem chtěla.

,, Odejdi prosím." Vyřkla najednou a já měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Čekala jsem, že něco řekne, ale ne tohle. Nechápavě jsem se na ní podívala a poodstoupila.

,, Proč? Udělala jsem něco špatně? Líbilo se ti to, nebo ne?" Zeptala jsem se a doufala, že řekne ať neodcházím nebo něco. Ale místo toho se opřela o linku a sklopila hlavu.

,, A právě tohle by se mi líbit nemělo. Proto tě žádám, aby jsi hned odešla. Ozvu se ti až budeme moct znovu nahrávat." Odpověděla a já jí chytila za ruku, ale vytrhla mi jí.

,, Kay, není to špatné. Vím, že cítíš to samé, co já. Nemám pravdu?" Zeptala jsem se překvapeně a snažila se udržet slzy, které se mi drali na povrch.

,, Ne, nemáš! A špatně to je, protože já nejsem jako ty. Prosím tě, abys teď odešla." Řekla a já jí nechápavě sledovala. Rukou jsem jí pohladila po tváři a poté si odešla vzít své věci. Když jsem odcházela, byla stále v kuchyni, ale dívala se na mě. Netušila jsem, co se jí honí hlavou a, co bude teď dělat, ale jedno jsem věděla já. Lhala mi. Milovala mě, protože to říkaly i její oči. Líbala mě dost dlouho než mě odstrčila, ale přesto tvrdí, že tohle je špatné. Odešla jsem z domu a konečně si otřela tvář. Slzy , které jsem držela před ní, opustily mé oči a stékaly po tváři. Vzala jsem telefon a vytočila číslo Briana.

,, Demi? Kde jsi?" Ozvalo se a já se musela zhluboka nadechnout.

,, Briane, jsem u studia. Můžeš pro mě dojet?" Zeptala jsem se a znovu otřela slzy na tváři.

,, Jistě, že mohu. Jsem kousek od studia. Budu tam za pět minut." Odpověděl a telefon položil. Posadila jsem se na lavičku vedle budovy a pohlédla ke dveřím. Snad jsem věřila
tomu, že vyběhne ven a požádá mě, abych se tam vrátila, ale čím víc času uběhlo tím menší naději jsem měla.
V dálce jsem zahlédla auto Briana a já se postavila. Jakmile zastavil tak jsem se posadila vedle něj a dala mu povel k odjezdu.

,, Ty brečíš? Stalo se snad něco?" Zeptal se mě a já na něj překvapeně pohlédla.

,, Stalo se toho snad málo? Máš snad pocit, že brečím jen tak?"

,, Demi, jestli je to kvůli mě, tak se omlouvám, ale myslel jsem to dobře. Nechtěl jsem se kvůli tomu pohádat."

,, Ano, myslel jsi to dobře, já to udělala a... Ale to je jedno. Nemám na to teď sílu a ani náladu." Odpověděla jsem a on chápavě kývl hlavou. Bylo mu jasné, co se stalo. Bylo mu to vidět na očích.

Když jsme dorazily domů, hned jsem odešla do kuchyně a nalila do dvou skleniček whiskey. Pobídla jsem Briana, aby se posadil a skleničku mu podala.

,, Chceš o tom mluvit?" Zeptal se a já jen kývla hlavou. Věřila jsem mu tak jako nikomu a jen on mi mohl pomoci.

,, Líbala jsem jí a líbilo se jí to." Řekla jsem pro začátek a napila se že sklenky.

,, Tak kde je problém?"

,, Odstrčila mě se slovy, že je to špatné, že se jí to líbit nesmí a pak řekla ať odejdu. Nechápu to."

,, Demi,omlouvám se, ale teď aspoň víš na čem jsi. Vím, že to bolí, ale to musíš překonat." Odpověděl a já na něj koukala jak na zjevení.

,, A překonal by jsi to ty? Miluješ někoho a pak tě ten dotyčný pošle do háje, když mu vyjádříš své city? Ty bys byl v pohodě?" Zeptala jsem se a znovu se napila. Znovu jsem pocítila chuť se rozplakat, ale nechtěla sem. Ne před Brianem.

,, Já nevím. V té situaci jsi ty a ne já. A nějaká šance tam není? Třeba si to uvědomí, že tě také miluje a přijde za tebou."

,, Třeba ano. Budu čekat a doufat. Nechci nikoho jiného." Odpověděla jsem a nalila si další skleničku. Vážně jsem doufala, že třeba zavolá ať přijedu. Že přijde ona zamnou. Ale to se děje pouze v pohádkách a ve filmech.