„Ukaž mi to," vrhla se k němu, protože mu nevěřila. Neříkal to příliš přesvědčivě. Navíc by to nebylo poprvé, co se jí někdo snažil obalamutit. Navíc už před očima viděla, jak musí vymýšlet nový plán. Což by ji zdrželo a nestihla by to do chvíle, kdy její matka skutečně o svá znamení přijde.

Ezra se však začal smát a odhalil minci ženě. Svírala jeho rameno tak silně, že si to ani neuvědomovala. Což mladíka vyburcovalo k akci, rozhodně nechtěl, aby mu něco zlomila. I přes bolest promluvil: „Dobře, uznávám, že jsem kecal. Je tam orel."

Slyšela jeho hlas a konečně se probudila z transu. Všimla si, jak se pod její paží snaží vykroutit a okamžitě ho pustila. Omlouvat se příliš neuměla, a navíc to od ní ani nikdo neočekával. To už by muselo být, aby něco takového Seline vypustila z úst.

„Tohle byla jen šaráda, ty ses rozhodl se mnou jít už mnohem dřív, že?" Zeptala se mnohem hruběji, než měla v plánu. Ale zrovna nebyla v takovém rozpoložení, aby dokázala kontrolovat své tóny. Měla chuť ho zadupat do země, protože si hrál s její hlavou, bez toho, aniž by se musel příliš snažit. A to neměla ráda vůbec u nikoho. Ani u těch lidí, které brala jako nepokrevní rodinu.

„Zvažoval jsem to," hlesl Ezra během toho, co se snažil rozmasírovat rameno, ve kterém mu stále tepalo. Bolest sice už polevila, ale příjemné to také nebylo.

„Ty hádě," procedila skrze zuby, ale stačil jí jediný pohled, aby si všimla, že to s mladíkem vůbec nic nedělalo. A nebylo divu, jako lovci byli zvyklí na různorodé nádavky. Nejen od různých nestvůr, ale také od lidí. Nejednou se stalo, že lovec po smršti nadávek dostal ještě pěstí. A musel to vydržet. Až na pár výjimek. U jejího strýce si nebyla tolik jista, že by ten člověk odešel po svých. Nechtěla přemýšlet nad tím, co s nimi dělal, když ho naštvali. Proto byla ráda, když ji vytrhl Ezrův hlas.

„Říkali mi i hůř. Takže kam vlastně vyrážíme?" Mírně se pousmál a popadl z lenošky koženou bundu. Ve zbytku oblečení, které běžně používal, už byl navlečený. Ale tohle i tak byla ta nejdůležitější část. Rozhodně nechtěl, aby mu nějaký nepřítel odřízl ruku nebo ho zranil natolik, že už by se nemohl zahojit. A k tomu právě pomáhala. Byla vyrobená ze speciální kůže a každý si většinou mohl dovolit pouze jednu.

Docela se divila, že s ní opravdu chce jít. Ale vlastně to dávalo smysl, pořád se mohl vykrást z institutu a po pozdním vrácení tvrdit, že zakrýval stopy. Kdyby potřeboval, byla by ochotna lhát i více dní, kdyby to potřeboval. Po chvíli zakroutila hlavou a stáhla si vlasy do culíku. Poté teprve promluvila, jako kdyby jí otravoval: "A najednou chce i informace, no tohle je fakt báječné. Můžeš mi vysvětlit, proč s tebou vlastně kamarádím?"

„Stejnou otázku si pokládám už pár let," řekl a zasmál se. Čekal, že ho propálí pohledem nebo něco podobného. Ale nic z toho se nestalo. Místo toho se otočila a zamířila k východu z institutu. Měli napilno a nechtěla ztrácet čas.

Na druhé straně města se nacházel muž, ke kterému měla dvojice namířeno. On to však ještě netušil, ale příliš vnější svět nevnímal. Kiran seděl ve svém bytě a podpíral si jednou rukou hlavu, mezitím, co v druhé měl skleničku s alkoholem. Přemýšlel nad svými možnostmi, když pocítil mírný závan větru na krku.

„Kdo jsi a co sem lezeš?" ozval se, když neslyšel nikoho odkašlat nebo alespoň ho vytáhnout na nohy. Slyšel však mírné zašustění látky proti větru, a to mu stačilo, aby věděl, že přece jen někdo do jeho bytu vešel. Jedním zápěstím byl připraven se bránit a v druhé stále svíral skleničku se svým oblíbeným drinkem. Původně chtěl vyskočit na nohy, ale proč by se namáhal. Stačil, že se tahal s těžkým kufrem. Ještě aby se hýbal? Na co by pak měl magii, která dosáhne dost daleko?

„Docela pěkně vítáš nejvyššího čaroděje," promluvil nakonec příchozí. Zezadu mu sebral skleničku a měl sto chutí ji odhodit. Ještě by to však musel vysvětlovat a na to fakt neměl sílu. Když Kirana přibíral mezi čaroděje, věděl, že si na sebe vzal příliš velkou zodpovědnost. Ale muž mu každý den dokázal připomínat a zpochybňovat, jestli vůbec udělal dobrou věc. Čarodějové sice nebyli dobráci od kosti, ale určité zásady se jich také týkaly.

„Myslel jsem, že to bude někdo z lovců," hlesl Kiran a natáhl se zpět pro rozpitou skleničku. Než to však stihl, slyšel jediné lusknutí a sklenička se roztříštila.

"To byla moje nejoblíbenější sklenička," šeptl smutně a setřásl ze sebe střepy. Nebylo jich mnoho, ale u jednoho cítil, jak se mu i přes kalhoty zařízl do nohy. Taky by mohl dávat větší pozor na to, co vlastně dělá. To, že má nervíky neznamená, že je musí předvádět na mých věcech. Nahlas by to však neřekl. Kdyby ho vyhodil, mohl by skončit na ulici jako nejnuznější z lidstva. I když měl našetřeno, na podobný byt by to jistě nestačilo. Ale z myšlenek ho vytrhnul hlubší hlas, než slyšel normálně.

„Budiž ti odpuštěno, ale je nějaký důvod proč tu jsem. A lovců se to také částečně týká." Konečně řekl něco, co alespoň trochu naznačovalo téma jejich konverzace. Obvykle tedy mluvil on a Kiran jen poslouchal, ale nyní to vypadalo, že se ke slovu také přece jen dostane. Tušil však také něco jiného. Okamžitě věděl, že přijde kárání. Bomba v jeho mozku vybuchla a filtr slov přestal fungovat. Naklonil se směrem dopředu a zahleděl se na muže, který pro něj měl znamenat zákon.

Něco bylo ovšem špatně. Cítil z něj podivnou energii, jako snad ještě nikdy. Nebo si toho jen nevšiml? Klepl s hlavou, aby onu myšlenku dostal pryč. Byl to přece nejvyšší čaroděj, který zajišťoval nejen bezpečí, ale také ochranu celému podsvětu.

Kiran se rozhodl nasadit jednu ze svých bezstarostných masek. Nemohl a nechtěl, aby mu na jeho myšlenky přišel. Bylo by to jen otázkou času, kdy by ležel zkroucený na zemi. Případně proměněný zpět v člověka. Sice věděl, kolik energie by ho to stálo, ale jistě by to riskl. Promluvil a doufal, že muž nic nepozná: „Tak co jsem provedl tentokrát? Nebo je toho víc, jako to na mě házela Amara? Ještě bys mě teoreticky mohl vyhnat od čarodějů a bylo by to naprosto dokonalé. Nebo nic takového neplánuješ? Protože já si to tu docela oblíbil."

„A proč bych to měl dělat? Jsi podsvěťan. Spíš mě překvapuje, že tě tam vydrželi tak dlouho," dořekl a zasmál se.

Kiran měl však problém pozvednout i mírně koutky. Nepřišlo mu to zas tak vtipné, jak si nejvyšší myslel. Hlavně stále nechápal, proč za ním přišel. Znal se s ním, dokonce ho učil i to co uměl. Ale to bylo tak nějak všechno. Maska mu padla na zem, a to zrovna ve chvíli, kdy se čaroděj otočil.

„Dobře. Asi bych měl jít ven s tím, proč jsem přišel, že?" řekl konečně něco smysluplného. Pochopil, že na špatné vtípky měl spoustu jiných kamarádů.

„Minimálně by to bylo dobré, Sarumane. Na srandičky nemám zrovna moc náladu. Ovšem díky tomu, jaké postavení máš, tak si nemůžu skoro nic dovolit."

„Mluvíš jako lovec." Skoro to vypadalo jako kdyby si chtěl odplivnout, což bylo podivné i díky tomu, že i on měl mezi lovci své přátele. Nebo alespoň tomu tak bylo. Poté se však zasmál. V Kiranovi to však zanechalo podivný pocit, který jen podporoval jeho předchozí myšlenku. Nebo snad reagoval na jméno, kterým jsem ho oslovil?

„Cože?" Vyhrnul, protože skutečně nechápal, co to bylo za narážku. Jen málo lidí vědělo o jeho pravém původu, a i když byl jedním z nich, nikdy to nenadhodil. Pouze ve vtipu a nyní to však nevypadalo na ten důvod.

Saruman ovšem udělal krok k oknu a zahleděl se z něj. Jako kdyby nechtěl, aby mu bylo vidět do tváře. Promluvil až o chvíli později, vážným hlasem bez špetky humoru: „Jsi napůl démon. Vážně si myslíš, že podsvěťané si hrají na takové věci? Je vidět, že se toho budeš muset hodně naučit. A já jsem ochoten tě učit, i když už jsem tě kdysi vzal pod svá křídla."

Byla to jistě lákavá nabídka, ale on už svou učitelku měl. Valeria nebyla čarodějka, ale měla mezi nimi své přátele. Jí vděčil za svůj nynější život a také věci, které měl. Zvedl se a udělal několik kroků k Sarumanovi.

„Tohle nikdy nechodí zdarma," poznamenal a postavil se vedle něj. Lidé spěchající do svých obydlí a schovávající se před kapkami životadárné vody. Jak patetické a malicherné. Neváží si ničeho, co pro ně svět stínů dělal.

„Tak přece jen ses něco naučil," hlesl a poté se hrdelně zasmál. Promnul si ruce a přemýšlel, kde začít. Bylo také možné, že se v něm spletl a nebude ochoten spolupracovat. I na takovou variantu musel být připravený. Neváhal a znovu promluvil. Tentokrát s pohledem zabodnutým do jeho tváře. „Chtěl by ses lovcům pomstít?" Použil nakonec nejjednodušší cestu. Ušklíbl se, jakmile po chvíli uviděl v jeho očích jiskřičky.

Konečně slova, která Kiranovi dávala smysl. Jako kdyby se mu vyplnil sen. Hněv v těle začínal opět bublat, což vyústilo v okamžitou odpověď. Už před spoustou let přemýšlel nad tím, že by se pomstil určitým lovcům, kteří byli zkorumpovaní. A teď, když to nadhodil, se mu ten plán vrátil do hlavy. Jako kdyby ho nikdy nezahodil. Zhluboka se nadechl a odpověděl: „Tak teď máš mou plnou pozornost."

„Tak přece jen jsi démon. Valeria jako vůdce klanu upírů souhlasila, že se k nám také přidá. Myslím, že je na čase, aby se lovcům shodil hřebínek. A aby zůstali jen ti, kteří tam opravdu patří," nesdílel příliš detailů, ale i to stačilo, aby si Kirana obmotal kolem prstu. Cítil, jak se mu přibližuje, což bylo přesně to, co potřeboval.

Kiranovi se ta myšlenka až příliš líbila. Přistihl se, že snad poprvé nepřemýšlel nad tím, jaká pro a proti to mělo. Jako kdyby se uvnitř jeho hrudi zvětšil plamen, který jeho tělo poháněl.

„Kdy začneme?" Zeptal se, i když to znělo mírně přiškrceně. Stále myslel na Seline, ale nic kromě pomsty ho nezajímalo. Jen věděl, že ji bude muset nějak z institutu dostat, alespoň někdo z rodiny musí přežít. I kdyby on měl kvůli tomu padnout.

„Doufal jsem, že budeš souhlasit, i proto jsem nechal svolat radu. Valeria byla tak ochotna a nabídla nám své útočiště," řekl a otevřel portál.

Vše kolem nich začalo poletovat. Už samotný portál nevypadal tak stabilně jak by měl. Alespoň věděl, že pokud bude myslet na místo, kam má jít, nijak ho to neohrozí. Ale něco se mu stejně nezdálo. Nejvyšší čaroděj neměl problémy s portály. Nikdy.

...

Dvojice lovců se mezitím nacházela v chodbách pod městem. Nebyla to nejpříjemnější zkušenost, připadali si pak jako krysy. Sice díky runám mohli chodit po městě nepozorovaně, ale i tak se občas hodilo dát tělu oraz.

Zastavili se, protože Seline už dál nedokázala kreslit za chůze. Položila meč na zem a dřepla si. Potřebovala se soustředit, ale něco ji stejně rušilo. Jako kdyby jí za zády stál kůň a vyžadoval její pozornost. Opatrně se zvedla, aby čumilovi nedala ránu hlavou a pokračovala ve čmárání na své tělo.

„Dýcháš mi na krk," šeptla směrem k muži, který se jí díval přes rameno během toho, co si na bok nanášela runu. Světlo používat nemohli. Přitáhli by na sebe až příliš pozornosti, navíc potřebovali prázdné ruce, aby se mohli bránit. „Copak jsi nikdy neviděl nikoho používat runy?"

Ezra udělal krok dozadu. Tohle byla urážka. Vedle Seline měl pocit, že se mu hlava brzo rozletí, protože sledovat její myšlenkové pochody bylo jako studovat raketovou vědu. I když i ta by možná byla lehčí, poznamenal si v hlavě sám pro sebe. Rozhodl se bránit svou čest a proto promluvil: „Viděl. No dovol. Ale každý má jinou techniku."

„Anebo se prostě chceš mrknout na ženskou," škádlila ho, protože věděla, že se bude vzpírat. Bylo to tak pokaždé. Ale vlastně mu pomáhala budovat zábrany, i když si možná Ezra myslel něco úplně jiného. Když ho potkala poprvé, po její poznámce téměř upadl. Teď už to aspoň dokázal ustát, a dokonce i něco odpovědět. Brala to jako svou malou výhru.

„Tak to nemám zapotřebí už vůbec. Řekneš mi už kam jdeme?" Pokoušel se změnit téma, aby se dostali dál od jeho sexuality. Zatnul pěst a doufal, že už v tom nebude pokračovat. Jinak by ji opravdu praštil. Sice ji bral jako nejbližší osobu ve svém životě, ale to neznamenalo, že se mohla beztrestně šťourat v detailech. I když to na tom jistě milovala nejvíce.

Seline se tiše zasmála, ale prostory kolem nich byly tak tiché, že to znělo téměř normálně. Dokončila poslední potřebnou runu a mírně se otřásla. Setřela si pot z oroseného čela a konečně se otočila k mladíkovi. Díky silám, které díky svému úsilí aktivovala, ho viděla jako v běžném denním světle. „Aspoň vím, že mě stále dokážeš tolerovat," odpověděla mu, když viděla jeho bojovný postoj.

Rozhodla se mu plán alespoň po kouskách odhalit. Měl na to minimálně právo. Ne vše, protože by se okamžitě otočil a zmizel by zpět ve svém pokoji. Vytáhla si rukávy a promluvila naprosto klidným hlasem: „Navštívit jediného člověka, který by nám mohl pomoct. Trochu nevrlého, ale jeden lovec pro něj má slabost. A on pro něj." Poslední slova spíš zašeptala, aby na ně příliš neupozorňovala. Navíc viděla, jak je napnutý, a především také jeho zaťatou pěst. Tančila na tenkém ledě, na kterém za sebou slyšela, jak povrch praská.

Ezra se zhluboka nadechl, aby zpracoval informace, které mu dala. Nesmím jí dát příležitost. Neukazovat, co opravdu cítím. Jsem lovec, on nestvůra. Navíc je moje ruka slíbena ženě, kterou mi vybrala matka. Udržet naše jméno kvůli další generaci. Seline na mě nesmí mít takový vliv. A Kiran už vůbec ne. Je to démon, který patří do pekla. Přemlouval se a doufal, že to bude fungovat. O té svatbě zatím nepřemýšlel, především proto, že podle rodičů zbýval nějaký čas. A potom už bude jedno, co si myslí. Nekontroloval během té doby svůj dech a přistihl se, že dýchá až příliš rychle. Což mu zrovna nepomáhalo. Navíc věděl, že ho Seline pozoruje. Mírně se oklepal a zmírnil napětí v celém těle. I když to nebylo zrovna lehké.

Poté se otočil a pohlédl přímo na Seline. Přivřel oči a rozhodl se obrátit všechny její karty. Jak jen to bude možné. „Seline, víš, že se mám ženit, že ano?"

„Stejně vím, že k tomu nedojde. Jsi paličák. Ale kdyby snad jo, tak se o menším úletu nikdo nemusí dozvědět, no ne?" mrkla na něj, ale Ezru to donutilo zamyslet se nad něčím jiným a vrátit se k původnímu plánu. Chytil ji za rameno a stisknutím se ji pokusil zastavit. Teprve až potom promluvil: „Takže mám být návnada pro Kirana? Zbláznila ses?"

„Takže není tak blonďatý, jak se o něm povídá," řekla si částečně pro sebe a částečně do vzduchu. Nejednalo se o nic, na co by potřebovala odpověď, a přesto se jí dostala. „Ty taky nejsi tak vtipná, jak se o tobě vypráví," vypálil proti ní Ezra. Chvíli si připadali jako na tenise. A Seline se rozhodla smečovat.

„Jsem ještě víc, já to vím."

Na to už však Ezra nic neřekl. Nemělo cenu se hádat, protože by se ještě dozvěděl, jaký byl naivní blb. A to slyšet opravdu nepotřeboval. Odkašlal si a raději pokračoval směrem za Seline. Během čehož si říkal, že si musí dávat bacha, aby dýka do zad nepřišla od ní. Přece jen stále patřila do stejného rodu jako Kiran.

Došli až k luxusně vypadajícímu mrakodrapu, na jehož spodní části svým pohledem dokázal spatřit znamení čarodějů. Takový panelák pro nesmrtelné podsvěťany, pomyslel si. Najednou dávalo smysl, že byl tak vyzdobený.

„Budeme tam jako pěst na oko, nebo jak by řekl strýc ‚Krknutí v symfonii'. Takže se drž mě a pokud se někdo zeptá, tak jsme velvyslanci lovců a jdeme k nejvyššímu čaroději, jasný?" Šeptla směrem k němu, protože se podivně ošíval. Nemohla mu to mít za zlé, taky tu budovu neměla příliš ráda. Proto ke Kiranovi raději chodila do jeho druhého bytu, který byl rozhodně útulnější a nemusela se bát, že ostatní čarodějové něco provedou.

„Dobře," odpověděl a polkl. Nelíbilo se mu to. Ale co s tím mohl nadělat. Jednou kývl, tak si nemohl vybírat. A ptát se na něco dalšího? To ho už vůbec nenapadlo. I když by rád věděl, proč jdou provokovat nejsilnější část podsvěťanů.

Seline otevřela dveře a oba lovce do nosu praštila vůně drahé kolínské. Netušili, zda vlezli do věže čarodějů nebo do bordelu. Vlastně by se našlo jen málo rozdílů, které by jim pomohly to oddělit. Bylo to o hodně horší, než si pamatovala a vlastně nevěděla, co od nich čekat. Další věc, kterou netušili, bylo, že jakmile vstoupili, proběhlo kolem nich několik dětí. Ani netušila, že se čarodějové mohou rozmnožovat.

A stejnou míru znechucení sdílel také Ezra. Ohrnoval nos a koukal se po možných cestách, které by ho zachránily. Jenže žádnou krom hlavního vchodu nespatřil. Což ho mírně rozladilo.

„Seline. Jdeš za strýčkem? Musím tě však zklamat. Není tu, odešel na nějaké jednání a nevím, kdy se vrátí," ozval se hlas vysoké dámy, která nevypadala jako jedna z nich. Ale i tak si Ezra strčil ruku do kapsy, kde měl schovanou svou pohotovostní dýku.

„Měla jsem mu něco vyzvednout a poté jít za nejvyšším čarodějem. Mohli bychom na něj alespoň počkat v bytě?" Tón, kterým to řekla, snad ještě nikdy neslyšel. Konečně viděl, že to nebyl jen jeho pocit, že tohle místo bylo podivné. Ezra se mírně ušklíbl a raději dál hleděl za recepci na zeď. Vyrušila ho až žena, když konečně odpověděla po krátké odmlce.

„Je to sice proti pravidlům, ale jsi rodina. Myslím, že si téhle výjimky nikdo nevšimne. A malá rada. Tvůj doprovod by neměl dělat takové unáhlené závěry. Čarodějové pomáhají i lovcům i podsvětu," poslední větu řekla směrem k muži. Oči měla najednou červené, až z nich šla hrůza. Ezra okamžitě pustil dýku, ale nemohl odvrátit zrak. Potvrdilo mu to teorii, že někdo z podsvěta být musela. I když tak nevypadala.

„Děkujeme," hlesla rychle Seline a začala prstem dloubat do Ezry, aby se pohnul směrem k výtahům. Rozhodně to poslední, co chtěla, bylo vyvolat konflikt. Naštěstí s ní souhlasil a pohnul se přesně tím směrem, kterým chtěla.

Až teprve ve výtahu byl schopen promluvit. Ale pouze šeptem. Nevěděl, zda se ve výtahu nenacházelo nějaké odposlouchávací zařízení. Vlastně by je to ani nepřekvapilo.

„Ona vypadala jako..." Nedořekl to, ale Ezra viděl, že jeho kamarádka ho pochopila. Viděl, jak polkla, jako kdyby se zbavovala podivného pocitu v krku. Otočila se ke svému společníkovi a odpověděla mu: „Člověk? Ne všichni vypadají jako potomci samotného ďábla. Přece jen jsou také napůl andělé. Kiran taky nevypadá jako čaroděj." Vytáhla jediné jméno, které jej mohlo umlčet. Rozhodně se nechtěla bavit o takových věcech na místě, které svou magií poháněli čarodějové. Neznělo to příliš bezpečně.

„Protože se jím nenarodil. Byl nefilim, jako my," odporoval Ezra a vlastně nevěděl, proč to zmínil. Vypadalo to, že si s tím dělal hlavu jen on. Navíc by to ani neměl vědět, jenže roky osamění s hromadou knížek udělalo své. Už před nějakou dobou ho začal fascinovat, proto si o něm zjišťoval více věcí. Takže nebylo divu, že věděl i o zbytku Selininy rodiny. Nic z toho by však nepoužil, aby ji naštval. Nebo vydíral.

Seline se mezitím nadechla k další odpovědi, kterou z úst někoho z její vybrané rodiny opravdu nečekala. Promluvila s takovým klidem, až ho z toho mrazilo: „A přesto si vybral svou vlastní cestu. A já to podporuji. Sice ne se vším souhlasím, ale to nemůžu říct ani o institutu." Tím však jejich konverzaci ukončila.

Dojeli výtahem do patra, kde se nacházel Kiranův byt. Věděli, že tam není, proto je ani nepřekvapilo, že v chodbě byla tma. Ezra čekal, že se vydá k prázdnému bytu svého strýce, ale Seline k němu nezamířila. Místo toho se otočila a pokusila se otevřít dveře vedlejšího.

„Co to sakra děláš?" šeptl směrem k ní, když viděl, o co se jde pokoušet. Natahoval k ní ruku, když ucítil podivný závan větru na druhé straně chodby. Zvedl zrak a setkal se se žlutým zrakem ještě dříve, než majitel očí vůbec dokázal promluvit. Měl pocit, že tohle byl konec. Všechno kolem něj se zpomalilo a Ezra s tím nemohl vůbec nic dělat. Jen čekat, co se stane dál. Jako kdyby ho držela nějaká magie.

„Mě by zajímala úplně ta samá věc." Ozval se hlas z druhé strany chodby. Oba mírně povyskočili, protože nic takového nečekali.