Těšili jste se? :3  Já doufám, že jo a tak vám přináším další kapču ^^

Dlouho se nic nedělo, a tak jsem začal pomalu postupovat po schodišti nahoru. Neobtěžoval jsem se ani patra moc prolézat, protože jsem předtím jasně slyšel, že běží nahoru. Jak jsem ale stoupal výš, začínal jsem být opatrnější, protože jsem ty dva neslyšel.

S Iatem jsem postupoval úplně stejně jako při tajném zásahu. Dávali jsme si různá znamení, postupovali tiše a hlavně důkladně vše prověřili. Když už jsme chtěli o patro níž, Iato mě zastavil a dal znamení, že zahlédl pohyb. Oba jsme si zalezli do jedné z místností.
"Tohle musí stát za to." šeptl jsem mu a on kývl.
"Taky mu uděláme bradavky?" zašklebil se.
"Já mu udělám pravou a ty levou." usmál jsem se a přemístil se do jiné místnosti, aby byl Yuu zmatený a nevěděl, na koho střílet dřív. Tiše jsme vyčkávali na svou oběť.

Všude bylo naprosté ticho a já vážně netušil, kde by mohli být. Něco mi ale říkalo, že to jistě brzy zjistím. Nebyl jsem si jistý, ve kterém patře přesně jsem, a tak jsem se rozhodl, že už budu patra trochu víc prohlížet, aby mi třeba někam nefoukli. Opatrně jsem nahlídl do všech místností, ale nikde na tomto patře nebyli, a tak jsem se rozešel po schodech do dalšího patra.

Sice jen slabě, ale slyšel jsem, že už vychází schody k nám a tak jsem dal Iatovi znamení. Ten přikývl a dal mi znamení na to, aby jsme počkali, až bude ze schodiště venku a tím pádem přímo na mušce. Adrenalin nutil ke zvýšené činnosti srdce a nepříjemnému napětí, ale vydržel jsem to. Iato měl lepší výhled na schody než já a tak mi dal znamení, že Yuu už nakukuje. Pro sebe jsem se ušklíbl. Teď uvidí, co umí policajti.

Nikde jsem neslyšel ani hlásku a nikde jsem neviděl sebemenší pohyb. Okoukl jsem, jestli se náhodou neschovávají za schodištěm, ale ani tam nebyli. Pomalu jsem tedy vykročil kupředu. Sakra... proč mám takový nějaký blbý pocit a nervy jak na dranc?

Yuu už byl podle Iata venku a tak začal odpočítávat ukazováním prstů. Tři... Dva... a... U jedničky se zasekl. Yuu asi couvl nebo tak něco ale nakonec Odpočet skončil a dal znamení ke střelbě. Oba jsme naráz vykoukli zpoza rohu a trefili ho přesně tak, jak jsme chtěli a hned na to jsme se opět schovali za zdi. Spustil se smích nás obou, ale pořád jsme si dávali pozor.

Ahh... ahaa... už vím, proč ten blbý pocit... ONI SE NA MĚ NORMÁLNĚ DOMLUVILI!! Nejdřív jsem nevěděl, kde by se mohli ukrývat, ale jejich smích mi hodně napověděl. A napověděl mi i to, že jsou nejspíš každý někde jinde, což je o to těžší. Okamžitě jsem se schoval za roh, kde nehrozila žádná další palba a začal jsem přemýšlet, co bych tak mohl udělat, abych je zmátl, ale teď mě vážně nic nenapadalo. Prostě jsem zahnaný do kouta. Nebo možná taky ne, rozšířil se mi úsměv na tváři, když jsem spatřil u stropu ventilační šachtu. Ze zad jsem si sundal zbraň, položil ji na zem a vylezl na starý stůl, který držel asi už jen silou vlastní vůle. Každopádně mě unesl a dokonce neudělal ani rámus a já mohl vlézt do šachty. V tuhle chvíli jsem samozřejmě vůbec nepřemýšlel nad tím, že bych se mohl třeba propadnout, protože já se zkrátka odmítal vzdát bez boje. Snažil jsem se být co možná nejtišší, aby zbytečně neměli nějaké podezření, i když pochybuju, že by je vůbec napadlo, že bych něco takového udělal. Ještě, že nemám klaustrofobii, protože tenhle prostor opravdu zrovna nejširší nebyl a ani s tím štítem na hlavě to není zrovna jednoduchý, ale podařilo se mi relativně rychle dostat do vedlejší místnosti, kde jsem skrz mřížku uviděl postavu, Ikiho. Zeširoka jsem se ušklíbl a namířil na něj, i když to tedy bylo dost náročné a ani jsem nevěděl, jestli se mi podaří ho trefit. Nebyla ale jiná možnost, než to zkusit, a tak jsem stiskl spoušť. Hahaa! už měl na zádech růžový flek! Měl jsem opravdu co dělat, abych se nezačal smát, ale nakonec se mi podařilo zůstat potichu.

Už jsme se uklidnili a já sledoval Iata, jestli mi nedá znamení. Hodnou chvilku se nic nedělo a tak jsme chtěli postoupit, jenže ve chvilku, kdy jsem se zvedl, jsem byl trefen do zad. Dost jsem se toho lekl a tak by se dalo říct, že jsem vypadl z místnosti, ve které jsem byl. Díval jsem se tam, ale Yuu nikde. Ještě aby jo, když jediný vchod jsem si hlídal... CO?! Vůbec jsem to nechápal!!!
"Co to tam děláš?" ptal se pobaveně Iato ze svého úkrytu.
"Se mi podívej na záda..." zabručel jsem a stále luštil, co se vlastně stalo. Dal jsem po chvilce Iatovi znamení na další postup. Iato se vydal na místo, kde jsme Yuua zahlédli naposled a já hlídal okolí.

Tak tohle je vážně sranda. Jsem zvědavý, jestli na to přijdou a pokud ano, tak kdy. Zase bych je asi neměl ale podceňovat, přeci jen Iki je bývalý policajt a Iato jím pořád je, takže je to nejspíš nakonec napadne. Teď jsem se ale rozhodl chvilku vyčkat a zkusit poslouchat, abych byl v obraze a navíc jsem teď ani moc možností na střílení neměl.

Vyčkával jsem a Iato mi dal znamení, že Yuu tam není a ukázal mi jeho druhou, větší zbraň. Došel jsem k němu a místo si pořádně prohlédl. Koukl jsem i ze schodů, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by tamtudy šel. Normálně bych začal mít o něj strach, ale jelikož mě trefil, věděl jsem, že tady někde je.
"Jak mě mohl trefit zezadu v místnosti, kde byl jediný vchod..?" broukl jsem tiše pro sebe a Iato se zamyslel a chvilku na to do mě drcnul.
"Myslím, že udělal z nevýhody výhodu." zašeptal mi s úsměvem. Párkrát jsem se ještě rozhlédl než mi došlo, co tím myslí a musel jsem se taky usmát. Malej a chytrej, ale trošku nedomyslel ten zbytek. Iato zůstal pod vchodem do ventilace a já se vrátil do místnosti a dělal, že to tam ještě prohledávám, jenže pak jsem se musel uchechtnout.
"To bylo chytrý, ale nedomyšlený." Broukl jsem nahlas a až pak se podíval nad sebe, přímo na něj a namířil zbraň, se kterou jsem párkrát vystřelil. Několik kuliček se rozbilo o mřížku, ale barva ho i tak pocákala.

Jelikož jsem je neslyšel, tak jsem jen prostě vyčkával, co se bude dít dál. Vypadalo to, že na to vážně nepřišli, zvlášť, když Iki začal prohledávat místnost. Trochu jsem se zarazil nad jeho slovy, ale stále ještě doufal, že to prostě jen zkouší, jestli se náhodou sám neprozradím, ale když se podíval přímo mým směrem a trocha barvy mi přistálo na štítu, bylo mi jasný, že mě odhalili. Dobře, tak rychle jsem to opravdu nečekal. A měl pravdu, neměl jsem to vůbec domyšlený, ale zbývalo mi v tu chvíli snad něco jinýho? "Kdyby ale šlo o skutečnost, tak ty se už válíš na zemi a bůh ví, co by se stalo s Iatem." uchechtl jsem se a setřel si ze štítu barvu.

"No jo, prostě bys mě chladnokrevně odpráskl." usmál jsem se, ale pak si zas začal dělat starosti.
"Doufám, že můžeš vůbec ven." lehce jsem se zamračil a pak přišel Iato.
"Ty jsi teda číslo." uchechtl se.

"No co? se přeci jen tak nevzdám, ne?" taky jsem se uchechtl. "Víš Iki... ono je víc věcí, co jsem nedomyslel." popichoval jsem ho. "Ale snad jo." odpověděl jsem nakonec a zkoumal, jak se asi dostanu zase ven. Mohl bych vylézt někde jinde, abych nemusel se plazit pozpátku, ale raději jsem přeci jen zvolil již ověřenou cestu, takže mi nakonec ani nic jiného nezbylo. Bylo to těžší a hlavně pomalejší, ale už jsem byl téměř na konci, když v tom jsem ucítil, jak se šachta pod mou vahou pohnula. "O-ouuu..." víc jsem ani ze sebe vydat nestihl, protože šachta se vytrhla ze zdi a já se i s její částí řítil k zemi. Trochu se mi při pádu vyrazil dech, ale nepřišlo mi, že by se mi stalo ještě něco dalšího. "Auu..." zabručel jsem trochu opožděně, když jsem nabral vzduch opět do plic a začal vylézat ven.

S Iatem jsme pomalu došli na konec šachty, kde měl vylézt. Odolat pokušení, střelit do zadku i jeho, bylo velmi těžké ale ovládl jsem se a než jsem stačil cokoliv udělat, Yuu se nám i s kusem ventilace válel na zemi.
"Ježiši, dobrý?" Vyběhl jsem k němu, chytil ho za chrániče na ramenou, Iato chytil plech a já ho vytáhl ven. Hned jsem ho zvedl na nohy a prohlédl si ho, jestli je v pořádku.
"Blbče." zabrblal jsem, když už jsem ho oprašoval.
"Hej Yuu! S tebou si chci doma o samotě promluvit!" zasmál se Iato a poplácal ho uznale po rameni. Tak nějak mám pocit, že vím, o čem chce mluvit a moc se mi to nezamlouvá.

Jenom jsem se uchechtl, když už jsem byl venku, ale trochu mě překvapil Iato, protože mi nedocházelo, o čem by se mnou asi tak chtěl mluvit. A proč by u toho nemohl být Iki? "Se mnou? Hele, já ti ten bílý flek na prdeli neudělal, takže to si vyřiď s někým jiným." ušklíbl jsem se.

Teď jsem se uchechtl já a Iato mě spražil pohledem.
"O tom by jsme taky mohli pohovořit, že?" lehce zavrčel a já zakroutil hlavou.
"To je dobrýý! A já myslím, že ti sluší." Schoval jsem se za Yuua.
"Pff, ty jsi hrdina." pousmál se.
"Já už ale nemusím nastavovat prdel každé kulce, která prosviští kolem." obhajoval jsem se.
"No jo no. Ale s tebou si chci prostě hodit řeč." rozzářily se mu oči, když zas mluvil k Yuuovi.

Zasmál jsem se, když se Iki schoval za mě. Ale moment... že by mi začalo docházet, o čem se mnou chce Iato mluvit? Pff, ani náhodou. Občas bývám vážně super natvrdlý, ale v některých případech je to i lepší. "No jo, fajn." uchechtl jsem se.

"Super." usmál se a mě nálada lehce poklesla, ale nedal jsem to na sobě znát a zkontroloval čas.
"Já doufám, že jste se vyblbli." broukl jsem a ukázal na své hodinky. Bylo tak akorát, aby jsme dojeli domů, něco snědli, umyli se a já se ještě rychle podíval s Yuuem na to učení.

"Ach jo... ale musíme to někdy zopakovat." uchechtl jsem se nakonec a vzal si na záda velkou zbraň. Byla to vážně sranda a ani jsem si u toho neuvědomil, jak rychle čas letí.

"To nezamítám." usmál jsem se, z hlavy si sundal masku a prohrábl si vlasy abych aspoň trošku nějak vypadal. Všichni jsme došli k autu, vše jsme do něj uklidili a jeli domů.