Huráá!! už je to tadyy!! :D  Nebudu to dále natahovat a jen popřeji příjemné čtení ^^

"Vy jste mi utekli...?" říkal zmateně Iato, když jsem přišel a já se musel uchechtnout.
"Až po tom, co skončil film. Trošku jsi to zařízl. Nemáš hlad nebo tak něco?" zeptal jsem se a pomohl mu se posadit, když jsem viděl, jak mu to nejde.
"V pořádku?" znejistěl jsem.
"Jo dobrý, díky. Jen jsem asi ležel dost blbě. Nepodal bys mi vodu?" usmál se na mě a já jen kývl. Vypadal v pořádku, tak jsem se tak nestrachoval a šel mu pro vodu.

"Jasně." přikývl jsem a ještě chvilku zůstal na místě. Pak jsem se ale zvedl a taky se na něj šel podívat. "Dobré odpoledne, ospalče." uchechtl jsem se.

Za chvilku už jsem se vracel se sklenicí vody. "Dobré malý skřete." zaslechl jsem a když už jsem k těm dvěma došel, podal jsem vodu Iatovi. "Díky." řekl prostě a vypil sklenici na jeden nádech.

"Nejsem skřet a už vůbec ne malý! Jsem v průměru!" zatvářil jsem se na oko uraženě. "Možná jsme mu měli pořídit šnorchl, aby se ještě neutopil." otočil jsem se k Ikimu, ale Iato mě stejně asi slyšel.

Jen jsem se uchechtl a pocuchal Yuuovi vlasy.
"Já chápu, že na tebe je sklenice vody jako celý bazén, ale o mě se bát nemusíš." broukl Iato s úšklebkem a já se ze zkušenosti raději k nikomu nepřipojoval a jen je pobaveně sledoval.

Se zdviženým obočím jsem se otočil zpět na Iata. "Mně spíš připadá, že sis ty tu sklenici s bazénem spletl, když se v ní snažíš potápět." nenechal jsem se tak snadno odbýt, i když to tedy bylo dost chabí. Nějak jsem vyšel ze cviku.

"Snažím se pochopit svět z tvého pohledu." zatvářil se jako neviňátko a já si jen povzdechl. Oba jsou si v tomhle velmi podobní.

"Já jsem průměrně vysoký! a navíc ještě ve vývinu!" snažil jsem se to stále ještě uhrát, i když jsem věděl, že Iato je dost silný soupeř. Skoro jsem zapomněl, že tu je pořád s námi i Iki, protože nebylo moc obvyklý, že by byl ticho.

"Ve vývinu říkáš? A co se na tobě ještě může vyvíjet?" Prohlídl si ho pořádně a pak se zas ušklíbl. "Že by ta nudle mezi nohama?" broukl. Tady jsem měl co dělat, abych se neuchechtl, ale zároveň jsem Yuua trochu litoval.

Tak teď jsem už měl na okamžik co dělat, abych zvládl zůstat klidný, ale pak jsem se přeci jen ušklíbl. "Copak? snad se ta tvoje ve vývinu nepozdržela? Protože já nemám problém." založil jsem si ruce na hrudi.

"Je možné, že se pozdržela Ikimu, ale mě určitě ne." uchechtl se a vyplázl na mě jazyk. V tu chvilku jsem celý zrudl. Jak ze stydlivosti, tak i z lehkého naštvání. Jo, on ho měl většího... no a?!
"Iato.. už trochu přeháníte, ne?" snažil jsem se o klidný tón, ale moc se nepovedlo.

Tohle mě docela překvapilo, ale ani v tomhle případě jsem se nenechal rozhodit a pokračoval i přes jeho drobný nesouhlas. "Já si nemůžu stěžovat." řekl jsem nestydatě. Musel jsem bránit Ikiho čest!

Iato byl stále víc a víc pobavený a já věděl, že on to takhle může dělat klidně celý den.
"Y-Yuuuu." zaskůčel jsem rudý až na prdeli a myslel si, že propálím díru do země.
"No jo, dva pozdržení se našli. Ale nezajímalo tě někdy, jak vypadá kláda pravého chlapa?" Jiskřilo se mu v očích z očekávání dalšího pobavení. Tohle už opravdu poslouchat nepotřebuju a ani nechci. Nejen, že mi to bylo nepříjemné, když se takhle začali otevřeně bavit o našich velikostech, ale ke všemu se tím popichovali. Raději jsem se nenápadně vypařil do pracovny, kde jsem chvíli prostě koukal do zdi a nabíral původní barvu, ale nakonec jsem zapnul svůj snad stoletý počítač a začal si projíždět nahrané fotky.

Už jsem otevíral pusu, abych zase něco řekl a k tomu jsem chtěl Ikiho obejmout, jenže... kde je?! "Běž radši zase spát." odbyl jsem Iata nakonec a šel hledat Ikiho. Bylo mi jasný, proč se vzdálil. Zaklepal jsem potichu na dveře od pracovny a opatrně nakoukl. Byl tam a dělal něco na počítači. Došel jsem k němu a objal ho kolem krku. "Promiiiň." zakňučel jsem a schoval tvář k jeho krku.

Zrovna jsem si prohlížel všechny možné fotky, mezi kterýma jsem byl i já se ženou a dcerkou. Sám jsem se divil tomu, že jsem se usmíval. Pociťoval jsem smutek, ale už... já nevím. Že bych si odpustil? Že bych si to přestal dávat za vinu? Vím jistě jen to, že mi k tomu pomohl Yuu. Podařilo se mi přeslechnout zaklepání a zrovna, když mě objal, najel jsem na fotku, kterou nám pořídil Iato, když jsme spali a já se té náhodě musel usmát. "Za co se omlouváš?" broukl jsem naprosto v klidu a spokojený.

Trochu mě překvapilo, že se nezlobí nebo tak něco. "No, kvůli tomu, jak jsem se dohadoval s Iatem." vysvětlil jsem, o kousek se odtáhl a podíval se na něj. Pak jsem ale kouknul na obrazovku počítače, kde byla zrovna naše společná fotka. "Neee... dej to pryyyč." zakňučel jsem a zabořil mu obličej tentokrát do ramene.

"Nevadilo mi to a aspoň se trochu bavil. Jen jsem to nepotřeboval slyšet." uchechtl jsem se a když zabořil hlavu do mého ramene, krátce jsem se zasmál a přepnul to jak si přál. Jelikož už jsem nekoukal na počítač, ani nevím, co za fotku tam naskočilo. "Už je to pryč." objal jsem ho se smíchem.

"Dík... a nesměj se mi." zamumlal jsem, ale přes to mu dal pusu na tvář.

"Awwww, jsi tak sladký. A hlavně můůj." broukl jsem, posadil si ho na klín a políbil. Tak moc ho miluju.

Spokojeně jsem se usmál, když jsem se ocitl na jeho klíně a políbil mě. "Nejsem ani roztomilej, ale sladkej taky ne." upozornil jsem ho, ale stále s úsměvem na tváři.

"Bla bla bla." uculil jsem se, zahleděl se mu do těch rubínových očí a vsunul mu ruku do vlasů, za které jsem velmi jemně zatahal.

Ahh, to tu opravdu dlouho nebylo. "Já to ale myslím vážně." zabrblal jsem, ale jakmile mi vjel do vlasů a za několik pramenů mi lehce zatahal, přivřel jsem oči a pousmál se. "Jsi strašnej." uchechtl jsem se.

"Tak strašnej, hroznej, příšernej a ještě k tomu učitel, co?" uchechtl jsem se. "Musíš se mnou mít děsný život." broukl jsem pobaveně.

"Jo!" zasmál jsem se. "Ale myslím, že to zvládnu přežít. Přeci jen, ještě máme dost času na to, abych si tě převytvořil k obrazu svému." ušklíbl jsem se na něj a vyplázl jazyk.

"Já ti dám přetváření." zasmál jsem se, rukou mu zacpal pusu, aby na mě nevyplazoval jazyk a dal mu pusu na čelo. "Já si přetvořím tebe, jestli mě budeš zlobit."

"Umm... tak to teda ne, na to zapomeň, to se ti nepovede." zavrhnul jsem okamžitě, když jsem si z pusy sundal jeho ruku. No, jako by se mu mě nepodařilo změnit už dost.

Jen jsem se zamilovaně usmál a pohladil ho po tváři. I kdyby mě zlobil sebevíc, tak bych nechtěl, aby byl jiný. S těmi jeho 'chybami' je dokonalý.

Taky jsem se usmál a líbnul ho na koutek, jako to občas dělal on mně. "A co sis prohlížel?" zeptal jsem se a otočil se směrem k obrazovce, na které byla fotka s ním, ženou a dítětem. "Tobě nevadí se na to koukat?" zeptal jsem se trochu opatrně.

Usmál jsem se, když mi dal pusu na koutek a pak se podíval na počítač. "Upřímně, dnes jsem se odvážil poprvé od té události na ty fotky podívat. Je to už docela dlouho..." pousmál jsem se a prsty lehce přejel přes ty dva mé andílky. Dcerka byla celá po mně. Černé krátké vlásky, modré oči... zatím co Kim byla hnědovláska, ale taky měla modré oči. Měl bych je po té době jít navštívit na hřbitov.

Měl jsem z toho smíšené pocity. Na jednu stranu jsem pociťoval ohromný smutek, protože jsem si představil, čím vším si musel Iki projít. Na druhou stranu jsem ho hrozně obdivoval, jak se dokázal vzchopit a přeci jen je lepší ho v tom s úsměvem podpořit, a tak jsem tuto variantu zvolil. "Ale zvládáš to na jedničku. Byly by na tebe hrdý." pousmál jsem se a opět si o něj opřel hlavu, ale tak, abych na fotku stále viděl.

Bylo moc hezké, že mi to řekl a mně se po tváři skutálela slza štěstí. Pevně jsem ho objal a dal pusu do vlasů.
"Určitě by ses jim líbil." řekl jsem tiše a všiml si o futra opírajícího se Iata. Jen nás tiše sledoval a usmíval se. Bůh ví, jak dlouho už tam byl, ale nějak mě to uklidňovalo. Bůh ví proč. Ten pocit, že tu je on i Yuu, že si všichni svým způsobem rozumíme a respektujem se... Nic takového jsem si dlouho neuvědomoval a to uvědomění mi asi vyvolalo nějakou slabou chvilku... Ups. Zas se mi po tvářích valí vodopády, ale já se usmívám. Yuua pevně držím u sebe a jen Iato, který přišel nakonec k nám a oba nás objal, viděl mé slzy.
"Sakra chapi, já vás miluju." uchechtl jsem se lehce a Iato se krátce zasmál
"Do trojky nejdu." poznamenal pobaveně, na což jsem reagoval jediným pobaveným slovem:
"Blbe..."

Iata jsem si vůbec nevšiml, to až po tom, co nás oba objal. Nad jeho poznámkou jsem se musel uchechtnout. To by zkrátka nebyl on, kdyby si něco takoveho odpustil. "Tolik si zase nefandi." rýpnul jsem si do Iata.

Iato už se nadechoval k další poznámce.
"Ééééé kušujte. Jestli chcete, rozdejte si to v pokoji. Je mi jedno jak, aaale já tohle poslouchat nechci." uchechtl jsem se. Iato se uchechtl taky a pak nás pustil.
"Jste tak sladký, že mi je zle." rejpl si. Opět.
"Já moc sladký nebudu, až ti tu svojí pozdrženou nudli narvu do prdele." řekl jsem naprosto vážně, aby pochopil, že už žádné rejpání nechci, i když jsem to stejně myslel ze srandy.
"Radši buď sladký a nech můj zadek." usmál se.
"Mmm... nechcete večeři?" zeptal jsem se, když jsem si všiml kolik je.

A už je to tady zase, pomyslel jsem si a zavrtěl pobaveně hlavou. "Tady nikdo sladkej není!" zaprotestoval jsem, založil si ruce na hrudi a zamračil se. Pak jsem se ale otočil k Ikimu, když se zmínil o jídle a já přikývl. "Něco bych si dal."

"Tak já jdu uvařit a vy dva se dnes už nedohadujte." usmál jsem se, sundal ze sebe Yuua a šel do kuchyně vařit.

"No moment, chci ti pomoct." vykročil jsem za Ikim. "Ještě by měl tamten nějaká nutkání." uchechtl jsem se.

Musel jsem se usmát a když šel už vedle mě, chytil jsem ho za ruku a propletl s ním prsty, i když do kuchyně to byl jen kousek. Iato šel za námi pořád s úsměvem na rtech. Jsem rád, že už nemyslí na tu událost. "Co by jste řekli na domácí pizzu?" napadlo mě.

Stiskl jsem mu ruku, když si se mnou propletl prsty. "Jo, to zní skvěle." přikývl jsem. V kuchyni jsme se tedy už zase pustili a připravili na pizzu vše potřebné.