Ahoj, omouvám se, že jsem kapču nepřidala už včera, jak jsem slíbila, ale i přes to, že mám praxi, tak nemám takovou pohodku, jakou jsem si myslela, že mít budu. Do dneška jsem musela udělat články v angličtině, na zítřek musím dodělat prezentaci a zítra se musím učit na dva testy, abych dostala jedničku na vízo, takže snad chápete a omluvíte, že těch kapitol nebude tolik, jak jsem původně myslela a slibovala.
Teď jsem si ale dala na chvíli pauzu, abych vám sem hodila alespoň to, co už mám opravený, tak snad si hezky počtete :)

Když jsem se ráno probudil, bylo mi zle od žaludku. Určitě to bylo z toho, že jsem nic nejedl, takže jídlo by asi bylo řešením, ale na to jsem momentálně neměl ani pomyšlení. Musel jsem se od Ikiho odtáhnout, protože jak mě objímal, tak tím mi tlačil na břicho a bylo mi ještě hůř. Moc jsem nevěděl, co dělat. Měl bych asi vstát a začít se připravovat, ale když mně se tak strašně moc nechtělo.

Spal jsem přerušovaně a snažil se už opravdu uklidnit svojí touhu něco dělat. Ráno jsem několikrát krátce otevřel oči, ale nezvedal se dokud nezazvonil budík, kterého jsem se lekl a tak jsem sebou škubnul. Škola! musím vstát! Těžce jsem se zvedl z postele a došel ke skříni, kde jsem se oblékl a potom vyrazil do koupelny, abych se zkulturnil. Připadal jsem si strašně těžký a každý složitější pohyb mi dělal trochu problém.

Zaznamenal jsem, že Iki vstal, ale nebyl jsem schopný na to nijak reagovat a až po nějaké době se mi podařilo vstát z postele. Zamířil jsem do kuchyně, kde jsem začal připravovat snídani, ale jen pro Ikiho, protože jsem nevěřil, že by ve mne to jídlo dlouho vydrželo.

Mířil jsem už do kuchyně, kde byl Yuu, kterého jsem zezadu objal a dal mu pusu do vlasů. "Dobré ráno." broukl jsem a otočil si ho, abych mu mohl dát pusu, ale zarazil jsem se. "Je ti dobře?" zeptal jsem se starostlivě a pohladil ho po tváři.

"Dobré ráno." odvětil jsem mu, když už si mě otáčel k sobě. "Je mi jen trochu blbě, nemusíš si dělat starosti." pokusil jsem se o úsměv, ale moc mi to nevyšlo, a tak jsem se raději otočil zpátky k lince.

Vydechl jsem, dal vařit vodu a pak jsem ho vzal do náruče a odnesl ho do postele, kde jsem ho přikryl. "Donesu ti čaj, dnes budeš doma ,tak zůstaň v posteli." řekl jsem, dal mu pusu a odešel do kuchyně, kde jsem mu udělal černý čaj.

Než jsem stačil cokoliv namítnout, už jsem ležel v posteli. "Ale Ikiii... já to zvládnu." zaprotestoval jsem, i když jsem věděl, že mi to asi k ničemu nebude a podíval jsem se mu do tváře. Bylo vidět, že je ze včerejška unavený.

Už jsem mu donesl konvici s čajem, k tomu i pár suchých rohlíků a sáček piškotů, kdyby měl hlad. Vše jsem položil na noční stolek a sám se posadil na okraj postele a dal mu ruku na koleno. "Jen odpočívej, ve škole jsi se hodně zlepšil, takže nemám důvod tě tam za každou cenu hnát." pousmál jsem se a prohrábl mu vlasy. "Pokus se ten čaj vypít, dokud je teplý." doporučil jsem.

Jen jsem si povzdechl a peřinu si přetáhl přes půl obličeje. "No jo." zamumlal jsem a přivřel oči. "Dík." dodal jsem ještě, abych nevypadal jako úplný nevděčník.

Ještě jsem mu dal lehkou pusu na čelo. "Zatím ahoj." usmál jsem se a odešel z ložnice. Doma jsem si ještě rychle udělal kafe, sbalil vše potřebné a vyrazil do školy. Cestou jsem vypil skoro celou termosku, ale stále se cítil vyčerpaně. V kabinetě jsem se opět převlékl a vyrazil na tělocvik.

"Ahoj." hlesl jsem tiše a převalil se na bok a koukal na zavírající se dveře. Chjo a to jsem se na dnešek tak těšil, protože jsem se měl konečně zbavit těch omezujících stehů, ale jestli mi bude takhle špatně i odpoledne, asi z toho nic nebude a budu si muset počkat minimálně do zítřka. Po chvíli jsem se posadil a začal alespoň usrkávat teplý čaj.

Snažil jsem se vypadat čile a dělat všechny cviky s žáky, ale nezvládal jsem to takže dnešní tělocviky budou jen o rozcvičce a pak volné hře, kterou si žáci zvolí. Každou přestávku jsem si v kabinetě udělal nové kafe do hrnku, protože termosku jsem vypil už ráno. Při normálních hodinách jsem psal na tabuli a často se mi zamotala hlava, takže jsem se musel přidržovat. Dělal si o mě starost dokonce i Aoma, ale vždy se mi záhadně podařilo jeho otázkám vyhnout.

Po většinu dne jsem spal, protože jsem doufal, že až se probudím, tak mi bude líp. Protože se tak ale nestalo, donutil jsem se k tomu sníst alespoň nějaký ten suchý rohlík nebo piškoty, které mi tu Iki nechal. Ani poté se mi ale zrovna dvakrát neulevilo, spíš jsem byl připravený každou chvílí se vyřítit na záchod, ale tak se nakonec naštěstí nestalo. Šíleně jsem se nudil, vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, protože na televizi se mi koukat nechtělo a to byla tak jediná 'činnost', která mě napadala. Napsal jsem tedy alespoň Ikimovi zprávu, jak se má a jestli to zvládá.

Zrovna jsem byl v kabinetě a zas do sebe lil další kafe, když mi zabrněl mobil v zadní kapse a tak jsem kafe odložil a podíval se na mobil. Při čtení zprávy jsem se usmíval a nakonec mu i rychle odepsal: "Jen další den ve škole, žádná sláva a navíc nemám na koho koukat :-* Už se těším až budu u tebe. Neboj, zvládám to. A co ty? Je ti líp?" Po odeslání jsem se zas musel rychle vydat na další hodinu. Už se opravdu těším na svého miláčka.

Netrpělivě jsem čekal, až mi od Ikiho přijde odpověď, i když jsem věděl, že může mít třeba hodinu, takže by to mohlo trvat déle. Zpráva naštěstí od něj ale přišla jen za pár okamžiků a při jejím čtení jsem se musel usmívat. "Taky mi tady vedle mě chybíš. O moc líp mi není, ale něco málo jsem snědl, tak snad se to brzo zlepší. Tak to zmákni až do konce a doma se na tebe budu těšit. Miluju tě :-* " odpověděl jsem mu okamžitě a telefon položil zase vedle sebe.

V hodině mi opět zabrněl mobil, ale teď jsem se na zprávu podívat nemohl. Ještě, že mám potom už jen jednu hodinu. Teď jsem s žáky opakoval a těm dalším rozdám křížovky nebo tak něco. Když už bylo po hodině, odehrálo se to samé, co v předešlých přestávkách, jen s výjimkou odepsání na Yuuovo zprávu: "Až přijdu tak se ti budu věnovat. To doufám. Hlavně neblbni a rozkaz. Taky tě miluju :-*" Po odeslání jsem zamířil do další třídy, protože byla daleko od mého kabinetu, tak abych to stihl.

Hned, jak vedle mně zabrněl mobil, už jsem si četl zprávu a zase se přihlouple uculil. Tentokrát jsem mu už neodpověděl, protože jsem ho nechtěl dál zbytečně rušit při vyučování, a tak jsem se zachumlal do zahřáté peřiny a už jen čekal, až přijde Iki domů.

Žáci překvapivě pilně pracovali a já tedy měl čas na své. Plánoval jsem si opět učivo do budoucna a taky jsem začal vymýšlet, kam bych mohl se svou třídou jet na výlet. Brzy bude čas, abych to oznámil paní ředitelce.

Byl jsem hrozně nedočkavý a nakonec přeci jen se z postele vyhrabal, abych alespoň dal najíst kočkám, když by měly hlad. Měl jsem úplně ztuhlé svaly a navíc se mi pěkně zatočila hlava, když jsem vstal, ale zvládl jsem to ustát a vypravil se s peřinou, do které jsem byl zabalený, dát těm nezbedníkům do misky.

Škola už skončila a já vyrazil domů.
"Heej!! jak jéé?!" ozvalo se za mnou a když jsem se otočil, přistála mi perda do ramene.
"Au! Iato, ty jsi nemožný. Co tady děláš?" řekl jsem zmateně, ale v tu chvilku se jeho usměvavá tvář změnila.
"Ikimouši, ty zase všechno přeháníš?" zeptal se a já na to jen zavrtěl hlavou. Na víc jsem se nezmohl a tak mě Iato nekompromisně začal tahat domů.

Skončil jsem znovu u pelechu s koťaty a s lehkým úsměvem je pozoroval. Už zase byla o trošku větší. Zaslechl jsem chrastění klíče v zámku a jen pár okamžiků na to se ve dveřích objevil Iki s Iatem. Trochu mě Iatovo návštěva překvapila, ale přesto jsem je hned přivítal. "Ahoj." pousmál jsem se na oba.

"Ahoj." pozdravili jsme jednohlasně, ale Iato na mě pořád koukal přísně. Ach, jsem ten starší a on mě poučuje. Občas mě štve, že na mně všechno vidí. "Jak to, že neležíš? Je ti líp?" pousmál jsem se a tím zamaskoval momentální neshody s Iatem, který celou cestu trval na tom, abych se šel vyspat a už raději nic nedělal.

"O trochu jo." přikývl jsem. "Šel jsem nakrmit kočičáky a trochu se u nich zasekl." objasnil jsem ještě, a pak Ikiho sjel pohledem. "Ale ty by sis měl jít lehnout. Musíš být pořádně unavený." potvrdil jsem nevědomky Iatova slova.

"Jo, měl by jsi jít." řekl Iato a strčil mě směrem k ložnici a já ho za to zpražil pohledem.
"Nemůžu." odpověděl jsem a lehce se zabejčil.
"Musíš." řekl zas on a oba jsme se na sebe začali mračit. Věděli jsme, že ani jeden nebude chtít ustoupit.

Sledoval jsem, jak se dohadují a musel jsem si povzdechnout. "Ikii, pojď, půjdu taky." naléhal jsem na něj dál a obtočil jsem ruce kolem jeho paže, přičemž jsem se pokusil udělat na něj prosebná očka, která ale asi nebudou mít v mém stavu moc velký účinek.

Nechtěl jsem ustoupit, prostě ne, ale... Yuuovo oči...
"Jenže... já neusnu." řekl jsem tiše a odvrátil pohled od Yuua.
"Ty jsi do sebe zase nalil litry kafe, že jo?" zavrčel Iato. Když se on naštval, tak se bál snad každý.
"To bych přímo neřekl..." zamumlal jsem. Připadal jsem si jako malý spratek u přednášky o chování.
"Ikimo, ty víš moc dobře, co se ti vždy stalo, když jsi tohle udělal. To ti to nestačilo? Pojď, nezajímá mě, že neusneš a běda ti, jestli půjdeš zítra do práce." vrčel dál a začal mě za triko táhnout do ložnice. V mém stavu mu to nedělalo žádný problém a já jen tak tak klopýtal za ním.
"Ale já musím do práce." protestoval jsem proti jeho požadavkům.

Tedy musím říct, že bych si nemyslel, že by mohl takovýhle Iato být. Dokonce i já jsem se trochu zalekl, když začal lehce běsnit, ale to už jsem je trošku váhavými kroky následoval do ložnice. Popravdě mě Iato svými slovy trošku vyděsil. Co se Ikimovi stalo? ptal jsem se sám sebe a chtěl svou otázku říct nahlas, ale nevěděl jsem, jestli je to teď zrovna dvakrát vhodné. "Já... dohlídnu na něj." pravil jsem, když už Iato Ikiho dostrkal až do postele.

Už jsem seděl na posteli odmítajíc si lehnout, na Iata se mračil, ale už jsem raději nic neříkal.
"Dobře, ale kdyby dělal problémy, zavolej mi." řekl už klidněji, i když mě stále propaloval pohledem. Vzal z mého nočního stolku malý bloček, do kterého jsem si dříve psal věci, na které nesmím zapomenout, vytrhl kus papíru, napsal své číslo a vložil ho Yuuovi do ruky. "Děláš jako bych to snad nez-" Na to mi skočil do řeči, tiše, ale výhružně.
"Ne, nezvládáš to. Tohle svoje období nikdy nezvládáš. Tak už mlč, lehni si a vylež se z toho. Nebo snad chceš, abych si odvezl Yuua k sobě, dokud nedostaneš rozum?" V tu chvilku mě zamrazilo, protože jsem věděl, že je toho schopný a teď i myslím, že si mé reakce všiml, protože se pousmál.
"Yuu určitě pojede rád, když nebudeš poslouchat, že ano?" to už mluvil k Yuuovi.

Vzal jsem si od Iata lístek s jeho číslem a nešťastně sledoval Ikiho. Nevěděl jsem, co si přesně představit pod tím 'jeho obdobím' a už vůbec ne nějaké následky a tak jsem se toho bál snad o to víc. Když Iato začal mluvit ke mně, na okamžik jsem k němu stočil pohled, který jsem následně zabodl do země, ale pak se podíval Ikimu do očí. "Nechci, aby se ti něco stalo. Takže pokud by ti to mělo pomoct, tak jo." řekl jsem polohlasem.

Věděl jsem, že to myslí dobře, ale já si nemohl nijak pomoct a tak jsem provinile koukl do strany a mlčel. "Tak já teda jdu. Nejpozději zítra přijdu na kontrolu, takže si zařiď volno. A ty volej, kdyby byl problém." říkal už zase s jeho typickým úsměvem. Jeho rychlé změny tónu asi nikdy nepochopím. Potom už jen poplácal Yuua po rameni a odešel.

Pokračování možná zítra, uvidím, jak mi to půjde s tím učením :)  Pozitivní je, že tuhle látku jsem se opravdu už předtím učila a do teď si toho hodně pamatuju díky jistým speciálním učebních vychytávkám... úchylárnám xD takže čistě teoreticky by mi to nemuselo trvat tak dlouho :D  Tak i ve vašem zájmu mi držte palce ať to zvládnu a testy napíšu na jedničku, abych s to neučila zbytečně xD