Nejdřív jsem nevěděl, jestli mu to mám nebo nemám říct, ale když se zmínil, že o tom ví, bylo mi jasný, že jen tak nějaká výmluva mi stačit na jeho přesvědčení nebude. "Jak o nich víš?" zeptal jsem se, aniž bych odpoutal pohled od Iseriho, který u mě spokojeně chrupkal.

"Když jsi byl opilý, tak jsi mi říkal, že nechceš spát sám, že se bojíš. Ptal jsem se proč a po chvilce jsi mi o tom řekl. Protože jsi byl opilí, tak jsem tomu moc nevěřil, ale bál jsem se o tebe, tak jsem chtěl mít jistotu a zeptal se tě, jestli mi to ukážeš. Ukázal jsi. A s tím, že nechceš do děcáku, jsi mě dnes taky moc neuklidnil... Mlátí tě doma?" Poslední otázku jsem položil hodně opatrně a zároveň mu dal zase ruku na rameno.

Já idiot! nadával jsem si v duchu. "A to jsi mi věřil? Byl jsem prostě opilý a to člověk navykládá různé hlouposti." snažil jsem se z toho ještě vykroutit a zněl jsem trochu podrážděně, ale tím jsem se asi snažil jen zakrýt to, že se trefil přímo do černého. "Nic se neděje, prostě jsem se jenom porval."

"Jsem bývalý polda. Na takové věci mám prostě nos a pokud to teda není tímhle, tak proč bys měl skončit v děcáku? Jsem schopný tě z toho všeho vysekat, tak pro tvé vlastní dobro spolupracuj. Taky jsem na tomhle místě nemusel vůbec sedět já, ale opravdivý policajt, který by tě donutil mluvit, a pak by tě do děcáku šoupl a ani se tě neptal, jestli chceš nebo ne." I přes to, že jsem říkal takové věci, zachovával jsem si klidný tón hlasu a zároveň jsem si ale nevědomky začal mnout místo pod klíční kostí.

Tohle se mi moc dobře neposlouchalo, zvlášť, když to byla pravda a já to moc dobře věděl. "A jak asi? Není možnost, jak mi pomoct. Jsem ztracený případ, prostě to nech být." Mluvil jsem se zvýšeným hlasem, abych slovům dodal jistotu v tom, co vlastně chci, i když tomu ve skutečnosti tak vůbec nebylo. Iserimu se s největší pravděpodobností tahle vypjatá situace nelíbila, takže raději seskočil z mého klína a někam odběhl. "Proč si pořád mneš to místo pod klíční kostí?" pravil jsem už mírněji. Chtěl jsem se trochu uklidnit a získat čas na to, abych si to mohl vše uspořádat v hlavě a zbytečně na něj dál nekřičel.

Když se zeptal na můj zlozvyk, tak jsem se zarazil. Do teď mi vůbec nedošlo, že to zase dělám. "Umh... to..." chvilku jsem přemýšlel nad tím, jestli mu to říct, ale nakonec jsem se rozhodl, že to udělám. Možná si aspoň trochu získám jeho důvěru, ale pochybuji. Vzal jsem límec svého trika a stáhnul si ho tak, aby šla vidět jizva. "Čistý průstřel... ze dne, kdy jsem přišel o ženu i dceru." Snažil jsem se mluvit stále vyrovnaně, ale nedařilo se mi to.

Chvíli mlčel a já myslel, že mi to neřekne. Neměl důvod, tak proč by to dělal? Já taky se neustále snažím vyhnout jeho otázkám, a když už něco řekne, tak se mu to snažím zpochybnit. Když ale znovu promluvil, prolomil to ticho, a stáhnul si triko, uviděl jsem jizvu po kulce. "P-promiň." špitl jsem a zalomil pohled zpátky do země. Bylo z hlasu poznat, že jsem ho tím rozrušil. Nechtěl jsem otevřít staré rány.

Vrátil jsem triko na své místo a koukl na něj. "To nic, měl bych s tím být už dávno smířený, ale... prostě mi to nejde. Kromě Iata už nemám nikoho a lidi, kteří mě znají z dřívějška, se mi spíš vyhýbají." Trochu jsem se nad tou ironií pousmál. Byl jsem polda, ale lidi mě spíš neměli rádi.

"To mi je líto." pravil jsem tiše a taky se mu konečně odvážil podívat se mu opět do tváře. "Ale je lepší mít jednoho pravého přítele, než mraky falešných." pokusil jsem se ho alespoň nějak povzbudit, i když on tohle s největší pravděpodobností věděl.

Musel jsem se trochu pousmát. Měl pravdu a já to věděl, i když šlo spíš o něco trochu jiného. Za tu dobu bych zase chtěl zažít ten pocit lásky k druhé osobě, což u Iata nešlo. Prostě i já, a navíc po tom všem, jsem měl hladové srdce. "Jo, já vím. Uhm... tohle zní asi divně, ale... i přes to všechno, co se zatím stalo, a taky i přes to, že mě nemáš zrovna rád a jsem tvůj učitel, tak... tě vnímám tak trochu jako kamaráda. Proto se ti snažím pomoct."

Nechápavě jsem na něj hleděl. "Jsi divnej." uchechtl jsem se nakonec. Vždyť jsem pro něj nic pěknýho neudělal, s ničím mu nepomohl nebo tak, vlastně spíš naopak. "Máma je feťačka. Neustále se válí někde pod mostem a já mnohdy ani nevím, jestli je vůbec ještě naživu." sebral jsem nakonec odvahu a začal se mu svěřovat. "Táta je naopak alkoholik a občas..." rozechvěl se mi hlas. "...a občas si na mě prostě vybíjí zlost." podařilo se mi doříct větu, ale to jsem už nedokázal zadržet slzy, které se mi draly z očí.

Když mi řekl, že jsem divnej, nedalo mi to a usmál jsem se. Ale pak se mi začal svěřovat, což jsem vůbec nečekal a můj úsměv se vytratil stejně rychle, jako se objevil. Všiml jsem si i toho, že začíná brečet. V tu chvíli mi bylo jedno, co si o mně bude myslet, a tak jsem se přisunul těsně k němu, pevně ho obejmul a jednou rukou ho začal hladit na zádech. "Klidně se vybreč Yuu, bude ti líp." uklidňoval jsem ho.

Překvapilo mě, když kolem mě obtočil ruce a začal mě utěšovat. Moc dlouho jsem ale nad tím nepřemýšlel, zabořil obličej do jeho hrudi a slzy, které mi stékaly po tvářích, se mu začaly vsakovat do trička. Nemohl jsem uvěřit, jaká měkota se to ze mě tak rychle stala. A to jenom kvůli němu, dokonale mě prokoukl. On byl první, kdo se vůbec snažil o mně něco zjistit, když jsem se ho snažil vytočit.

Yuu se ke mě ještě víc natiskl, a tak jsem ho nechal na sobě v klidu brečet. Už tak nějak od začátku jsem asi něco tušil. Možná za to mohl rodičovský instinkt, který jsem nemohl uplatnit na své dítě, a tak se nějak zaměřil na něj, a nebo možná policajtská intuice. Vůbec jsem nevěděl jak, ale Yuu mě k sobě něčím přitáhl a já to chtěl objevit a zároveň se o něj postarat. Stále jsem ho hladil po zádech a občas tiše zašeptal, že to bude dobrý, že mu pomůžu a že nedovolím, aby mu ještě někdo ublížil. Popravdě se mi chtělo docela i brečet s ním, ale nedovolil jsem si to, protože jsem teď pro něj musel představovat někoho, kdo ho opravdu podrží.

"Děkuju a omlouvám se." špitl jsem, když jsem se od něj odtáhl. "Myslel jsem, že už jsem si na to zvykl, ale asi jsem se spletl." Otřel jsem si malé cestičky od slz. "Asi jsem se to prostě snažil přehlušil tím, že budu dělat problémy někomu jinýmu."

Usmál jsem se a jen lehce mu prohrábl vlasy, které si jaksi uplácl, když u mě brečel. "Na to se nedá zvyknout, Yuu. Chtěl bys tady přespat?" Lehce jsem se usmál a byl rád, že přiznal i důvod svého chování, i když to mi už dřív docházelo.

"Um... nebude ti to vadit?" zeptal jsem se i když jsem věděl, že když by mu to vadilo, tak by mi to asi nenabízel.

"Jasně, že ne. Kdyby jsi měl hlad, tak kuchyně je tam." ukázal jsem. "No a kdyby jsi potřeboval na záchod, tak jdi tudy." taky jsem ukázal směr. "A kdyby jsi mě hledal, tak za tamtěmi dveřmi mám něco jako pracovnu a támhle ložnici." usmál jsem se na něj.

"Dobře." usmál jsem. "Šel bych se teď vykoupat. Dáš mi prosím nějakou igelitku, abych si nenamočil tu sádru?" Měl jsem na ruce tu strašnou věc jenom chvilku a už teď mě štvala.

"Jasně, že jo.Počkej chvilku." Zvedl jsem se z gauče a došel do kuchyně, kde jsem měl v jednom šuplíku právě takové věci jako jsou igelitky, pytle do koše a podobné prkotiny. S igelitkou i gumičkou v ruce jsem došel k Yuuovi. "Chceš s tím pomoct?"

"Myslím, že to zvládnu." ujistil jsem ho a vykročil do koupelny, když jsem si uvědomil, že nemám žádné čisté oblečení a to, co jsem měl na sobě, bylo z lesa docela zašpiněné. "Ehm... je to docela trapný, ale nepůjčil by jsi mi prosím nějaké oblečení?" otočil jsem se k němu a podrbal se na zátylku. Nechtěl jsem se mu v tom špinavém válet v posteli.

Musel jsem se uchechtnout. "Podívám se po něčem, co z tebe hned nesklouzne. Klidně se běž koupat, nechám ti to před dveřmi." S tím jsem se otočil a šel do své ložnice prohrabat skříně.

Trochu jsem zčervenal, ale to už nemohl naštěstí vidět. Zalezl jsem do koupelny, nastavil jsem si příjemně teplou vodu a nechal si napustit vanu. Mezitím jsem se pracně vysvlékl, natáhl si igelitku přes sádru a zagumičkoval, aby mi igelitka nesjela. Vlezl jsem si do vany, ve které byla již napuštěná voda. Co teď vlastně budu dělat? zeptal jsem se sám sebe v duchu. Pořád nevím, proč byla u nás policie a pokud se vyplní to, čeho se bojím, nebudu moct dělat vlastně vůbec nic, protože by mě mohli najít. Teď jsem si uvědomil, že jsem mu o tom vlastně neřekl.

Přehraboval jsem se ve skříni mezi věcmi, o kterých jsem věděl, že mi jsou docela těsný. Všechny jsem je mezi sebou po očku porovnal a nakonec jsem ty nejmenší donesl před koupelnu. Pak jsem si vzpomněl, že ještě musím opravit pár testů z jiných tříd, tak jsem mu na prádlo dal ještě papírek se vzkazem, že potom na něj budu čekat v kuchyni. Se svou prací jsem se tam přemístil, odložil papíry na stůl a začal v troubě ohřívat tu polovinu kuřete a uvařil jsem ještě nové brambory. Zatím co se to dělalo jsem si sedl ke stolu a začal testy opravovat.