"Kočka i koťata jsou v pořádku, ale budou potřebovat doplnit vitamíny. Takže já je připravím a vy si pro ně v pondělí přijďte." nakázal mi veterinář a já souhlasil. Pak už odešel, já ještě donesl pro Iseriho a Sayuri misky s jídlem a my měli zas čas jen na sebe.
"Asi se z vás všech picnu." uchechtl jsem se.

Trošku mě mrzelo, když si koťata odnášel, ale moc dobře jsem věděl, že to je pro jejich dobro a navíc je zítra budeme mít zpátky, takže jsem na to ani nic neříkal. "Ale prosím tě, teď už to zvládneš, ty kozlí porodní bábo." utahoval jsem si z něj. Jak nečekané.

A je to tady, zas si ze mě utahuje. "Štveš mě." odpověděl jsem, vzal ho do náruče a začal se s ním točit. S trochou štěstí se mu i bude motat hlava... i když mě taky.

Začal jsem se smát, když mě vzal do náruče, ale když se se mnou roztočil, smích mě brzy přešel, protože z nějakého důvodu jsem tohle neměl rád a ani jako malý kluk, když jsem se dostal na dětské hřiště, jsem nechodil na kolotoče. "Ne, Ikii, tohle ne, bude mi zle." zanaříkal jsem.

Překvapeně jsem pomalu zastavil a podíval se na něj, ale pak jsem měl co dělat, abych se nesmál. Ten jeho kukuč byl dokonalý! "Nelíbí se nám točení?" zeptal jsem se s úšklebkem, když jsem potlačil potřebu smíchu.

Přitáhl jsem se k jeho krku, do kterého jsem zabořil obličej. "Ne, nelíbí." zamumlal jsem. Vážně jsem byl rád, že přestal, protože jinak by se mohl kochat pohledem na čokoládu a dort, který jsem snědl v kavárně.

Bylo poznat že se mu to opravdu nelíbilo a tak jsem ho více stiskl a lehce se usmál. "Promiň, nevěděl jsem to." omluvil jsem se a došel s ním ke gauči, na který jsem ho položil.

"To je dobrý. Jak říkáš, nevěděl jsi to." usmál jsem se a natáhl k němu ruce na znamení, aby si ke mně sednul.

Usmál jsem se, posadil se na okraj gauče a po malé chvilce ho něžně políbil. "Asi tě naštvu." uchechtl jsem se.

Hned jsem hlavu položil na jeho klín a nadzvednutým obočím se mu podíval do tváře. "Naštveš? a proč?" nechápal jsem, ale stejně jsem měl na tváři trochu pobavený výraz.

Prohrábl jsem mu vlasy a usmíval se. "Víš, měl by ses jít učit." sdělil jsem mu s úšklebkem.

"Nee, teď jsem se pěkně uvelebil." zaprotestoval jsem a přetočil se na jeho břicho a objal ho kolem pasu.

Jen jsem se uchechtl, jednu ruku mu dal na záda a druhou ho začal drbat ve vlasech. "Ale zítra se učit budeš." řekl jsem a to takovým tónem, aby poznal, že to tak prostě bude.

"No jo, fajn. Hlavně, že se nemusím učit teď." pootočil jsem hlavu, abych na něj aspoň trochu viděl a bylo mi pořádně rozuměl a uchechtl jsem se.

Ještě chvilku jsem ho hladil, drbal ve vlasech ale pak jsem si lehl, a to tak že jsem si položil hlavu na jeho nohy, stejně jako on mě, takže jsme na sebe mohli oba koukat. (69!!! :'D)

No... co si budeme nalhávat... jsem úchyl, takže co mě asi v tomhle případě mohlo napadnout, že? no nic, každopádně mi to připomnělo, že jsem i já chtěl Ikimu něco říct, jenže v tu chvíli zrovna přišel ten veterinář. "Iki? já jsem ti chtěl říct, že když by jsi i ty potřeboval... víš co... tak stačí říct. A nesnažím se narážet na tuhle situaci..." chtěl jsem pokračovat, ale rozesmál jsem se.

V tu chvilku jsem zas nabral rudý odstín, protože mi v tu chvilku došlo, v jaké jsme poloze. "Úchyle." zabrblal jsem na něj a raději zavřel oči.

Rozesmál jsem se ještě víc, když zase začal rudnout. "Ale já jsem to takhle nemyslel, vždyť jsem to říkal." vysoukal jsem ze sebe, když jsem se jakžtakž uklidnil, ale ještě mi ujelo nějaké to uchechtnutí.

"Ale i tak tě to napadlo, jinak by jsi na to ani neupozornil." upozornil jsem a lehce ho štípl ho stehna. "Nesmát. Ne mně."

"Jasně, že mě to napadlo, vždyť mě znáš." lehce jsem pokrčil rameny a na tváři si mi stále pohrával pobavený úsměv.

"Aby mě za chvilku nenapadlo vkrást se ti do kalhot." vyplázl jsem na něj jazyk.

"No moment. Tohle má být výhružka, které bych se měl snad zaleknout? protože jestli jo, tak to se ti moc nepovedlo." znovu jsem se uchechtl a otřel si slzu, kterou jsem měl na krajíčku z toho smíchu.

"Co ty víš, co bych tam dělal. Třeba bych tě jenom týral, ale nic ti nedopřál." usmál jsem se a víc se na jeho nohách uvelebil. Asi za chvilku usnu, je to příjemné.

"V tom případě by se ti odplata dostavila hodně brzo." odvětil jsem s úšklebkem, ale pak jsem se znovu usmál, protože bylo vidět, že má v plánu usnout. "Vážně chceš spát tady? budeš pak celý rozlámaný."

"Ale prosím tě, co ty bys mi mohl udělat? Takový prcek." uchechtl jsem se. "Mmm... chci spát, ale neusnu." odpověděl jsem zamyšleně a nadzvedl se. "Mám ještě dost energie, ale vím, že bych už měl jít spát." broukl jsem a trochu bezradně se položil zpět. Co s tímhle budu jako dělat?

On mě pořád podceňuje, jo? Copak si nevzpomíná, že když to udělal posledně, že se obývací pokoj zahalil do šlehačky? Asi mu budu muset někdy připomenout, že není radno si se mnou zahrávat. "Hm... tak si můžeš jít zaběhat... se mnou na zádech." uchechtl jsem se. "Říkal jsi, že by to pro tebe nebyl problém."

Na chvilku jsem se zamyslel, ale pak jsem se na něj široce usmál. "To vůbec není špatný nápad. Jdu se převléct." broukl jsem, vstal z gauče a odběhl do ložnice. To jsem zvědavý, jestli to myslel vážně a pokud ne, jaká bude reakce.

Byl jsem zvědavý, jestli to vezme vážně a jak tak koukám, tak ano a vlastně mě to ani nepřekvapilo, takže jsem se jen uchechtl a počkal, až přijde.

Po chvilce jsem se vrátil oblečený ve sportovním oblečení a na zádech měl svůj speciální batůžek na vodu. (Takový ten, ze kterého vede hadička, aby se dalo pít kdykoliv :3 ) "Já můžu." sklonil jsem se k němu a políbil ho.

Polibek jsem samozřejmě s radostí přijal, ale pak jsem se zamračil. "A kde mám sedlo na svého oře?" pravil jsem a snažil se tvářit důležitě, i když jsem měl co dělat, abych se znovu nezačal smát.

"Myslím, že náš urozený pán je tak skvělý a zkušený, že to zvládne bez sedla." uchechtl jsem se, chytil ho za ruku a už ho táhl za sebou ven, kde jsem s ním ale nasedl do auta a dojel ke starému listnatému lesu. "Tady jsem dřív trénoval!" pochlubil jsem se mu a vylezl z auta. Sice už bylo kolem šesté, ale slunce stále krásně hřálo a slabý vítr si pohrával v korunách stromů. "No není to tady krásný??" zeptal jsem se.

Dost mě překvapilo, když jsme nasedli do auta, ale nic jsem na to neříkal. Dorazili jsme na místo a já musel uznale písknout. "Páni, je to tu vážně úžasný." pokýval jsem hlavou na souhlas.

Už jsem měl chuť se prostě rozeběhnout a běžet, dokud se nesložím vyčerpáním, ale přeci jen jsem se udržel. "Tak nasedat. Už chci běžet." usmál jsem se a klekl si, aby si na mě mohl vlézt.

Uchechtl jsem a vlezl jsem mu na záda. "Jsem zvědavý, jak dlouho to vydržíš." ušklíbl jsem se a pořádně se ho chytil kolem krku.

"Ts... Možná nejsem nejrychlejší, ale mám velkou výdrž!" zasmál jsem se, Yuua chytil pořádně pod nohama a rovnou se rozeběhl do lesa. I když byla cestička dobře vidět, stále se klikatila, stoupala a klesala, musel jsem přeskakovat i různé kořeny, ale to nebyl problém. Znal jsem to tady, jako svoje boty a tak jsem se nebál, ani když se před námi objevil obří svah. Jednoduše jsem přiběhl až k němu a za obřím balvanem, který předtím zakrýval pokračující cestu, zahnul. Musel jsem se v tu chvilku potutelně usmívat, protože Yuu zesílil stisk.

Kdyby nás tady někdo viděl, tak by se asi docela dobře bavil, pomyslel jsem si. Bylo to ale docela fajn a já se to rozhodl vzít jako takovou vyhlídkovou vyjížďku. Jak jsem se tak rozhlížel kolem sebe, tak jsem si obrovského svahu, který se před námi najednou objevil, všiml až na poslední chvíli, takže jsem instinktivně se Ikiho chytil pevněji, ale hned jsem se znovu uklidnil, když jsme těsně před ním zahnuli za velký balvan, kde cesta pokračovala, takže já jsem si mohl dál nerušeně užívat pěkný výhled.

V klidu jsem vytrvale běžel stále dál a když jsem si všiml, že Yuu se rozhlíží, rozhodl jsem se ho tedy vzít na jedno, podle mě, úžasné místo. Sice to bude pěkný výšlap, ale jestli to stihnu, než zapadne slunce, bude to nádherné. Změnil jsem tedy směr a zanedlouho už jsem rychlým krokem vyšlapoval pěkný krpál.

"Nechceš mě aspoň teď dát na zem?" zeptal jsem se, když se mnou Iki už vyšlapoval jeden obří kopec. Nerad bych, aby se strhal kvůli tomu, že tohle byla první činnost, která mě napadla, co by mohl dělat, aby se unavil.

"Ne, to je dobrý." odpověděl jsem lehce udýchaně, ale s úsměvem. Dokonce jsem po chvilce ještě zrychlil, protože slunce už neodvratně klesalo, aby jeho zář mohla nahradit chladivá tma. Po chvilce jsem už vystoupal na vrchol a tam se na plno rozeběhl k tomu úžasnému místu. Proběhl jsem nekontrolovatelně jedním křovím a za ním se už ukázal úžasný výhled na krajinu a zem pod nohama už tvořil jeden obří kámen. Postavil jsem se na okraj toho balvanu a s Yuuem se tam posadil, přitáhl si ho do objetí a sledoval, jak slunce pomalu mizí za vzdálenými stromy.

I když nechtěl, abych si to vyšel po svých, bylo mi to takový blbý, že se se mnou tahá. Za chvíli jsme se ale ocitli už na vrchu, kde jsme měli krásný výhled na pomalu zapadající slunce. "Je to tu vážně krásný." špitl jsem a opřel se o jeho hruď.

Spokojeně jsem se usmál. "Cestou jsem si na to vzpomněl, tak jsem si řekl, že by bylo fajn ti to ukázat." zašeptal jsem tiše, ale tak, aby mě slyšel a lehce ho políbil do vlasů. Tady jsme se nemuseli bát, že by nás někdo viděl.

Chytil jsem ho za ruku, kterou mě objímal a propletl jsem si s ním prsty. S přivřenýma očima jsem sledoval krásně zbarvenou oblohu a znovu promluvil až po chvíli ticha. "Miluju tě." řekl jsem se spokojeným úsměvem na tváři a lehce mu stiskl ruku. "Konečně jsem to řekl zase jednou první." uchechtl jsem se nakonec.

Lehce jsem stiskl jeho ruku a pozoroval ho. "Taky tě miluju." zavrněl jsem a pak se uchechtl. "To máš pravdu." sehl jsem se k jeho krku a obdařil ho jemnými polibky.

Po zbylou chvíli jsme už byli ticho, protože zkrátka nebylo nutné mluvit, bohatě nám stačila přítomnost toho druhého. "Tak asi půjdeme." zaklonil jsem hlavu, abych na Ikiho viděl, když už slunce zapadlo za stromy a kolem nás se začala rozprostírat tma.

"Tak jo." usmíval jsem se, lehce ho políbil a potom už jsme vyrazili domů. Celou cestu jsem ho držel za ruku, aby nikam nezabloudil, ale taky proto, že jsem si chtěl vynahradit tu dobu, co jsme tohle kvůli ostatním nesměli. Trvalo docela dlouho, než jsme dorazili k autu, ale potom už utekla cesta velmi rychle.

No... tak přidala jsem toho míň, než jsem měla původně v plánu xD  a nevím, jestli se dostanu k tomu Foulovi, jelikož ho mám napsaný celý v sešitě a spolubydlící mi asi za chvíli zhasne, tak na to neuvidím xD  No co, tak nejpozději zítra to tu snad bude :D