Když si stoupl přede mě, tak jsem ho nejdřív chtěl prostě obejít, ale bylo mi jasný, že to by řešením nebylo, tak jsem chvíli prostě jen zíral do země. Bolelo mě u srdce, když na mě valil ty otázky, zvlášť tu poslední. "Protože se prostě bojím. Bojím se, že se na mě naštveš, už se mnou nebudeš chtít být, protože ti přidělávám pořád jenom potíže a radši si půjdeš třeba za Aomem nebo já nevím kým." Byl jsem z toho úplně zoufalý, nevěděl jsem co mám dělat a potřeboval jsem před tím nějak utéct. "Jdu do školy, musím se připravit." Dobře, tohle byl tedy hodně chabí pokus o útěk od téhle konverzace. Obešel jsem ho a zase zamířil do koupelny.

Ta slova hodně bolela. Ale nejvíc bolelo to, že si myslel že bych šel raději za Aomem. "Počkat, ty si myslíš že s ním něco mám?" vychrlil jsem ze sebe, aniž bych nad tím přemýšlel. On si opravdu myslí, že ho podvádím? Doslova se mi z téhle situace udělalo zle a tak jsem se raději opřel o stěnu.

Snažil jsem se uklidnit, aby se mi netřásl hlas. Moc se mi to nedařilo, ale přesto sem se zastavil a otočil k němu. "Ne, že bych si to přímo myslel, ale nedivil bych se. Pořád ti přidělávám jenom potíže, tak proč se se mnou zahazovat. Kdyby to byla pravda, tak bych se na tebe nemohl zlobit." sklopil jsem hlavu a otočil se znovu směrem ke koupelně. "Promiň." hlesl jsem. Věděl jsem, jak ho moje slova zraňují, ale chtěl, abych mu řekl, co mě trápí, ne? tak tady to má a teď je na něm, jak se zachová.

Co si o sobě sakra myslí?! Teď se mě částečně zmocnila zloba. Natáhl jsem se po něm, chytil ho za rameno, otočil ho na sebe a pak jsem ho chytil za triko a přitáhl ho k sobě. Chtěl jsem mu dost hnusně říct svůj názor, ale místo toho se mi z očí spustily slzy. Ještě chvíli jsem se snažil je zahnat, abych mohl mluvit, ale nešlo to a tak jsem ho jen rychle, hrubě políbil a pak jsem co nejrychleji zas zašel do ložnice, kde jsem za sebou prudce zavřel.

Chtěl jsem zajít do koupelny, ale opět mi v tom zabránil, jenže tentokrát o něco hruběji, než předtím. Opět mnou projela bolest, když si mě otočil k sobě, ale jakékoliv úpění se mi podařilo zadržet. Bál jsem se, co teď udělá, protože bylo vidět, že je opravdu hodně naštvaný, jenže on mě prostě jen hrubě políbil. Bylo to snad ještě horší, než kdyby mě třeba i praštil nebo udělal cokoliv jiného. Když zmizel v ložnici, sesunul jsem se po stěně k zemi a začal nekontrolovatelně brečet. Věděl jsem, jakou obrovskou chybu jsem to zase udělal, ale teď už to nevrátím. Teď se na mě musí hodně zlobit, dokonce mě už i možná nenávidí. Asi prostě mi není souzeno být šťastný a ani lidem v mém okolí, které mám rád, takže to je možná i lepší. Po chvíli jsem vstal, jen zapadl do svého pokoje, kde jsem se převlékl a vzal si tašku s učením. Na lístek jsem mu ještě napsal, že jsem šel do školy, aby si nemyslel, že jsem zase utekl a vyrazil.

V ložnici jsem se snažil uklidnit a všechno si srovnat v hlavě, což se mi nakonec podařilo, ale uvnitř to stále hodně bolelo. Uvažoval jsem o tom, že zavolám do školy, že nepřijdu protože jsem si nebyl jistý, jestli bych vůbec zvládl vyučovat, ale došlo mi, že si to nemůžu dovolit. Rychle jsem proběhl ledovou sprchou, abych se dal aspoň trochu do kupy. Oblékl jsem se do čistého a chtěl najít Yuua, ale místo toho jsem našel vzkaz. Tak teď jsem si byl tuplem jistý, že to ve škole nezvládnu. Jak by to sakra vypadalo, kdybych se najednou z ničeho nic třeba rozbrečel?! Snažil jsem se na něco přijít, ale bohužel mě nenapadlo nic lepšího, než si do poloviny termosky dát kafe, ale tu druhou polovinu zaplnit rumem, který normálně používám jen na vaření. Už při cestě do školy jsem si dal pořádný doušek a sám sobě za to nadával. Už zvonilo na první hodinu a já ještě chvíli seděl v kabinetu, než jsem se rozhodl jít.

Došel jsem do školy hodně brzo, takže jsem byl ve třídě sám. Měl jsem hodně rudé oči, protože cestou jsem bulel, jako želva. Třída se začala pomalu plnit a mezi příchozími spolužáky byla i Megumi. Téměř hned zamířila ke mně a už si do mě chtěla rýpnout, ale když viděla, jak vypadám, tak si to nejspíše rozmyslela.
"Yuu, co se stalo?" zeptala se opatrně a posadila se na vedlejší židli. Jen jsem zavrtěl hlavou místo odpovědi a dál nepřítomně civěl na stolní desku, kterou jsem měl před sebou. Má odpověď ji ale zjevně nestačila a dál se vyptávala, ale já jí stále nedával odpovědi. Nedostalo ji ode mě ani zvonění na hodinu, až teprve příchozí učitel, kterým nebyl nikdo jiný, než Iki, výborně. Jen jsem dál dělal, že neexistuju, ale i přes to jsem měl co dělat, abych se na místě nesesypal k zemi.

Když jsem vešel do třídy, jistě, že mi pohled padl na Yuua. Vypadal příšerně a já si začal nadávat i za to. Raději jsem se zase napil hodně rychle z termosky a otočil se k tabuli, abych mohl začít psát látku a nekoukat na něj, abych tu nezačal bulet. Psal jsem děsně pomalu. Dělalo mi problém si na látku vzpomenout a i když jsem si vzal učebnici, psal jsem dost šikmo. Takhle mě odtud vyhodí a já nebudu schopný s tím nic udělat.

Vůbec jsem se nesoustředil, ale nemohl jsem si nevšimnout toho, jak divně se choval. Teda divně i na tuhle situaci, která vznikla. Musel jsem nad tím přemýšlet a nakonec jsem se rozhodl, že za ním prostě zajdu a to co dřív, tím líp.

Nebyl jsem zvyklý pít, a tak se to na mně docela dost podepisovalo. Látku jsem dopsal těsně před zvoněním a když zazvonilo, raději jsem se urychleně vydal do svého kabinetu, kde jsem si v umyvadle do hrníčku nalil ledovou vodu, kterou jsem rychle vypil v domnění, že mi to pomůže se zas dostat do normálu. Termosku jsem vzal a otevřenou jí nechal vytéct právě do umyvadla, abych se toho už raději ani nedotkl, ale vzhledem k tomu, že za ráno jsem vypil víc jak polovinu, to bylo téměř jedno. "Bože já jsem takový čůrák." zanadával jsem si, když už jsem seděl v otočné židli lokty opřený o stůl a skoro trhající si vlasy.

Občas jsem po Ikim přejel pohledem a mně bylo víc než jasný, že jeho chování nemá za vinu jen naše ranní neshoda. Když zazvonilo, zůstal jsem sedět a už jsem si málem rozmyslel to, že za Ikim dojdu. Jakmile jsem ale uviděl, že se ke mně opět řítí Megumi, raději jsem vstal a zamířil do kabinetu. Bylo mi jasný, že tímhle se vyzpovídání nevyhnu, ale teď jsem o tom opravdu mluvit nechtěl. Zaklepal jsem na dveře kabinetu a téměř hned otevřel, aniž bych čekal na vyzvání vstoupit. Pro mou smůlu jsem si neuvědomil, že Iki už má svůj vlastní kabinet, takže jsem teď byl v kabinetu, ve kterým pobýval Aoma a to i právě nyní. Pohled na něj mi tedy zrovna dvakrát nepomohl, ale už jsem s tím nic nenadělal a potřeboval jsem se dostat k Ikimu. "Pardon, nevíte, kde má Ikimo kabinet?" zeptal jsem se zdvořile. Aoma jsem asi tak překvapil, že se ani na nic víc neptal a jen mi prostě řekl, kde Iki momentálně pobývá. "Tak jo, pokus číslo dvě." řekl jsem si pro sebe, když jsem stál před jeho dveřmi a nakonec zaklepal. Při otevírání dveří jsem nahlédl dovnitř, abych se přesvědčil, že tam je, ale pak jsem hned pohled sklopil. Vstoupil jsem dovnitř, zavřel za sebou dveře a chvíli prostě jen mlčel. "Chceš si promluvit?" zeptal jsem se nakonec, abych prolomil to nesnesitelné ticho. Jsem zvědav, jestli toho budu za pár okamžiků litovat.

Uslyšel jsem zaklepání a i to, že někdo vešel. Myslel jsem si že to je ředitelka, že mě jde vyhodit, ale překvapeně jsem vzhlédl, když jsem v hlase poznal Yuua. Chvilku mi trvalo, než jsem sestavil v hlavě normální větu, protože jsem myslel na to všechno, co bych chtěl říct. "Dobře, posaď se . Prosím." vysoukal jsem ze sebe po chvilce a vypil další hrnek vody, který jsem měl do teď na stole.

Zhluboka jsem se nadechl a posadil se na židli. Cítil jsem se hrozně, nechtěl jsem tu být, nejraději bych vzal nohy na ramena, ale věděl jsem, že si to musíme vyříkat. "Tak... kdo začne?"

Chvilku jsem přemýšlel, ale nakonec jsem se i se židlí otočil přímo na něj, pomalu jsem si položil hlavu na jeho kolena a nohy jsem mu objal. Byla to nepohodlná poloha, ale bylo mi to jedno. "Já jen... promiň, za to chování ale... miluju tě... jsi první po tak dlouhé době a... a já o tebe nechci přijít... co je mi do toho, že jsi můj žák... co je mi do toho, že jsi malý grázlík... kvůli tobě bych tuhle školu klidně opustil..." říkal jsem tak, jak jsem to cítil, ale to už se i mé slzy začaly Yuuovi vpíjet do kalhot.

Nejdříve jsem byl překvapený, když si položil hlavu na má kolena a začal se mi omlouvat, ale pak jsem si jen povzdechl a začal ho hladit po vlasech. "Já tebe taky miluju a taky o tebe nechci přijít. A to je ten problém, proto se ti bojím něco říct, protože nechci kvůli nějaký svojí kravině zůstat znovu sám." Nevím, jak se mi to podařilo, ale najednou jsem zvládl mluvit klidně. Cítil jsem, jak jeho zpočátku teplé slzy se mi vpíjí do kalhot, kde rychle stydnou a studí mě na kůži. "Taky se omlouvám. Měl jsem asi nejdřív trochu přemýšlet, než jsem něco řekl, ale já v tu chvíli toho prostě nebyl schopný."

Chvilku jsem přemýšlel nad tím, co řekl a pak jsem konečně nadzvedl hlavu a zvedl k němu oči. "Dobře, ale... neboj... já tě nenechám samotného. Chceš... chceš si určit podmínku, pod kterou se mi svěříš...? nebo chceš ještě mlčet?" ptal jsem se opatrně a nechal ho, aby se v klidu rozhodl.

Pousmál jsem se, ale když se na mě podíval, musel jsem na okamžik uhnut pohledem. "Slibuješ, že se nebudeš zlobit?"

Chvilku jsem nad tím přemýšlel, opět. Proč bych se měl zlobit? Rozhodl jsem se, že to chci vědět a tak jsem se připravil na to, abych držel nervy na uzdě. "Slibuju." řekl jsem rozhodně a konečně se v židli narovnal.

Než to odsouhlasil, tak bylo vidět, že si to nechává projít hlavou, což mě znovu znejistilo a já byl zase na pochybách. Nakonec jsem se k tomu ale přeci jen odvážil. Nevěděl jsem, jak mu to mám říct, tak jsem si raději vyhrnul triko a odlepil náplast, která zakrývala mé stehy, tedy spíš to, co z nich zbylo.

Tak, napoprvé se to nevydařilo, ale u pokusu číslo dvě Iki uspěl. Myslíte, že bude hodně vyšilovat a že to bude Yuuovi pak třeba vyčítat? a proč se sakra zase pořád tak strašně ptám? může mi někdo odpovědět? Ne? fajn, tak ne, za zkoušku nic nedám :D