Zatímco byl Yuu ve škole, jsem došel na nákup, trochu poklidil a pak si šel zaběhat. Když jsem se vrátil, dal jsem si rychlou sprchu a postaral jsem se o Iseriho. Pak už jsem jen netrpělivě čekal na Yuua v obýváku na gauči.

"H-Hotako?" zakoktal jsem docela překvapeně, když jsem uviděl svého dobrého přítele opřeného o školní zídku.
"Co tady děláš? a jak to vypadáš?" zeptal jsem se nechápavě a celého jsem si ho prohlédl. Měl trochu zašpiněné a na některých místech dokonce roztržené oblečení a celkově vypadal dost divně. Nejen tak vypadal, i se tak choval a mně z toho přeběhl mráz po zádech. Měl jsem z něj teď docela strach.
"Jak, co tu dělám? chodil jsem sem za tebou přeci každý den, tak co se tak divíš? Hele, dlouho jsme spolu nikde nebyli, tak někam vyrazíme." došel ke mně a objal mě kolem ramen.
"Ale já..." chtěl jsem začít protestovat, ale když jsem ho znovu sjel pohledem, raději jsem si to rozmyslel, teď by nebylo dobrý mu moc odporovat. Vypadal, jako kdyby byl něčím sjetý, zorničky měl rozšířené a vypadal hrozně vysmátě. Tak tedy vypadal téměř vždycky, ale teď to bylo jiné, děsivé.
"Tak fajn, ale jen na chvíli." přikývl jsem nakonec, i přes to, že všechno ve mně křičelo pravý opak. Dovedl mě k autu, do kterého mě přiměl nasednou, i když se mi zrovna dvakrát nechtělo.
"Kam... kam to jedeme?" zeptal jsem se s nervozitou v hlase po dlouhé době ticha. Vyjeli jsme totiž do vedlejšího menšího města a to mě dost znepokojovalo. Nedostalo se mi odpovědi. Hotako jen velmi soustředěně sledoval silnici a já usoudil, že asi bude lepší na něj teď nemluvit, protože mi připadalo, že se nezvládne momentálně soustředit na více věcí najednou. Nakonec jsme zastavili u vysoké opuštěné budovy, do které jsme vešli.
"Co tady děláme?" zeptal jsem se polohlasem a pozorně ho sledoval. Děsil mě čím dál víc. Vůbec jsem ho nepoznával, tohle prostě nebyl Hotako, kterého znám.
"Nepřipadá ti to tady pěkný? Je tu klid a máš tu soukromí... co takhle tohle místo ukázat i tomu tvýmu Ikimovi." vyslovil znechuceně jeho jméno. Tak o tohle tady jde. Přeci jen se mu chce pomstít.
"Ne, to neudělám." zakroutil jsem hlavou a udělal pár kroků zpět, dál od něj. Ve zlobě se mu okamžitě zkřivil obličej a dlouhými kroky se dostal rychle ke mně.
"Uděláš, co ti říkám!" zakřičel mi přímo do obličeje a chytil mě za mikinu.
"Ne." odpověděl jsem okamžitě a pokusil se od něj odtáhnout, ale marně.
"Yuu, neser mě!" zařval na mě a volnou rukou mi začal prošacovávat kapsy, dokud nenašel mobil. Strčil do mě a to tak surově, že jsem skončil na zemi v tom prachu. Hned začal hledat jeho telefonní číslo, které následně vytočil. Chvíli to vyzvánělo, ale nakonec se na druhé straně přeci jen ozval hlas.
"Nazdar Ikimo, můj drahý příteli." zasmál se do telefonu. "Jak se vede? no nebudu to dál prodlužovat a dělat, že mě to vůbec zajímá. Asi ti došlo, kdo mi tady teď dělá společnost, takže ti radím se co nejrychleji dostavit do opuštěné továrny ve vedlejším městě a to SÁM, jinak to neskončí pěkně. Budu se těšit." dořekl přeslazeně poslední slova a zavěsil. "Tak a teď stačí jen čekat." usmál se a hodil mi zpátky mobil.

Ten telefonát mě neskutečně vytočil a já si začal hned v hlavě spřádat plán. Nevím, co čekat a jdu do neznámého terénu. Nevím, jestli ten kluk není ozbrojený nebo jestli tam má partu, ale co mě děsilo nejvíc bylo to, že má Yuua. Nechtěl jsem moc riskovat, ale nechtěl jsem ani přehánět. Nakonec jsem vběhl do ložnice, kde jsem si za opasek schoval do pouzdra zbraň, a když jsem nasedal do auta, už jsem volal bývalému šéfovi. Vysvětlil jsem mu situaci a domluvil jsem se s ním, že hned za mnou pošle dva chlapi v civilu, kteří se budou držet mimo budovu a z dohledu, dokud nedám znamení, tedy výstřel do vzduchu. Jít sám je blbost, když nic nevím. Už jsem vjížděl do města a stále si kousal ret nervozitou. Netrvalo dlouho a dojel jsem k budově a ujistil jsem se, že má zbraň je dobře schovaná. Zapnul jsem si mikinu, vystoupil z auta a pomalu zamířil dovnitř. Pohyboval jsem se pomalu a dával pozor na jakýkoliv zvuk či pohyb. Tlukot srdce stále zrychloval.

Celý jsem se nervozitou chvěl, když jsme čekali, až přijede Iki. I když jsem to nechtěl, teď už s tím nic nenadělám a nezbývá mi nic jiného, než čekat. Po celou tu dobu Hotako chodil tam a zpět, jako lev v kleci a cosi si brblal a každou chvíli se začal z nějakého důvodu smát. Nahánělo mi to hrůzu. Nechápal jsem, jak se mohl najednou takhle hrozně změnit. Byl jsem si jistý, že určitě si vzal nějakou drogu a to tvrdil, že v životě by si žádné takové svinstvo nevzal. Uslyšel jsem náhle příjezd auta a hned mi došlo, že to musí být Iki.
"Iki." vykřikl jsem a rozeběhl se k němu, když se objevil ve vratech, ale to ke mně přiskočil Hotako a chytil mě.
"Ale notak, nač takový spěch." ušklíbl se a podíval se na Ikiho. "Zdravím." pozdravil ho s přehnaně laskavým hlasem a zajiskřilo se mu v očích.

Měl jsem chuť se k Yuuovi prostě rozeběhnout, ale to, co mě drželo na místě, byla podezíravost. Toho kluka jsem si pořádně prohlédl. Vypadal jaksi jinak. Když jsem si prohlédl cíl, začal jsem očima těkat po okolí, ale při tom se klidně zeptal se znatelnou nelibostí i vztekem v hlase. "Tak co chceš?"

Jen se uchechtl, odstrčil mě za sebe a já musel udělat několik rychlých kroků, abych zase neskončil na zemi.
"Chci si s tebou vyřídit účty nebo to jsi snad tak blbej, že ti to nedochází?" zeptal se, aniž by očekával odpověď a vytáhl nůž, který měl za opaskem a já si ho původně nevšiml. Měl na tváři stále ten šílený výraz a své oči upíral na Ikiho. Tahle situace mě dost znervóznila. Sice jsem nevěřil, že by Hotako někomu zvládl ublížit, jenže tohle už Hotako nebyl, jeho tělo teď ovládalo jakési monstrum toužící po pomstě.
"Tak Hotako, už dost! uklidni se!" začal jsem křičet a skočil mu do cesty, čímž jsem taky přerušil ten jeho oční kontakt s Ikim.
"Tímhle se nic nevyřeší. Vím, že ti bratr chybí, ale pomsta nikam nevede." mluvil jsem už o něco klidněji a doufal, že i on se díky tomu zklidní.
"Je toho na tebe asi moc a prostě ti z toho hráblo, blázníš, ale s tím ti můžeme pom-"
"Drž hubu!!" zařval na mě vztekle. "Nic nevíš, tak se do toho neser a uhni!" dál křičel, ale já se odmítal hnout z místa.
"Kurva Yuu, řekl jsem, abys mi uhnul!" zvýšil ještě o něco hlas a chtěl mě odstrčit stranou, ale přitom ostrá čepel nože roztrhla mé triko a dále pokračovala do mého břicha. Na místě jsem zkameněl, protože mě náhlá obrovská bolest přímo ochromila. Zapřel jsem se o Hotaka, u kterého by se v tuhle chvíli nikdo krve nedořezal, ale přesto jsem se na nohou neudržel a svezl se po Hotakově těle k zemi. Podíval jsem se do jeho očí a bylo vidět, že si právě uvědomil, co se stalo a to ho probralo z účinků drogy, kterou nejspíše užil. Celý se začal chvět a z ruky mu vedle mě upadl zkrvavený nůž.
"Y-Yuu..." hlesl tiše třesoucím se hlasem a zřítil se na kolena.

To, co se přede mnounáhle odehrálo, se mnou otřáslo. Z očí se mi začaly hrnout slzy, ale rozeběhl jsem se k Yuuovi. "Yuu!!" Sral jsem na to, že hned u něj je ON a stáhl jsem ze sebe mikinu, kterou jsem okamžitě přiložil Yuuovi na ránu, abych zastavil nebo aspoň zpomalil krvácení. Pořádně jsem na to jednou rukou zatlačil a druhou ze zadní kapsy vytáhl mobil, na kterém jsem vytočil záchranku. Ihned jsem je nasměroval a uvedl i jaké má Yuu zranění. Pak jsem mobil položil mimo a začal na Yuua mluvit. "Yuu, nezavírej oči. Je ti to jasný? Něco mi říkej. Mluv se mnou!" Moje slzy padaly na jeho hruď a já je nemohl zastavit, ale ani jsem si nedovolil povolit stisk na jeho břiše, protože na tom teď visel jeho život. Nechci o nikoho přijít... už ne.

Během okamžiku, ale přitom strašně dlouhé chvíle se ke mně přiřítil Ikimo. Moc jsem nevnímal, co se kolem mě děje, cítil jsem jen chlad na svém břiše, kde se krev vsakovala do mého trička a následně i do Ikiho mikiny. Slyšel jsem, že Iki něco říká, ale ze začátku jsem nemohl rozpoznat co, až po chvíli jsem si uvědomil, že mluví do telefonu. Pak se ale jeho slova obrátila ke mně a já ho s přivřenýma očima sledoval. Začal jsem se zase uklidňovat, i když to vypadalo v této situaci jako nemožné a snažil jsem se nevnímat nic, než jen a pouze jeho. "Třeba tam budu mít jizvu, jako důkaz statečnosti..." podařilo se mi ze sebe vysoukat a na tváři se mi objevil úsměv. "...a nebo hlouposti." uchechtl jsem se a sledoval jeho nádherné oči, ve kterých jsem se momentálně utápěl. Natáhl jsem k němu pomalu ruku a začal mu slzy otírat.

Spustilo se mi ještě víc slz a měl jsem chuť zavřít oči, abych slzy pozastavil, ale děsila mě představa, že kdybych zavřel oči já, zavřel by je i on. "H-hlouposti..." pokusil jsem se pousmát, ale nepovedlo se. "Co sis sakra myslel?! j-jsem bývalý polda... měl... měl jsem plán..." V tu chvilku jsem si uvědomil, že chlapi mi tady můžou pomoct. Vytáhl jsem zbraň z pouzdra a vystřelil do vzduchu. Hned potom jsem zbraň uklidil a dál se věnoval Yuuovi. Občas jsem na chvíli propálil pohledem toho kluka. Za pár minut doběhli chlapi. Jeden mi začal pomáhat s Yuuem a druhý se začal starat o toho kluka. Kdybych se zamyslel, asi bych si vzpomněl na jméno, ale to mě teď trápilo nejméně.

Nejdřív jsem nechápal, proč střílí do vzduchu, ale když se u nás objevili další dva muži, pochopil jsem. Jeden věnoval pozornost mně a druhý zatím odvedl Hotaka, který se mezitím stihl úplně zhroutit. "Jako... kdyby jsi mě neznal. Dřív dělám... než myslím." snažil jsem se srozumitelně odpovídat, ale šlo to pořád hůř a hůř. Připadalo mi, jako by se ta bolest každou vteřinou stupňovala a já občas bolestí zasyčel. Začaly se mi i mnohem víc klížit oči, ale snažil jsem se je mít pořád otevřený, jak mi Iki řekl.

Musím dodávat, že další kapitola se tu objeví zase až zítra? asi ne, že? :P Máte mě rádi? máte, já vím xD