"Ahoj?" pozdravil jsem ji dost nejistě a hleděl jsem na ni se zdviženým obočím. Byla to jedna z mých spolužaček, Megumi myslím.
"Ehm, potřebuješ něco?" zeptal jsem se, když si ke mně přisedla. Byl jsem docela zmatený.
"Ne, nic." odvětila mi bez nějakého většího zajmu. Teď jsem nechápal ještě víc. Proč by za mnou prostě jen tak přišla?
"Chtěla jsem si s tebou jen popovídat." pokrčila rameny.
"Aaaaha. Fajn, tak můžeš mi říct, proč se na mě všichni pořád tak dívají?" zeptal jsem se trochu váhavě po chvíli ticha, ale doopravdy mě to zajímalo, ale nad tím se z nějakého důvodu pousmála.
"Rozneslo se tady to s tvým otcem, a že teď bydlíš s třídním. Je to pravda?" zeptala se zvědavě a já přikývl.
"No jo, je to pravda. Jsem mu vážně vděčný, protože bez n..."
"Miluješ ho? Chodíte spolu?" skočila mi do řeči a mě tím docela překvapila. I přes to, že to byla pravda, zachoval jsem chladnou hlavu a jen se nad tím pousmál.
"Takže tohle si teď všichni myslí?" zeptal jsem se pobaveně.
"Ne, to si myslím já. Jen blbec by si toho nevšiml, což, jak se ukázalo, jsou nejspíš všichni tady ve třídě. Včera jsi za ním každou přestávku chodil do jeho kabinetu a navíc... jak jinak chceš vysvětlit ten cucflek." ukázala na malý flíček na krku, o kterém jsem si myslel, že jsem ho ukryl pod svou šálu, kterou jsem s oblibou nosil. Hned jsem ztuhl a jí se na tváři objevil vítězný úsměv.
"Neboj, nikomu to neřeknu."

Potom, co Yuu odešel do školy, jsem si sedl do kuchyně a začal si plánovat, co budu dělat. Asi po půl hodině jsem se pustil do úklidu celého domu, což mi trvalo kolem dvou hodin. Potom jsem si zajel pro nový mobil, se kterým jsem Yuuovi rovnou poslal SMS s mým číslem. Snad má vypnutý zvuky, pomyslel jsem si a když jsem byl zas doma, začal jsem vařit vývar na polévku.

Zazvonilo na hodinu a do třídy vešel učitel, tak se i Megumi odebrala opět na své místo. Po hodině se ale zase ke mně přifařila a opět si se mnou začala povídat. Byla docela fajn, tak mi to ani vůbec nevadilo, aspoň mi ten čas rychleji utíkal. Během jedné z hodin mi přisla smska od Ikiho a já samozřejmě neměl vypnutý zvuk, ale naštěstí tam ještě nebyl učitel, takže jsem neměl ani žádný problém a mohl jsem si jeho číslo rovnou uložit.
"Co máš s tou rukou? V pátek jsi přišel se sádrou." zakoukala se na mou obinadlem ovázanou ruku, když už jsme byli společně na cestě do papírnictví. "Mám to zlomené, ale nemohl jsem tu sádru vystát, tak jsem se jí zbavil. Takhle s tím můžu normálně fungovat a ani mě to nebolí." odvětil jsem jí bez jakéhokoli velkého zájmu. Nakoupil jsem si potřebné věci, rozloučili jsme se a já konečně zamířil za Ikim domů.

Připadám si jak ženská. Polévka je hotová, v pořádku. Ale já musel ještě udělat bábovku a štrůdl?! jako opravdu?! Když to bylo hotové, raději jsem odešel z kuchyně, Bůh ví, co bych ještě udělal, a zamířil si to do koupelny, kterou jsem se neobtěžoval ani zamykat a naložil jsem se do teplé vody, ve které jsem měl v plánu relaxovat. 

"Jsem doma!" zvolal jsem radostně, když jsem vešel do dveří. Všude bylo ticho, cítil jsem jen nějakou vůni z kuchyně. Došel jsem se tam podívat a musel jsem se pro sebe zasmát, když jsem tam našel bábovku se štrůdlem a ještě uvařenou polévku. Z toho všeho jídla jsem dostal hlad, tak jsem si hodil věci do pokoje, převlíkl se a měl v plánu se jít okamžitě najíst. Ale kde je ten Ikimo? Podíval jsem se ještě do ložnice a pracovny, ale když už ani tam jsem ho nenašel, mávl jsem nad tím rukou. Nejspíše se někde zdržel nebo tak něco, vcházel jsem s touto myšlenkou do koupelny, abych si ještě umyl ruce. "Eee, tady jsi." zamrkal jsem překvapeně. Dobře, mohlo mě napadnout, že bude třeba v koupelně. "Promiň, už mizím. Jedl jsi nebo chceš nandat jídlo?" zeptal jsem se už na odchodu.

Byl jsem překvapený, že mi Yuu vlezl do koupelny, ale usmál jsem se. "V pořádku. Mmm... jo. můžeš mi nandat." Ani jsem nijak nečekal a už jsem vstával z vody.

Došel jsem do kuchyně a oběma jsem dal do misek polévku. Ještě byla teplá, tak jsem ji nemusel ani ohřívat. Misky jsem položil na stůl a do svého přídělu se rovnou pustil.

Ani jsem se pořádně neusušil a už oblečený došel do kuchyně, kde jsem se usadil ke své porci. "Tak jaký byl den?" zeptal jsem se a dal si první lžíci s polévkou do pusy.

Za malý okamžik přišel Iki a i on se pustil do jídla. "Ale jo, dobrý. Víš, jak máme ve třídě Megumi? je docela fajn."

"Megumi??" usmál jsem se na něj. "Ještě jsem tě neviděl se bavit nějak víc s někým ze třídy. Čímpak je speciální??"

"Ani bych neřekl, že je něčím speciální. Sama za mnou přišla a prostě se se mnou začala bavit. I když právě to by na ní mohlo být speciální, protože tohle nikdy nikdo neudělal." zamyslel jsem se nad tím. "Jo a... ví o nás." řekl jsem váhavě a o něco tišeji, ale přesto tak, aby to slyšel. Sice jsem chvíli váhal, jestli mu to mám říct, ale usoudil jsem, že bude lepší, když o tom bude vědět.

Spokojeně jsem přikyvoval a naslouchal mu. Jsem rád, že se baví s někým ze třídy a taky, že o tom ta holka v- COŽE?! Když mi došel významjeho slov, vyprskl jsem obsah své pusy. "JAK JAKO??" zeptal jsem se zděšeně. 

Měl jsem pohled sklopený, když jsem mu to říkal, ale jakmile se z něho stal rozstřikovač, na okamžik jsem k němu vzhlédl. "Tak, jak to říkám. Ví, co je mezi námi." stočil jsem od něj zase oči pryč a pokoušel se najít nějaký bod, na který bych se mohl zaměřit. "Nic jsem jí neřekl, sama to poznala. Ale slíbila, že to nikomu neřekne." snažil jsem se ho uklidnit, i když to asi úplně dostačující nebude.

Trochu jsem se uklidnil, ale stále mě svíral ten pocit nejistoty. "No... aspoň, že tak..." Začal jsem přemýšlet nad tím, co by se dalo dělat, když to teda na nás jde tolik vidět. Měl bych zase změnit práci?

Dojedl jsem a misku odložil do dřezu. Bylo vidět, že nad tím přemýšlí a trápí ho to. Přistoupil jsem k němu zezadu, objal ho kolem krku a hlavou se opřel o jeho rameno. "Promiň, můžu za to já." zamumlal jsem provinile.

"Ale notak. Neříkej hlouposti." usmál jsem se nakonec a dal mu ruku na hlavu. "Ať bude cokoliv, zůstanu s tebou Yuu." natočil jsem se na židli víc k němu a políbil ho.

Polibek jsem mu okamžitě s radostí oplatil. Sice jsem byl rád, že se na mě za to nezlobí, ale přes to jsem cítil pocit viny. Měl jsem si dávat prostě větší pozor a tohle by se nemuselo stát. "Vím, že jsem ti to už říkal, ale za všechno ti moc děkuju. Nevím, co bych si bez tebe počal." opřel jsem se o jeho čelo tím svým a koukal mu do očí. Tedy asi vím a dokonce si to umím i živě představit, ale nechtěl jsem nad tím přemýšlet a vracet se zbytečně do minulosti. Teď už mě čekala jen lepší budoucnost, díky Ikimu určitě.

"Beze mě? nic. Beze mě nebudeš, už se mě nezbavíš." Chytil jsem ho za boky a posadil si ho na klín, přičemž jsem mu stále hleděl do očí. Koukal jsem mu do nich dlouho a musel se stále usmívat. "Máš úžasný oči."

Nechal jsem se stáhnout na jeho klín a také se musel usmívat. Vím, že ve skutečnosti to jsou jen slova, ale říkal je on a mě jimi dokázal vždy uklidnit a udělat šťastným. "Já? Co je na nich tak úžasného?" naklonil jsem hlavu mírně na stranu, ale také s ním stále udržoval oční kontakt.

"Ta barva..." chytil jsem ho za tváře. "...ta radost... ten nový pohled. Upřímný pohled." při těch slovech jsem mu stále hleděl hluboko do očí a vybavil se mi jeho pohled, když jsme se viděli úplně poprvé. Nebo tedy spíš, první oční kontakt. Ty oči byly tehdy jiné.

Chvíli jsem na něj jen koukal, ale pak jsem se musel uchechtnout. "Nepřeháněj. Ale to všechno je právě díky tobě." usmál jsem se a pohladil ho po hřbetu ruky, kterou měl na mé tváři. "Miluju tě." pravil jsem sladce a znovu ho něžně políbil.

Ta jednoduchá poslední věta mě zahřála u srdce tak moc, že jsem nebyl schopný chvilku mluvit, ale naštěstí to nešlo poznat, protože mě Yuu políbil, ale mně jeden polibek rozhodně nestačil.

Objal jsem ho kolem krku, vjel mu rukou do vlasů a natiskl se na něj tělem. Vychutnával jsem si každý okamžik jeho rtů na těch mých a stejně, jako všechny předešlé, tak i tuto chvíli s ním jsem si vrýval do paměti. Za nic na světě bych nevyměnil tyhle okamžiky. 

Spokojeně jsem zamručel a objal ho kolem pasu. Pevně jsem si ho držel a něžně líbal. Bylo to nádherné a už i já mu musel říct ta krásná slova, a tak jsem se jen o pár milimetrů odtáhl od jeho rtů. "Miluju tě, Yuu." a hned na to jsem pokračoval v předešlé činnosti. 

Miloval jsem, když mě objímal. Připadal jsem si tak vždy chráněný před vším zlým, co na mě číhalo, prostě nezranitelný. Jeho slova a dotyky sloužily jako náplast na staré rány, které se díky němu postupně vytrácely a po nich zbyly jen nehezké vzpomínky, které se začaly nahrazovat těmi pěknými. Všechno špatné se přeměňuje na to hezké a já nechápal, jak jsem bez něj mohl kdy být. Odtáhl jsem se od něj a usmál se. "Já vím, jsem prostě neodolatelný." vyplázl jsem na něj jazyk.

"Jistě že." potvrdil jsem mu, a když vyplázl jazyk, chytil jsem mu ho pusou a začal cucat. Já ti dám vyplazovat na mě jazyk. Ještě jsem si ho jednou rukou přidržel za vlasy, aby se z toho nemohl vykroutit. 

Překvapeně jsem zamrkal, a když jsem nemohl couvnout, tak jsem mu prostě vyšel vstříc a jazyk mu vsunul do pusy. 

Párkrát jsem mu jazyk lehce skousl a otíral se o něj tím svým. Propustil jsem ho asi až po pár minutách a usmál jsem se. "Jazyk se nevyplazuje." usmál jsem se. 

"Při množství tolika učiva, které se na mě valí ze školy, si nejsem jistý, jestli si to zvládnu zapamatovat." uchechtl jsem se. "Ale pamatuju si, co jsi mi slíbil, když neudělám žádný průšvih." zatvářil jsem se pro změnu jako naprostý andílek. 

"To je mi naprosto jasný." uchechtl jsem se, vstal ze židle i s ním a posadil ho na stůl. "Tak já jdu pro zbraň." Ještě jsem mu prohrábl vlasy a šel do ložnice. 

"Jasně." usmál jsem se a zůstal poslušně sedět, dokud se znovu nevrátil do kuchyně i se zbraní.

"Můžeme vyrazit?" zeptal jsem se a ještě zbraň překontroloval. V malém batohu na zádech jsem měl pár zásobníků, pytlík se samotnými náboji a zbrojní pas, protože dnes tam budeme bez Iata.

"Jop." odpověděl jsem nadšeně a seskočil ze stolu na zem. Nasedli jsme do auta a za chvíli jsme už rozestavovali terče, na které jsme měli střílet. 

Tak co, jste rádi, že o jejich vztahu někdo ví? a myslíte si, že Megumi to opravdu nikomu nevyzradí? :P  a proč sakra mám v poslední době zase otázkovou náladu? Na některé věci odpověď zkrátka neexistuje xD