"Mmmhh..." Yuu si mě začal kamsi odvádět. Bylo mi to jedno. Dokud jsem mohl mít jeho rty pro sebe, tak by mě nevyrušila ani atomovka. Poslušně jsem ho následoval a postřehl, že jsme občas tak trošičku do něčeho narazili, ale naštěstí se nic nerozbilo, tak nebyl žádný důvod to řešit.

Nahmatal jsem kliku od dveří do ložnice a po několika pokusech se mi dokonce podařilo i otevřít. Začínal jsem cítit vzrušení z toho, co se možná během pár okamžiků stane, i když to doprovázela i částečná nervozita, kterou jsem se ale snažil zahnat. Dovedl jsem ho až k posteli, do které se mi podařilo ho povalit.

Dostali jsme se díky Yuuovi do ložnice. Začal jsem být nervózní, ale dokud pokračuje on, budu i já. Stále se mnou manipuloval, jak se mu zachtělo a jelikož to nebylo něco, co by mi vadilo, spokojeně jsem ho nechal. Najednou jsem ale ztratil rovnováhu, což jsem nečekal, takže jsem při pádu rychle vyšvihl jednu ruku v domnění, že se něčeho chytím. Naštěstí jsem dopadl do postele, takže se můj tep z toho malého šoku zas uklidňoval. "Yuu..." chytil jsem si ho za boky a zas se dožadoval polibků.

Opět jsem se mu přisál na rty, jak si přál a já si pomalu zvykal na novou pozici. Rukou jsem mu zajel pod tričko a zkoumal, co se skrývá pod ním. Prsty jsem mu přejížděl po vypracovaných svalech a vnímal každý jeho záhyb. Rty jsem se přesunul na jeho krk, ovšem tentokrát jsem zvolil jeho ještě neposkvrněnou stranu.

Zase spojil naše rty a já byl naprosto spokojený. Pak mi zajel pod tričko, u čehož jsem jen na nepatrnou chvilku zatajil dech, ale pak se zas uvolnil a pomalu mi začalo docházet k čemu se to vlastně možná schyluje. Ale byl to můj Yuu. Věřím mu, a tak jsem mu nechal volné ruce, aby dělal, co se mu zachce. Ale já se rozhodl, že ho taky trochu prozkoumám. Začal jsem mu opět hladit boky, ale přitom jsem mu to triko o kus vyhrnul.

Stále jsem ho líbal na krku, když v tom mi rukou taky vklouzl pod triko. Líbilo se mi to a chtěl jsem pokračovat dál v tom, co jsem tady rozdělal, ale najednou jsem i uvědomil, že nervozita stále vzrůstá a pomalu mi znemožňuje mé plány. Přesto jsem ale byl rozhodnutý pokračovat. Přeci nemůžu něco sám rozdělat a nakonec to nedodělat. Pomalu jsem se začal přesouvat rty níž a vyhrnoval mu triko. Zhluboka jsem se nadechl a slíbal ho ke klíční kosti. Jen klid Yuu, třeba to prostě přejde, snažil jsem se v duchu sám sebe uklidnit.

Začal jsem se už uvolňovat, ale všiml jsem si, že Yuuovo polibky na mou kůži začínají být lehce ztuhlé. Ježiš! on se do toho přemlouvá?! to nee. "Y-Yuu... Yuu dost, to stačí." pousmál jsem se a dal mu ruce na tváře. "Nenuť se do toho." objal jsem ho, povalil na postel vedle sebe a přikryl nás.

Už jsem chtěl pokračovat, když v tom mě Iki zastavil. "A-ale..." chtěl jsem začít protestovat, ale to už mě povalil vedle sebe a oba nás přikryl, takže mi bylo jasné, že by to stejně nemělo cenu. Na jednu stranu jsem byl rád, ale na druhou mě to hrozně štvalo. Přitulil jsem se k němu a zavřel oči. "Promiň." špitl jsem do ticha.

Když se ke mě přitulil, víc jsem ho stiskl a čekal, až začne usínat. Jůů, on se omlouvá. "Neomlouvej se, Yuu. Nic se nestalo." Dal jsem mu lehkou pusu do vlasů a pomalu začal sním v objetí usínat.

I když tvrdil, že mu to nevadí, tak mě to štvalo a mrzelo. Nakonec se mi ale i přes to podařilo u něj usnout a spát celou noc překvapivě klidně.

Spal jsem v klidu až do rána, a když jsem se probudil a koukl na čas, měl jsem ještě tři hodiny do vstávání. Vzpomněl jsem si na to, že dnes budu mít na krku poškoláky a pár žáků, kteří se chtějí doučovat. Aahh bože... a to vůbec nevím, kdy se vrátím domů. Trochu otráveně jsem se přitulil víc ke spícímu Yuuovi a aspoň na chvilku se ještě snažil usnout, ale nedařilo se.

Ráno jsem se sám probudil a zamžoural do Ikiho hrudi. Trochu jsem se zavrtěl a chtěl se podívat, kolik je hodin, ale v tom jsem si všiml, že Iki je už vzhůru. Nepřipadalo by mi to asi tak divný, protože za čtvrt hodiny by jsme měli vstávat, tak se třeba probudil o chvíli dřív, jenže vypadal unaveně. "Proč nespíš?" zeptal jsem se rozespale a promnul si oči.

Dlouho jsem prostě koukal do tmy a přemýšlel, dokud se teda Yuu nezavrtěl a neupoutal mou pozornost. "Dobré ráno." pousmál jsem se. „Vzbudil jsem se jen o dost dřív a už nemohl usnout."

"Chceš udělat kafe?" zeptal jsem se, když jsem se začal zvedat ze zahřáté postele a následně se protahoval, abych přiměl své svaly k práci.

"Mmmhh..." blaženě jsem se usmál při vzpomínce na kafe, které mi Yuu udělal jako omluvu za své chování. "Ano prosíííím." zavrněl jsem.

"Tak chvilku počkej, přinesu ti to." usmál jsem se a vyrazil do kuchyně, kde jsem hned dal vařit vodu. Mezitím jsem našel ještě termosku, aby měl kafe i do školy, kdyby se i tam cítil ještě unavený. Zalil jsem kafe a začal připravovat snídani v podobě toustů se šunkou, sýrem a kečupem. "Snídaně do postele." zvolal jsem, když jsem vcházel zpátky do ložnice i s tácem se snídaní a kávou.

Chvilku na to, co Yuu zmizel za dveřmi jsem si řekl, že bych se mohl aspoň převléknout. Vstal jsem tedy z postele a došel ke skříni, kde jsem se začal svlékat ze špinavého oblečení, ve kterém jsem usnul. Zrovna ve chvilku, kdy vešel Yuu jsem byl celý nahý, teda až na ty trenky na jedné noze.

Postel byla prázdná, atak jsem pohledem přejel přes celou místnost. Aaa, tady je... alenahej! "Promiiiiň!" vypískl jsem a zmizel zase za dveřmi. Opřel jsem se zády o stěnu a s červeným obličejem čekal, až se Ikimo oblékne.

Rychle jsem se zakryl, zároveň se k němu natočil bokem a celý zrudl. Yuu zatím provedl taktický ústup za dveře, a tak jsem se rychle oblékl a potom pomalu nakoukl z ložnice. "D-Děkuju... za snídani... Yuu." pousmál jsem se, ale moc se to nepovedlo.

Za chvíli vylezl a já mu hned podal tác s jídlem. "Nemáš zač." odvětil jsem rychle. "Ještě jdu dodělat svačinu a najíst se, tak... dobrou chuť." oddrmolil jsem a ještě stále s červenými tvářemi zamířil zpátky do kuchyně.

Převzal jsem si od něj tácek s jídlem a jen sledoval, jak rychle se vypařil. Chlape, tos podělal. Původně jsem chtěl jít za ním, ale sám jsem se potřeboval uklidnit, tak jsem zůstal v ložnici a začal jíst. Kdyby to někoho zajímalo, to jídlo bylo moc dobré.

Už jsem byl najedený a i svačinu měl připravenou. Snad mu nebude vadit, když budou k svačině tousty od snídaně, pomyslel jsem, když jsem se kouknul na zabalené tousty. S povzdechem jsem si prohrábl vlasy a koupelnou prolítl jen tak, aby se neřeklo. Stačilo se už jen převléknout a mohl jsem vyrazit. "Jsi hotový? Už budeme muset jít." houkl jsem na něj raději přes dveře, když už jsem měl na sobě čisté oblečení. Sice už byl převlečený, ale tak pro jistotu.

Měl jsem dojedeno a ještě chvilku jsem přemýšlel, ale pak mě vyrušil Yuu. Díky bohu. "Jo! už dávno!" Vylítl jsem ven z ložnice rovnou do pracovny, kde jsem si vzal tašku a roztržený test. "Můžeme?"

"Ehm... koukl jsi se do zrcadla?" rozesmál jsem se nad jeho vrabčím hnízdem. Stoupl jsem si na špičky a začal mu upravovat neposedné prameny. "Hotovo." uculil jsem se. "V kuchyni máš ještě termosku s kafem, aby jsi ve škole neusnul, a taky svačinu. Snad nevadí, že jsou to tousty, co jsme měli k snídani."

Vděčně jsem se usmála políbil ho. "Nevadí. Dnes bych to bez tebe asi nezvládl." Pak jsem si rychle zaběhl pro zbytek věcí, ještě jednou Yuua políbil, než jsme opustili dům a už jsme si to mířili do školy.

Kráčeli jsme bok po boku a já si zase vzpomněl na to, co se dnes stalo a zase lehce zčervenal. "Promiň, za to, jak jsem k tobě vtrhl no a... však víš. Měl jsem zaklepat." omluvil jsem se a snažil se nějakým způsobem zakrýt červené tváře, i když mi to asi moc nešlo.

"Oh. Neomlouvej se. Mělo mi dojít, že pro mě přijdeš." Je úžasný, když je červený, v duchu jsem se usmál.

Když jsme došli do školy, rozloučili jsme se, ale ne na dlouho, protože jsme ho měli hned na první hodinu. Do třídy vešel těsně po zvonění a bylo vidět, že se pořádně ještě neprobral. Že bych mu trošku pomohl? ušklíbl jsem se pro sebe. Zrovna zapisoval do třídní knihy, když jsem vytáhl z tašky igelitový sáček, který jsem nafoukl a následně ho prásknul. Po třídě se rozlehla rána a snad všichni leknutím nadskočili a já se zase musel hloupě šklebit. To by snad ho mohlo probrat, než zabere to kafe.

Jen chvilku po zvonění jsem došel do třídy. Začal jsem zapisovat docházku, když v tom se ozvala rána. Neskutečně jsem se lekl a díky tomu udělal čáru přes celou stránku třídnice. Chvilku na to se můj pohled zabodl do pobaveného Yuua. "Yuu!" napomenul jsem ho. Bude to znít asi hodně blbě, ale málem jsem z toho dostal infarkt, protože jsem si ten zvuk spojil se střelbou. "Ještě jednou a zapíšu tě." pronesl jsem přísně. Nechtělo se mi, ale tady jsem učitel a on žák, nemůžu dělat rozdíly.

Uchechtl jsem se. Uvědomil jsem si, že se mi vlastně docela stýská po těch lumpárnách, co jsem dělal a jak jsem vždy každého provokoval. Přeci jen jsem funkci provokatéra vykonával docela dlouho, takže je těžké to všechno hodit za hlavu. Svůj starý život jsem sice hodil za hlavu, udělal za ním tlustou čáru, ale to neznamená, že se změním úplně od základu a z postrachu celé školy se stane andílek.

Jen jsem si povzdechl, a protože jsem potřeboval známky, začal jsem pomalu žáky zkoušet.

Ale ne, snad na mě nedojde řada, modlil jsem se v duchu. Když by mě vyzkoušel z něčeho, co nás učil on, tak bych to asi nějak zvládnul, ale z předchozího učiva si pamatuju úplný kuloví.

Zkoušení šlo až na pár výjimek jako po másle, takže se dostalo na všechny. Jako poslední přišla řada právě na Yuua. Snad bude aspoň něco vědět. "Tak pojď, Yuu. Už byli všichni."

"Neee." zakňučel jsem a fláknul hlavou o lavici (*le já xD ). Neochotně jsem se zvedl a i s téměř prázdým sešitem došel k tabuli. Myslím, že dnes bude doma nějaká přednáška.

Yuu ke mně neochotně došel a dal mi jeho... ehm... umělecky zaplněný sešit? zdá se, že si rád čmárá blbosti. Ale nevypadá to zle. Mít hodinu kreslení, má za jedna, i když spousta obrázků má nevhodný obsah. Po prohlídce sešitu s minimem poznámek jsem jen zvedl jedno obočí, a pak lehce zakroutil hlavou, aby pochopil, že takhle to nepůjde. Pak jsem mu začal pokládat otázky.

Určitě budu mít dnes přednášku. Se mu jako nelíbí můj úžasný sešit? Začal mi dávat otázky a tahat ze mě horko těžko odpovědi. Občas jsem mu odpověděl správně, aniž by se mi snažil i jakkoli pomáhat, ale stejně to žádná sláva nebyla.

Na konci zkoušení jsem si musel prohrábnout vlasy. Ten kluk si potřebuje doplnit učivo. "Yuu. Tohle je hrůza, je to za čtyřku." Vzal jsem do ruky sešit a podal mu ho. "A sešit, nejlépe nový, si budeš muset dopsat. Jo, a než na konci školy odejdeš, stav se u mě v kabinetu." Pak už jsem ho nechal se posadit a vše potřebné si zapsal.

Přehodnocuji, přednáška bude ještě dřív, než jsem čekal. Jen jsem protočil oči, se zamručením jsem si vzal sešit a šel se posadit do lavice. Tohle je fakt otrava. Jen doufám, že si nemyslí, že kvůli němu se ze mě stane nějaký šprt, na to ať zapomene.

Je mi jasný, že dnes mě nebude mít rád, ale měl by učivo zvládat aspoň na ty trojky. Chvilku na to zazvonilo, a tak jsem popřál žákům hezký den, protože dnes je už neučím, a odešel do kabinetu, kde jsem se připravil na další hodiny.

Byl jsem otrávený a jakoby toho nebylo málo, vytáhl si mě k tabuli i chemikář. Samozřejmě jsem dostal za pět, protože jsem nevěděl absolutně nic. Ano, moc hezky ten den začal a ještě líp se vyvíjí. Po škole jsem se doploužil k Ikimu do kabinetu, jak po mně žádal, a připravoval se na úžasný pokec.

Učení šlo dobře a každou přestávku jsem si odchytil jednoho nebo dva učitele, kteří něco učili Yuua, abych zjistil, co všechno už brali. Jako poslední zbývala Mia. Asi půlku přestávky jsem se přemlouval, abych vůbec do těch dveří vlezl. Nakonec jsem se překonal a vešel. Mia z toho byla hodně překvapená, dokonce tak moc, že se o nic nepokusila. Nakonec jsem si všechnu tu látku nechal vytisknout a po poslední hodině už jen čekal na Yuua. Když přišel, šlo vidět, že se mu to nelíbí. Počkal jsem až se usadí a pak spustil. "Yuu. Chápu, že tě to nebaví, ale musíš aspoň trošku máknout. Sehnal jsem ti předchozí učivo, tak si to aspoň přepiš do sešitů." s tím jsem mu papíry podal a pak pokračoval. "Nechci po tobě, aby jsi byl nejchytřejší z celé školy. Ale bylo by i pro tebe mnohem lepší, kdyby ses naučil aspoň na trojku."

Vzal jsem si od něj papíry a dál hypnotizoval štos knih na protějším stole. "Fajn. Můžu jít?" zabručel jsem, když domluvil. Chtěl jsem mu na to něco říct, ale nechtěl jsem být na něj hnusný, protože jsem věděl, že to myslí dobře. Na jednu stranu jsem byl i rád, že mi sehnal to učení a že se zajímá, ale teď jsem byl zkrátka naštvaný, že jsem to nedokázal ocenit.

Šlo vidět, že mu tím radost nedělám. Jelikož jsme byli v kabinetu sami, chtěl jsem mu dát pusu na rozloučenou, ale teď jsem si tím nebyl jistý, tak jsem ho jen lehce pohladil po vlasech. "Jo, můžeš. Jen, doma se prosím postarej o Iseriho. Nevím kdy se vrátím." Pak už jsem ho nechal jít.

"Jo, neboj." řekl jsem mu už milejším tónem a zamířil ke dveřím. "A dík." přemluvil jsem se alespoň k malé vděčnosti za to, co pro mě udělal, ale hned na to jsem za sebou rychle zavřel dveře.

Jen co za sebou zavřel jsem si zničeně povzdechl a až po pár minutách šel do učebny za žáky, kteří si tam se mnou odsedí svůj trestík.

Vyšel jsem ze školní budovy a automaticky se podíval na místo, kde na mě vždycky čekal Hotako. Tentokrát tam ale samozřejmě nebyl, a tak jsem s povzdechem pokračoval domů sám.

Hodina byla neskutečně dlouhá a vyčerpávající, plná okřikování a blbých poznámek od některých žáků. Když už tohle peklo skončilo, šel jsem do jiné třídy, kde se pomalu sešli žáci, kteří se potřebovali něco doučit. S těmi už to bylo klidné a docela i fajn, protože ochotně spolupracovali a snažili se.

Došel jsem domů a rozvalil se na gauči. Začal jsem přemýšlet o tom, co mi říkal Ikimo a podíval se na tašku, ve které jsem měl na každý předmět učivo, které mi Iki sehnal. "Bože, to je vopruz." zambručel jsem a vyhrabal z tašky skripta. "Vždyť toho je strašně moc!" zanaříkal jsem a plácl se papíry do obličeje.

Všichni žáci se už rozešli domů a já si uklízel své věci. Bylo něco kolem páté. Procházel jsem chodbou a těšil se na teplou sprchu. Když jste ve škole úplně sami, tak je dost děsivá. Tedy, to jsem si myslel, dokud jsem za sebou něco nezaslechl. To se ti určitě jen zdálo, jdi dál, za chvilku budeš doma u Yuua, uklidňoval jsem se, ale to mi moc nepomohlo, protože jsem měl pocit, že jsem zaslechl kroky. Pak zas nic. V tu chvilku jsem využil starého výcviku a změnil jsem rychlost chůze. A! zvuk kroků se rozdvojil, ale jen na chvilku. Teď už jsem si byl jistý, že tady nejsem sám. Potom ale zas zapracoval mozek učitele. Třeba si ze mě utahuje nějaký žák, tak jsem se zastavil a promluvil. "Je už dávno po výuce. Jděte domů nebo vám udělím kázeňský postih." V tu chvilku se osoba rozeběhla a horší bylo, že mým směrem. Otočil jsem se, abych dotyčného viděl, i když v tom šeru chodby jsem postřehl jen obrys mužské postavy přibližně stejně velké, jako jsem byl já. Než jsem stačil cokoliv udělat, přiložil mi paralizér ke krku a já se jen chvilku na to skácel na zem. 

Ehm... než se pokusíte nás zabít, tak chci podotknout, že o TÉ scéně rozhodovala mince, takže ona může za to,  co se v té  posteli stalo... tedy spíš nestalo xD a pomineme, že jsem mincí házela já, ano? :'D

Jako vynahrazení jsem tedy tuto kapitolu udělala delší... dobře, bylo to proto, že jsem to prostě chtěla ukončit v tomhle bodu, protože jsem prostě strašná a baví mě vás napínat xD

No nic, zítra bude pokračování, tak snad se budete těšit a nebudete na mě moc naštvaní :D