Ahojky!
Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem včera přidala první kapitolu bez jakéhokoli uvedení, tak to vynahradím v druhé kapče :D  Táááákže... ještě jednou bych hrozně moc chtěla poděkovat Dezzinou za tuto hru, kterou mi dal jako dárek k narozeninám :3  A taky děkuju za to věnování kapči, přání a prostě to, že si se mnou vůbec píšeš a nevzal jsi raději nohy na ramena :D
Tak jo, už nebudu dál kecat a popřeji Vám pěkné počteníčko a doufám, že se Vám to bude líbit :)

Konečně zazvonilo a já se spokojeně protáhl. Zvedl jsem se ze židle a vykročil k NĚMU. "Tak na co mě pozvete? Nebo snad máte v plánu na to hned skočit?" uchechtl jsem se. Vůbec jsem si neuvědomil, jak je vysoký, až teď, když se ke mně postavil. Přejel jsem ho od zdola až nahoru pohledem a všiml si jeho modrých očí... tak úžasných modrých očí. Musel jsem zatřást hlavou, abych se vrátil zase zpět do reality.

Je tak drzý, že jsem se nad tím musel usmát. Pomalu jsem se zvedl ze židle a koukal na něj dolů. Je tak malinký. Rozhodl jsem se, že jeho poznámky vezmu spíš s humorem. "Pozvu tě na pro nás oba velmi záživné povídání. A kdybych skočil zrovna na tebe, tak skončíš jako lívanec." Rozešel jsem se směr kabinet a pobídl ho, aby šel za mnou.

Nad jeho poznámkou jsem se jen usmál a dál to nekomentoval. Myslím, že budu mít ještě dost prostoru se vyjádřit. Překvapivě jsem ho poslušně následoval, což udivovalo i mě samotného, jsem nějak až moc vstřícný. Když jsem vstoupil do jeho kabinetu, kde krom nás dvou opravdu nikdo nebyl, posadil jsem se na stůl a hloupě se na něj culil.

Pustil jsem ho do kabinetu a on se drze posadil na můj stůl, ale nechal jsem to být a posadil se do své židle naproti němu. Promnul jsem si místo těsně pod levou klíční kostí- je to můj zlozvyk- a nadechl se, abych srovnal svůj hlas. "Fujiwara Yuu, že? Víš, myslím si, že tohle celé je naprosto zbytečné, ale svým způsobem nemám na výběr. Nevím, jestli máš problémy nebo jestli jsi prostě jenom prach sprostý grázl, ale byl bych rád, kdyby jsi se aspoň omluvil nebo udal důvod, když přijdeš pozdě. Chápu vaše telecí léta, ale musím mít přehled. Já kvůli tobě skončit ve vězení nechci. Ale... nabízím ti pomoc, i když pochybuji, že bys o ni ty stál." Po celou dobu, co jsem na něj mluvil, jsem se snažil udržet oční kontakt.

Nechápavě jsem na něj zíral, protože jsem tohle vůbec nečekal. Každý na mě začal okamžitě řvát, takže mě tímhle docela vykolejil, což se moc často nestává, že by se to někomu podařilo. "Pomoc?" zopakoval jsem po něm a neustále ho sledoval. "Jo, jasně. Hele, nehrajte si, že Vás vlastně zajímám nebo tak něco, oba moc dobře víme, že to tak není. Takže jestli je to všechno..." seskočil jsem ze stolu a otočil se k němu čekajíc na jeho odpověď.

Podíval jsem se mu hluboko do očí a vzpomněl si na různé děti, které jsem kdy potkal v těžkých situacích. Teď se zachoval jinak, takže v tom něco bude. Trochu jsem posmutněl. "Jo, jistě... uhm... to s tou pomocí myslím vážně, ale nemohu tě nutit. Je to tvá volba." domluvil jsem a znovu si promnul místečko pod klíční kostí.

Uhnul jsem pohledem. Nikdy mi nedělalo problém se někomu dívat přímo do očí, ale teď mi to prostě nešlo, nemohl jsem. "Takže můžu jít?" zeptal jsem se a snažil se zase nasadit svůj běžný výraz, což se mi zrovna dvakrát nevedlo. Pevně jsem zatnul zuby, sevřel pěsti a koukal směrem ke dveřím, které právě představovaly mé vysvobození.

Viděl jsem na něm, jak je mu to nepříjemné. Možná, že je to v jádru suprový chlapec. Slitoval jsem se a propustil ho. "Tak běž, už tě tady nebudu trápit." lehce jsem se usmál, ale spíš jen proto, abych povzbudil sám sebe, ani nevím proč vlastně.

Beze slova jsem hned odešel a rychlým krokem jsem si to zamířil znovu na záchody, kde jsem si dal na zklidnění nervů cigaretu. Ale jen po pár potazích jsem ji típnul, nějak mi to teď najednou nesedlo. Zapálil jsem si jen pár okamžiků na to další, ale i tu jsem z okna nakonec vztekle vyhodil. Sakra, co se mnou je?! A co je on zač? Přímo mě srazil na kolena, úplně mě rozhodil. Jak? Štvalo mě to. Nikdy se o mě nikdo nezajímal, všem to bylo celých sedmnáct let jedno, tak proč by asi to zrovna jeho mohlo zajímat. "Je to blbost." zařval jsem si pro sebe, když jsem rozrazil dveře vedoucí na chodbu. Tentokrát jsem byl ve třídě ještě před zvoněním a celý zbytek dne jsem ve škole promlčel.

Nad naším rozhovorem jsem ještě přemýšlel a nějak moc se do toho zabral, takže jsem na hodinu přišel o chvilku později. Zbytek „vyučování" proběhl bez komplikací a náš Yuu byl potichu. Až teď jsem si ho pořádně prohlédl, protože jsem byl už opravdu v klidu a na to, že sedím před žáky, si zvykl. Konec školy mi oznámilo zvonění ve čtvrt na tři, a tak jsem se s žáky rozloučil a propustil je domů.

"Zdar Yuu." zavolal na mě před školou známý hlas, Hotaka, asi můj jediný kámoš, na kterého jsem se mohl spolehnout. "Vypadáš nějak přejetě, kámo. Hele, jdeme s klukama chlastat, jdeš taky?" zeptal se, aniž by počkal na jediné mé slovo. "Čau. Ne, dnes ne, nemám chuť." zavrtěl jsem hlavou a prošel kolem něj. Hned mě došel a bylo vidět, že se mě chce na něco zeptat, ale přesto raději mlčel a doprovodil mě až domů. Tedy, jestli se tomu dá domov vůbec říkat. Bylo zvláštní, že jsem po škole nikam nešel, protože na tomhle místě, jménem domov, jsem pobýval opravdu nerad. Mávnutím jsem se s Hotakem rozloučil a otevřel vchodové dveře. "Yuu, ty malej smrade! Kde mám prachy?!" vyjel po mě otec hned po té, co jsem za sebou zavřel. "Možná jsis je 'zapomněl' v hospodě, kterou tak často navštěvuješ." odsekl jsem, což moc moudré nebylo. "Cos to, řekl?! Já tě naučím!" řval na mě dál a vrazil mi pěstí do břicha, čímž mě okamžitě poslal k zemi.

Po škole jsem si zařídil ještě pár věcí u ostatních učitelů, pak na sebe v kabinetě hodil svojí oblíbenou koženou bundu a trajdil si to domů. Po cestě jsem si koupil něco k snědku a nacpal to do sebe. Vařit umím, ale nechce se mi. Doma jsem se postaral o malé kotě, které jsem si pořídil. Říkám mu Iseri. Pak jsem zalezl do koupelny, kde jsem hodlal aspoň dvě hodiny relaxovat ve vodě, a pak možnááá jít spát, ale o tom zatím pochybuju.

Ležel jsem zmordovaný na posteli a bolel mě každý sebemenší pohyb. Místa, do kterých mě otec udeřil, mě pálila a již se na nich rýsovaly barevné modřiny. Zvláštní, ale taky hlavně smutné bylo, že jsem nelitoval toho, že jsem šel domů a dostal pořádný výprask takřka za nic. Byl to totiž jediný kontakt, který jsem s rodinou měl, navíc jsem na to byl zvyklý a byl s tím i smířený, že se to nezmění. Ani nevím jak, ale podařilo se mi usnout a spal jsem relativně klidně až do rána, kdy mě probudily sluneční paprsky pronikající do mého pokoje. Zamžoural jsem a s bolestným zaskučením jsem se jen převalil na druhý bok. Dnes jsem zkrátka v plánu jít do školy neměl.

Vanu jsem si užil a po ní se přeci jen nakonec odebral do postele. Dlouho jsem přemýšlel nad tím klučinou, ale únava se přihlásila o své místo a já usnul. Ráno jsem se probudil pozdě, protože jsem si nenařídil budík, a tak jsem sprintem běžel do práce. Ten pohled musel být k popukání. Na hodinu jsem přišel asi o deset minut později. Se studenty jsem začal pomalu najíždět na učivo a zpozoroval, že tady není Yuu. Že bych se ho včera moc dotknul? Zapsal jsem ho do třídní knihy a dál vyučoval.

Odpoledne jsem se uráčel vstát, ale to jen kvůli tomu, že se můj žaludek kroutil v křeči z hladu. Opatrně jsem sešel schody do přízemí a potichu prošel obývákem, kde na gauči spal otec, jak jinak s flaškou vodky v ruce. Vešel jsem do kuchyně, otevřel lednici a ta byla opět vymetená, překvapivě. Oblékl jsem si tedy bundu a vyrazil do obchodu, kde jsem si obstaral alespoň bagetu. Zašel jsem do nedalekého malého parčíku, kde jsem se posadil na lavičku a ukousl si kousek z bagety. Leknutím jsem téměř nadskočil, přičemž se ozvaly opět mé modřiny na mém těle, když se mi cosi otřelo o nohu. Byla to kočka a s prosebným mňoukáním se snažila u mě vyloudit malý kousek žvance. Kousek jsem jí ulomil a během toho, co na svém přídělu hodovala, jsem ji hladil po hřbetě.

Den ve škole mě skoro zabil, myslím to vážně. Při cestě do jiné učebny jsem si natloukl zadek na schodech. Bylo to jako znovu dostat výprask od mámy za to, že chodím domů pozdě. Škola opět končila a já se vydal na svou cestu domů. Tentokrát jsem se víc procházel a koupil si sýr v housce. Mňam! Cestou jsem potkal občas pár žáků, ale moc jsem to nevnímal. Už jsem pomalu dojídal, když jsem zrovna procházel jedním menším parkem a všiml si červenovláska na lavičce, jak krmí kočku. Co ten tady dělá? Rychle jsem do sebe hodil poslední sousto té pochoutky a rozešel jsem se pomalu k Yuuovi, kterému jsem položil ruku na rameno, abych na sebe upozornil.

Tak toho jsem tu potkat opravdu nemusel, povzdechl jsem si v duchu, když jsem se otočil, abych se podíval na nově příchozího. "Jestli se chcete zeptat, proč jsem nebyl ve škole, tak se nemusíte vůbec obtěžovat." odbyl jsem ho hned na začátku, protože mi bylo naprosto jasné, že tohle bude jeho první otázka.

V klidu jsem jeho slova vstřebal. "No, máš pravdu, že jsem se chtěl zeptat, ale spíš mě zajímalo, jestli jsi v pořádku." Tak nedobytný... Krátce jsem vydechl a narovnal se "Mimo školu jsem obyčejný občan, tak jako ty, ale chápu, že nechceš mluvit s učitelem. Tak si aspoň užij den, je hezky." usmál jsem se a už se otáčel k odchodu.

"Proč? Proč se o mě vůbec zajímáte? Proč mě prostě a jednoduše neodbyjete jako ostatní?" zeptal jsem, i když vlastně nevím pořádně proč. Pohladil jsem mourovatou kočku po hlavě a ta šla mé ruce vstříc, přičemž spokojeně vrněla.

Zastavil jsem se nad jeho otázkami a otočil se tak, abych mu viděl do očí. "Já... vlastně ani nevím. Možná proto, že nevěřím, že bys byl tak zlý, jak všichni tvrdí. Možná proto, že jsi mě celkově jako osoba zaujal nebo..." Tady jsem se zadrhl a v krku se mi začal dělat knedlík. Vzpomněl jsem si na ženu a dceru a zároveň si zase sáhl pod klíční kost.

Všiml jsem si toho jeho pohybu, jak si sahá pod klíční kost. Když si tak uvědomuju, udělal to i včera v kabinetu. "Nebo co? Kde berete tu jistotu? Proč prostě nemůžete být jako ostatní? Bylo by to mnohem snazší." Prohrábl jsem si vlasy, vstal a rozešel se pryč. Asi mu moje slova nebudou dávat smysl, ale jedině dobře.

Trochu mě vytočila jeho věta, ,,Proč prostě nemůžete být jako ostatní?" I přes knedlík v krku jsem na něj bezmyšlenkovitě vychrlil. "Protože moje rodina chcípla v plamenech!!" Hned na to jsem si zacpal pusu dlaní, abych nevypustil další věci, které nechci a urychleně se rozešel svým směrem. Sakra, co je to se mnou?!

Tak co si o tom zatím myslíte? :)  Jinak kapči budu přidávat každý den, pokud budu stíhat :)