S vypětím posledních sil se mi včera podařilo tuto kapču připravit, takže ji tady máte už takhle ráno :3

Už jsem byl v půli cesty a usmíval jsem se, protože ten blázinec byl už za mnou. Po chvilce jsem už vešel do domu a nebyl tam jen Yuu, ale i ten jeho kamarád. Usmíval jsem se na Yuua a když mi chtěl kamaráda představit, a já na něj už obrátil plně pozornost, vypadal ten kluk hodně zvláštně. Jakoby něco viděl, ale já si jsem jistý, že jsem do ničeho nespadl, takže... problém je u mě? "Chlapče? jsi v pořádku?" zeptal jsem se opatrně.

"Yuu... řekni mi, že to je jen nějaký blbý vtip. Kurva řekni, že si země děláš jenom prdel!!" začal řvát jak pominutý a já nevěděl, která bije.
"Můžeš se prosím tě uklidnit a vysv-" pokusil jsem se ho uklidnit, jenže on mi skočil do řeči.
"Nemůžu se uklidnit! Yuu, to je on, ten hajzl, co nechal zabásnout mého bratra!" Teď už jsem se nedivil, že hned tak vystartoval. Bratr byl pro něj opravdu velmi důležitý a on teď obviňuje Ikima, že o něj přišel.

Ten kluk začal řvát, a pak uvedl i důvod. Jo aha, další ten typ člověka, který je na někom závislý. Nebude mít cenu s ním nějak víc mluvit a ještě k tomu, když je ještě tak mladý. Jen jsem se pousmál a dal Yuuovi ruku na rameno. "Tak já radši půjdu, hold se mu nelíbím." Jestli je to jeho nejlepší kamarád, tak by se nemělo stát nic vážného. Pomalu jsem zase z domu vyšel a namířil si to prostě pryč.

"No moment, počkej..." otočil jsem se a chtěl za ním vyrazit, jenže Hotako mě zastavil.
"To za ním fakt chceš jít? Nadále s ním být? Yuu, jestli ti jde o to, aby jsi měl kde bydlet, tak můžeš žít klidně u nás, vždyť to víš." chytl mě za ramena a lehce se mnou zatřásl.
"Já... nemůžu. Miluju ho a změnil mi celý život, obrátil ho k lepšímu. Tvůj bratr dostal jenom to, co si zasloužil a ty to víš. Vím, že to není snadný, ale musíš se s tím smířit." mluvil jsem klidně, ale s každým mým slovem se Hotakovi zlobou víc a víc křivil obličej.
"A to si říkáš přítel?! Tak si za ním běž! Ale věř mi, budeš toho litovat, to ti slibuju. Ty se ještě připlazíš, abych tě vzal zpátky." zasyčel na mě přes zatnuté zuby a mně připadalo, jako kdyby jeho slova byly ostré nože, které se mi zabodávají do srdce. Vyběhl ven z domu a já musel chvíli nehnutě stát, abych všechno to, co se právě odehrálo, pobral. Nakonec jsem ale taky vyšel, potřeboval jsem najít Ikima. Rozhlédl jsem se a když jsem ho nikde neviděl, prostě jsem se vydal jedním směrem.

Šel jsem z domu přímo rovně, prostě za nosem, dokud jsem nedorazil k lavičkám. Posadil jsem se a zamyslel se nad tím, co se stalo. No jo, zase jsem někoho někomu vzal a ten někdo mě za to nenávidí. Běžná věc u policie. Jsme tu od toho, aby se řešily problémy a spory, zachraňovaly se životy a přes to je naším osudem být za to nenáviděni. Zatřásl jsem hlavou, abych se těchto myšlenek zbavil, ale přišly další a to takové, že minulost se nedá smazat. Je mi líto, že jsem tomu chlapci vzal bratra, ale já neměl na výběr. Zase jsem si začal mnout jizvu pod klíční kostí a koukal si pod nohy.

Běžel jsem, když konečně jsem v dáli na lavičce zahlédl známou postavu. "Iki." oslovil jsem ho zadýchaně, když jsem k němu doběhl. "Já... omlouvám se, netušil jsem, že by se to mohlo takhle zvrtnout." omlouval jsem se, ale přesto jsem si to dál vyčítal. Věděl jsem, že za to vlastně nemůžu, ale přesto mě to mrzelo. A nejvíc mě mrzelo Hotakovo chování. Po tolika letech se na něj vykašle? a ještě k tomu neprávem? Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Když už si myslím, že všechno bude dobrý, tak se něco začne znovu bortit.

Zaslechl jsem své jméno a známý hlas, tak jsem rychle vstal z lavičky a překonal tu malou vzdálenost mezi námi. "Ššššt... nemáš se za co omlouvat." usmál jsem se na něj. „Nemůžeš za to. To já si za to můžu sám." pohladil jsem ho pomalu po hlavě. "Kde ho máš? tos ho tam nechal samotného?" vyzvídal jsem.

"Nemůžeš za to." zakroutil jsem hlavou nesouhlasně. "Odešel, je naštvaný. Vůbec nevím, co má v plánu, ale on to rozhodně nenechá jen tak být." řekl jsem se znatelným strachem v hlase.

Bylo vidět i slyšet, že má strach, což jsem nechtěl, tak jsem mu dal ruce na tváře a pohlédl mu hluboko do očí, aby se trošku uklidnil. "Tak dnes budeme v klidu doma a zítra, to budu mít i víc času, tě vezmu na tu pouť," usmál jsem se nakonec.

"Tak jo." přikývl jsem a pokusil se o úsměv, který ale nejspíš nebyl úplně věrohodný. Bál jsem se toho, co má Hotako v plánu, jak se bude chtít Ikimu pomstít. Nevěřil jsem, že by to nechal být, protože už tolikrát mi popisoval, co by udělal s tím, kdo jeho bratra dostal za katr, kdyby se mu dostal pod ruce.

"Tak jdeme domů." dal jsem mu ruku kolem ramen a pomalu s ním vyrazil zpět. Cestou jsem ho palcem na rameni hladil a tiskl ho lehce k sobě. Šlo na něm vidět, že ho to trápí.

Cestou domů jsem se díky Ikimu docela uklidnil. "Jak jsi vlastně dopadl ve škole?" zeptal jsem se, když už jsme vešli do prázdného domu.

Zul jsem se a koukl na Yuua. "Docela dobře s tím vším, co mohlo být, ale bude to fuška. Budu mít na měsíc na krku průseráře po škole a budu doučovat. Ve čtvrtek mi to začíná, takže zítřek si musíme užít." usmál jsem se na něj a lehce ho políbil na koutek.

Pousmál jsem se a objal ho kolem krku. "Hm, že bych se dal zase na dráhu průseráře." pošťouchnul jsem ho s úšklebkem na tváři.

Usmál jsem se a chytil ho za boky. "Stejně tam nebudeš jediný a já nejsem pro hromadné rande." uchechtl jsem se a otřel se špičkou nosu o ten jeho.

Usmál jsem se a natáhl se pro polibek. "No a máme nějaký náhradní plán, když nám to dnes nevyšlo?" naklonil jsem hlavu lehce na stranu a zakoukal se mu do očí.

"Mmhh... " lehce jsem ho pohladil po bocích a zamyslel se. "Máš přání? rád tě potěším, skřítku." popíchl jsem ho.

"Nejsem skřítek, stvoření ze země obrů." vrátil jsem mu úder. "Já nevím, chci být hlavně s tebou. Mohli by jsme se třeba mazlit?" Ode mě to asi muselo znít hodně divně, ale na to jsem teď už kašlal.

"Mmmm..." usmál jsem se. "Rád se s tebou budu mazlit, ale začínáš. Jsem zvědavý."

"Fajn." Dotáhl jsem ho ke gauči, kde jsem ho přiměl se posadit a já si na něj obkročmo sedl. Nejdřív jsem si položil ruce na jeho ramena a začal ho něžně líbat. Čím jsem ale polibky prohluboval, objal jsem ho kolem krku a jednou rukou mu zajel do vlasů.

Yuu si mě posadil, sedl si obkročmo na můj klín a začal mě líbat. Vycházel jsem mu s radostí vstříc a ruce jsem obtočil kolem jeho pasu. Bylo to jako bych se bál, že by mi snad utekl. Když mi rukou vjel do vlasů, myslel jsem, že se prostě rozpustím, ale snažil jsem se mu to oplácet, a tak jsem ho začal hladit jednou rukou na zádech a druhou na boku. Opravdu nevím, co si ke klukovi dovolit. Budu to od něj muset odkoukat.

Všiml jsem si té jeho reakce, když jsem mu vjel do vlasů a musel jsem se nad tím do polibku usmát. Pomalu jsem se přesouval polibky přes tvář až na krk, kde jsem lehce zoubky skousával jeho jemnou kůži.

Když mi Yuu poprvé lehce skousl kůži na krku, překvapeně jsem se nadechl, ale pak jsem měl co dělat, abych si udržel čistou mysl. Trošku víc jsem se k němu nahnul a taky ho začal lehce kousat na krku a zároveň jsem konečně nasál nosem jeho vůni. Aahhh... co víc si přát?

Tiše jsem vzdychl, když i on začal zkoumat můj krk. Vůbec jsem to nečekal, ale líbilo se mi to, a tak jsem šíji proti němu ještě více vyklenul. Pak jsem se ale přesunul k jeho boltci, který se také nevyhnul péči mými zoubky.

Bylo úžasné poznávat, co se komu líbí. Jeho krk jsem občasně obdařil i polibkem, a když se Yuu začal věnovat mému uchu, neudržel jsem se a tichounce vzdychl. Já jsem asi vadný, ale každý jeho čin mi přivodil možná až moc příjemný pocit. Dal jsem jednu ruku na jeho nohu a začal ho lehce hladit a mačkat.

Vnímal jsem každý jeho dotyk a pomalu mě přiváděl k šílenství, což jsem moc nechápal, protože jsme toho zas tolik nedělali. Musel jsem na chvíli všeho nechat. Jen jsem se k němu víc natiskl a snažil své tělo dostat znovu pod kontrolu.

Yuu se na mě víc natiskl a já taky všeho nechal, až na hlazení po zádech. Tahle pauza mi vyhovovala, protože nevím, jestli bych se v dalších chvilkách prostě sesunul nebo ho povalil. Musel jsem to rozdýchat, a tak jsem se uvolnil, Yuu a na sobě držel a jen si užíval to teplo.

Trochu jsem se už rozdýchal, ale vůbec jsem si nebyl jistý, jestli by se mi to znovu podařilo, když bychom pokračovali. Ještě by si myslel, že jsem nějaký nadrženec, který dá každýmu jen tak na potkání a to jsem rozhodně nechtěl. Uvelebil jsem se na jeho rameni a rukou ho vískal ve vlasech, jak to má rád. "Nevadí, když pro dnešek skončíme?" zeptal jsem se trochu provinile, protože jsme vlastně jen sotva začali.

Uklidňoval jsem se, a pak mě Yuu zas začal rozmazlovat. Asi budu pes. Zavřel jsem spokojeně oči a odpověděl na Yuuovu otázku. "Nevadí." Ah bože, děkuju za záchranu před největším trapasem! Dál už jsem Yuua jen spokojeně objímal.

Užíval jsem si jeho přítomnost a i jeho silné paže omotané kolem mého těla. Stále jsem byl uvelebený na jeho rameni a se zavřenýma očima jsem nasával jeho vůni. Díky tomuhle všemu se mi podařilo zapomenout na ty všechny starosti, které se hned, jak se dostanu z této euforie, zase dostaví. Vůbec jsem si to neuvědomil, ale celé mé tělo začalo postupně ochabovat a já v jeho hřejivé náruči usnul.

Objímal jsem Yuua hodně dlouho. Když už byla za okny tma, promluvil jsemna něj. "Yuu? už půjdem spát, ne?" Neodpovídal mi, tak jsem se posadil o něco víc rovně, a když mi málem spadl, došlo mi, že (je mrtvý?! xD) už dávno spí. "Beru to jako ano." usmál jsem se a v náruči s ním došel do ložnice, kde jsem si ho položil v posteli na hruď a spokojeně usnul.