Čekal jsem na Yuua, než bude hotový, já už měl všechno připravené. Když Yuu dorazil, podal jsem mu krabičku se svačinou, a pak si všiml, že už na ruce nemá sádru. "Ty jsi tu sádru úplně rozštípal?!" zeptal jsem se překvapeně a lehce naštvaně. Sakra, co když mu to sroste blbě? je normální?

"Říkal jsem, že mě to štve." Vážně ho to ještě překvapuje? Vzal jsem si od něj svačinu a uložil ji do batohu. "Nebudu tu ruku zatěžovat, buď v klidu." Nechápal jsem, proč dělá z komára velblouda.

Jen jsem dlouze vydechl a nechal to být. Není můj syn, ale jestli si s tím něco udělá, tak mu to ještě vybarvím. "Tak už běž prosím tě, jinak přijdeme pozdě." Rozešel jsem se a cestou po něm nenápadně pokukoval a snažil se luštit, co se mu asi honí hlavou.

Po celou cestu nepadlo jediné slovo. Ani jsem nevěděl, jestli za to jsem nebo nejsem rád, nevím, co by bylo lepší. Každopádně když bylo ticho, musel jsem zase přemýšlet nad tím, nad čím už od včerejška dumám. Nechtěl jsem si připustit, že bych se do něj zamiloval, vždyť to je můj učitel. Jenže všechno tomu nasvědčovalo a to mě dost znervózňovalo. Ve škole jsem na něj jen na rozloučenou mávnul a vydal se do třídy.

Celou cestu bylo ticho. Bylo mi to nepříjemné, ale myslím, že by ho moje mluvení teď spíš otravovalo, protože bych ho poučoval o té sádře. Ve škole na mě jen mávnul, což jsem mu oplatil, ale to on už neviděl. Šel jsem do svého kabinetu, kde jsem si vše připravil, když v tom vrzly dveře. "Yuu?" otočil jsem se, ale stála tam Mia. Bylo to zvláštní, ale zklamalo mě to. "Ahoj Mio." pozdravil jsem jí. "Co tě ke mně přivedlo?" lehce jsem se usmál. "Ahoj. Přece ty, Ikimo." přistoupila ke mně. "Nezajdeme si i dnes někam? Moc jsem si to s tebou užila." s tím mi věnovala sladký úsměv. "No, já nevím, jestli budu mít čas, ale ozvu se ti." úsměv jsem jí oplatil. "Tak dobrá." dala mi pusu na tvář a já jí pusu rád oplatil. Potom odešla na svou hodinu a já taky.

První hodina matika, to bude zase opruz. Je pravda, že mi docela tento předmět jde, i když nedávám pozor, tak by se nemusel jevit tak zle, ale když ona nás učila taková stará ježibaba. Druhou hodinu jsme měli Ikima, takže normálně bych se možná i těšil, ale vzhledem k situaci to tak nebylo.

První hodina mi utekla jako voda. Celá třída byla vzorná, což mi ulehčilo práci. Na druhou hodinu jsem měl bohužel připravené testy. Byly lehké, ale víme, jak se žáci vždy tváří. Cestou jsem zase potkal Miu, která se na mě usmála, a když procházela kolem, rukou mi přejela přes bok. Ten dotek byl tak elektrizující, ale nedal jsem to najevo. Jak je to dlouho, co se mě někdo dotýkal podobně?

Vyšel jsem na chodbu a kousek přede mnou šel Ikimo. Šel jsem zrovna za ním, jestli nechce zase něco vzít do třídy, jenže když jsem ho chtěl dojít, prošla kolem něj Mia a pohladila ho boku. A o tom jejím přeslazeným úsměvu ani nemluvím. Ihned jsem se otočil a vrátil se do třídy. Ještě si dají spicha v kabinetu a já nemám zapotřebí být toho svědkem.

Těsně po zvonění jsem došel do třídy, pozdravil žáky, zapsal docházku a ještě před testem jsem si s nimi látku zopáknul. Pak už jsem jim testy dát musel a zatímco psali, já koukal z okna a stále mě jaksi brněl bok z toho pohlazení. Sakra, už fakt někoho potřebuju!!

Test, skvěle, opřel jsem si hlavu o ruku a snažil si z opakovaní toho zapamatovat co nejvíce. Pro moje překvapení jsem ale většinu z toho znal a uměl, takže i samotný test byl docela brnkačka. Opět jsem si zapřel hlavu a koukal dopředu, přímo na Ikima. Přemýšlel jsem nad vším, co se stalo během několika předešlých dní a tím, jak se náš vztah pomalu přetvářel. Všichni to se mnou už dávno vzdali, ale on to přes to všechno chtěl se mnou zkusit, pomoci mi. Jak jsem na něj tak koukal a přemýšlel, konečně jsem si to uvědomil. Sakra, vždyť já jsem se do něj zamiloval až po uši. Jenže pak jsem si vzpomněl na to jeho včerejší rande a to, co jsem před pár okamžiky viděl na chodbě. "Už to mám hotoví, můžu jít na záchod?" zeptal jsem se a přitom se koukal na desku své lavice, protože by se mi z očí asi začaly valit slzy, které se mi dařilo držet jen tak tak.

Ve třídě bylo při testu absolutní ticho, tedy dokud nepromluvil Yuu. To, že už měl test hotový, mě mile překvapilo, tak jsem ho s úsměvem na záchod pustil, i když jeho odchod byl zvláštní. Celou dobu koukal do země. Mám o něj starost. Kéž bych mu mohl být blíž.

Posadil jsem se na záchodech na svůj oblíbený parapet a roztřesenýma rukama jsem si zapálil cigaretu. Než jsem stihl ale poprvé popotáhnout, už se mi po tvářích kutálely slzy. Nevím, jak dlouho tohle zvládnu. Nikdy jsem si nemyslel, že bych kvůli lásce mohl takhle trpět. Než jsem se vrátil zpět, vykouřil jsem několik dalších cigaret, ale nepomohly mi se uklidnit, jak jsem doufal. A k tomu všemu jsme měli další hodinu angličtinu s Miou. Když se daří, tak se daří.

Až do konce hodiny jsem čučel jako debil z okna. Ještě jsem si nechal vybrat testy, a pak s nimi šel do kabinetu, kde už byla ona. Sotva jsem testy odložil , už mě objímala kolem krku, teda až potom, co si mě stáhla níž. Byla najednou tak blízko. Musel jsem děsně zčervenat, protože jsem cítil, jak hořím. "Taková roztomilá hora svalů." zašeptala mi do ucha a já nebyl schopný pohybu. Byli jsme ve škole, takže mi mozek jasně říkal, ať jí odstrčím, ale ona mě hypnotizovala pohledem. Nakonec jsem se od ní prudce odtáhl, když mi palcem přejela přes rty a začala se přibližovat. "J-Jsme ve škole! to-ohle nejde!" zakoktal jsem vykuleně. Nic takového jsem vůbec nečekal.

Přes celý zbytek hodiny a i přestávku jsem seděl na místě. Téměř okamžitě, když zazvonilo, vešla do třídy ONA, ta, kterou jsem teď z celého srdce nenáviděl. Začala něco říkat ohledně učiva, ale vůbec jsem jí neposlouchal. "Yuu, buď tak laskav a otevři si učebnici na straně 164." pravila ke mně klidným hlasem. "Vyližte si." odsekl jsem bez jakéhokoli zaváhání a znechuceností v hlase jsem vůbec nešetřil. Chvíli na mě zmateně a nevěřícně koukala. "P-prosím? Co jsi to řekl?" založila si ruce v bok a čekala na mé další počínání. "Vyližte si." zopakoval jsem, načež na mě začala něco hystericky řvát. Nevydržím s ní v jedné místnosti, prostě ne. Zvedl jsem se, popadl bágl a jednoduše odešel ze třídy. "Jestli se okamžitě nevrátíš do třídy, tak přísahám, že ti zajistím vyloučení!" slyšel jsem jí ještě za sebou křičet, ale ignoroval jsem to. Klidně ať si mě vyrazí, mně je to už jedno. Už jsem neváhal ani vteřinu a přímo vyběhl ze školní budovy. Sem mě už nikdo nedostane.

Učil jsem a najednou se ozval řev, který mohl patřit jen Mie. Všem ve třídě proběhl mráz po zádech a všichni utichli, ale i přes to slovům nebylo rozumět. Když řev ustal, řekl jsem žákům, že se půjdu podívat, co se stalo, tak ať jsou v klidu. Došel jsem k oné třídě, zaklepal a vešel. Mia byla celá rudá vzteky. "Pardon, nechci rušit, ale chci se ujistit, že se nestalo nic vážného." oznámil jsem. "Nic vážného! Fujiwara poletí! Tenhle rok ho už tady nikdo trpět nebude! Je to jen drzý spratek!" řvala na celou třídu a v tu chvilku se mi úplně přestala líbit a co bylo horší, že Yuu prý odešel. "Přestaňte řvát a raději učte, já se po něm kouknu." ale na to ona spustila své "Proč? tebe snad neštve?! Je to k ničemu! stejně ho vyhodím!" To už jsem se naštval a probudil se takzvaně zlej polda. "Mlč ženská! nikdo ho vyhazovat nebude! Nikdo z vás neví, jak na tom ještě nedávno byl! Jděte pro žáky z mé třídy a spojte si s nimi hodiny! já jdu!" zabouchl jsem za sebou dveře a vyrazil ze školy. Byl jsem naštvaný i na něj, ale spíš jsem se bál, tak jsem začal volat na jeho číslo.

Rychlým krokem jsem mířil domů, kde jsem se nechtěl moc dlouho zdržet, jen si zabalím pár nezbytných věcí a vypadnu někam hodně daleko. V kapse mi začal vibrovat mobil a hrát známá znělka. Ikimo. Okamžitě jsem mu to típnul a mobil znovu schoval do kapsy, ze které jsem opět vytáhl krabičku cigaret, která byla už více jak z poloviny prázdná, a vzal si další cigaretu. Jaký hrozný to zlozvyk.

Típnul to?! jako opravdu? po tom všem?! Mám ho moc rád a chápu, že s učitelem se zrovna moc bavit nedá, ale to úplně vše jen tak přehlédne?! Zrychlil jsem z kroku na běh a měl jsem chuť brečet. Jo... on byl asi velké sousto. Chtěl jsem mu pomoct, ale místo toho to nezvládám. Nedokážu si udržet a ani ochránit ty, na kterých mi záleží. Za běhu jsem si dal zase ruku pod klíční kost a jedné slze jsem nedokázal zabránit to, aby stekla po mé tváři.

Konečně jsem byl doma. Hned jsem vtrhl do svého pokoje, kde jsem si začal potřebné oblečení cpát do školního batohu. Ještě jsem na kus papíru Ikimu napsal krátký dopis na rozloučenou, ve kterém mu děkuju za všechno, co pro mě udělal a že se omlouvám za všechno, co jsem způsobil. Naposledy jsem se rozhlédl po domě, kde jsem měl strávit zbytek 'dětství', ale namísto toho jsem tu nepobyl ani tři dny. Hold, to se už tak někdy stává, pomyslel jsem si a s touto myšlenkou zamířil ke dveřím.