A máme tu další pokračovánííí. Snad se bude líbit ^^

Nechápavě jsem na něj koukal. "Ahoj Hotako, co... co tady děláš?" zeptal jsem se a neskrýval své překvapení.

Chtěl jsem na něj vybalit, že se budu pokoušet o to, aby nemohl vstát, ale políbil mě, a tak jsem jen spokojeně zamručel. Během pár sekund mi utekl za zvukem zvonku, a tak jsem si trošku povzdechl, ale stává se. Trošku jsem se poupravil a vyšel pomalu za ním pro případ, že by to bylo pro mě.

Měl strčené ruce do kapes u kalhot a chvilku mezi námi zavládlo ticho.
"Ahoj... no. Je tady Ikimo?" zeptal se a ve mně trošku hrklo. Tak nějak jsem věděl, že si jistě uvědomil, co za hloupost udělal a nějakou nesmyslnou pomstu již hodil za hlavu, ale když se mi vybavila TA událost, zkrátka jsem nemohl zůstat v úplném klidu.

Pomalým a klidným krokem jsem došel téměř ke dveřím, ale když jsem si všiml toho kluka, který mi probodl Yuua i přes to, že jsou kamarádi, na chvilku jsem se zamračil. Ale co. Kamarádi jsou pořád, a tak jsem se pousmál, a abych je nerušil, začal jsem se otáčet k odchodu.

Než jsem stačil odpovědět, už se u mě objevil Iki, který okamžitě upoutal Hotakovu pozornost. Úplně jsem zatajil dech a čekal, co udělá, ale pro mé překvapení jen sklopil pohled k zemi. Na okamžik bylo opět ticho, ale to netrvalo dlouho.
"Přišel jsem se ti omluvit." řekl nahlas, ale pohled měl stále zalomený k zemi, což se u něj moc často nestávalo.
"Vím, že jsem udělal tu největší blbost, jakou jsem jen mohl a způsobil jsem vám tím potíže a má omluva k napravení toho, co jsem provedl nijak nepomůže, ale myslel jsem, že by to mohl být dobrý začátek." pokračoval a já na něj jen nevěřícně koukal. Hotako sice nebyl nikdy žádný prevít, ale i přes to mě tímto překvapil.

Zastavil jsem se už v druhém kroku a i když jsem se neotočil, vyslechl jsem si jeho omluvu. Bylo to... zvláštní, nečekané, ale taky pěkné. Musím říct, že teď v mých očích vzrostl. Má můj respekt. Pomalu jsem se otočil a přišel přímo za Yuua, který byl asi dost vykulený, a dal mu jednu ruku na rameno. Chvíli jsem toho kluka tiše pozoroval, prohlížel si ho. "Jsem rád, že ti došlo, co jsi udělal, ale mě se nestalo nic." Přisunul jsem k němu Yuua. "Vypadáš jako správný kluk... Tak se tak zachovej a starej se o své přátele. Neboj, Yuua ti nevezmu." usmál jsem se na konec.

Teď jsem se za sebe vážně styděl, že mě vůbec napadlo, že by mohl Hotako něco provést. Že by přišel proto, aby dokončil to, co začal. A proto jsem ještě o to radši slyšel Ikiho slova. On je prostě nejlepší. A co je ještě nejlepší? To, že je můj! Koukal jsem ještě trochu vyjeveně, když mě Iki poposunul směrem k Hotakovi, kterému se na tváři objevil už vděčný úsměv.
"Yuu... ani jsem nevěřil, že mě budeš chtít po tom všem ještě někdy vidět a... jsi prostě skvělej kámoš. Ještě jednou se ti za všechno omlouvám." ukončil nakonec svou řeč a obejmul mě. Sice mě svým dalším krátkým proslovem opět lehce vykolejil, ale objetí jsem mu okamžitě opětoval a chvíli byl zticha.
"Pako. Říkal jsem ti, že už se tím nemáš trápit." uchechtl jsem se nakonec a když stisk začal povolovat, pomalu jsem se od něj odtáhl. "Nechceš na chvíli jít dál?" nabídl jsem mu. Myslím, že teď už to Ikimu určitě nebude vadit. Vlastně jsem opravdu rád, že Hotako přišel, protože ho takhle Iki vidí i v tom dobrém světle.

Bylo hezký je takhle vidět. Stál jsem tiše na místě a nechával jim nerušený prostor, dokud se neodtáhli. "Neptej se ho jestli chce a zatáhni ho dovnitř." uchechtl jsem se, oba je vzal za rameno a zatáhl domů. "Čaj, kafe nebo voda?" zeptal jsem se směrem k tomu... Hatakovi? Nepamatuju si to...

Uchechtl jsem a tentokrát se překvapeně zatvářil pro změnu Hotako.
"Já ale nechci zdržovat." zaprotestoval trochu, ale bylo mu to prd platný.
"Nezdržuješ a řekni, co si dáš." pobídl jsem ho a už ho vedl do obýváku, kde zrovna řádila koťata.
"Tak... třeba jen vodu." povolil nakonec a posadil se na gauč.

V duchu jsem se zasmál nad tou změnou. Jen jsem kývl a šel pro sklenici s vodou, kterou jsem během chvilky postavil před naší návštěvu. "Jak že se to jmenuješ? Zapomněl jsem." usmál jsem se a zvedl k němu oči ještě před tím, než jsem se také usadil na gauč.

Zatvářil jsem se na oko uraženě, kdyz se Iki zeptal Hotaka na jméno. "Jak si můžeš nepamatovat jméno mého nejlepšího kámoše? Já si toho pošuka Iata taky pamatuju." uchechtl jsem se. No jo, jak bych taky mohl zapomenout?

"Tak pardon." uchechtl jsem se. "Ale vím, že začíná na 'H'." pochlubil jsem se hrdě.

Oba jsme se zasmáli.
"To je v pohodě, jmenuju se Hotako." připomenul Ikimu své jméno s úsměvem. "Jo a ještě děkuju za to, že jsi se za mě přimluvil. Právník se o tom zmínil a nebýt tebe, tak jdu za mříže." řekl trochu sklesle a znovu se na mě omluvně podíval, načež jsem se ho s úsměvem a drcnutím do ramene snažil ujistit, že mu to nijak nevyčítám.

"Hotako..." zopakoval jsem si pro sebe a kývl. "Tak mi něco o sobě řekni a tu událost už nech být. Uděláme za tím tlustou čáru." usmál jsem se přívětivě.

Pousmál se a pokrčil rameny. "Nevím, co bych ti měl o sobě říct. Chtěl by jsi vědět něco konkrétního?" zeptal se a pohladil jednoho z kočičáků, který se mu zrovna otřel o nohu.

"Mmm... Tak třeba kolik ti je, něco ze života a podobně. Pak se můžeš ptát ty." udělal jsem férovou nabídku a lehce se už ze zvyku přisunul k Yuuovi.

Usmál jsem se a o Ikiho se opřel.
"No... bude mi devatenáct a bydlím s mámou, které se snažím finančně pomáhat, tak chodím na různé brigády. Chtěl jsem si najít od osmnácti už něco stálejšího, ale nenarazil jsem na žádnou práci, u které bych zvládl vydržet, takže každou chvíli dělám něco jinýho." pokusil se srozumitelně vysvětlit. "Tátu vůbec neznám, odešel od nás, když jsem byl ještě malé dítě, takže si ho vůbec nepamatuju. No a mého staršího bratra znáš." povzdechl si trochu utrápeně. Bylo vidět, že ho stále mrzelo, že jeho bratr skončil tak, jak skončil, ale když to srovnám s dřívějškem, tak je znatelné, že se s tím už tak nějak smířil.

Chápavě jsem pokýval hlavou a pak se podrbal za krkem. "Je mi líto, že ti nemůžu bratra vrátit a že jsem ti tím ublížil. Že jsem vám ublížil. Kdyby bylo třeba, rád pomůžu." řekl jsem naprosto vážně a lehce se na něj po chvilce usmál.

Hotako zavrtěl na nesouhlas hlavou.
"Nemůžeš za to, tak ti nemusí být nic líto. Bratr si za to může sám a já jsem idiot, že jsem z toho vinil tebe." pravil a napil se ze sklenice, kterou měl před sebou. "No a co ty? Co tě přetáhlo od policie k pedagogice?" změnil téma, za což jsem byl docela rád, protože jsem nechtěl, aby se nad tím, co se stalo, zbytečně trápil. Na druhou stranu jsem byl ale na Hotaka hrdý, jak se k tomu konečně postavil.

Musel jsem se usmát, ale jeho otázka z mé tváře úsměv pomalu smazala. Už kvůli tomu sice nebrečím, ale stále to je pro mě dost... nepříjemné téma. "Já..." začal jsem a bohužel nezvládl ovládnout svůj hlas natolik, aby se mi nezachvěl, ale rozhodl jsem se pokračovat. I on byl dost silný na to, aby přišel, omluvil se a povídal si. "Přišel jsem o... ženu s dcerkou při... při požáru." zachvěl jsem se nepatrně a zhluboka se nadechl, při čemž jsem začal myslet na to hezké, co jsem prožil s Yuuem.

Tak musím říct, že jedno téma je lepší jak druhé, pomyslel jsem si a Ikiho jsem pevně objal a konejšivě ho začal hladit po boku.
"A-aha, to je mi lito. Omlouvam se, nevěděl jsem to." sklopil hlavu.

Pousmál jsem se, když mě Yuu objal a začal hladit po boku. Zhluboka jsem vydechl a taky ho objal. "To.. je dobrý." řekl jsem už klidněji. "Můžu si za to sám a už je to docela dlouho. Navíc, mám už Yuua." usmál jsem se a stiskl ho.

Na Hotakovo tváři se objevil opět mírný úsměv.
"Oba jste to měli v životě těžký, tak je dobře, že jste se našli. Přeju vám to." usmál se, ale úsměv se mu za chvíli začal roztahovat do mírného úšklebku. "I když je pravda, že se Yuu tomu zpočátku bránil a nechtěl si to připustit." uchechtl se nakonec a já v tom okamžiku ho spražil pohledem, při vzpomínce, jak se krčím v křoví naproti cukrárně a sleduju průběh Ikiho rande.

Povytáhl jsem obočí a pohledem si změřil Yuua. "Opravdu? To mě zajímá." usmál jsem se jako neviňátko a Yuua objal i kolem rukou pro případ, že by chtěl zabránit svému prozrazení.

"Ale nenee..." pokusil jsem se vyvrátit pravdivost Hotakovo slov, ale když Iki stále tiše vyčkával, povzdechl jsem si. "Prostě jsem si nemohl představit, že bych se zamiloval do svého učitele. Přišlo mi to nesmyslný, ale Hotako na to měl jiný názor." vysvětlil jsem bez jakýchkoliv detailů a doufal, že mu to bude stačit. A asi by taky stacilo, kdyby se ovšem opět neozval Hotako. "Jo, ale ještě jsi neřekl, proč jsem si to myslel." zašklebil se na mě provokativně. To si říká kámoš?!

"No tak mluvte, mluvte." koukl jsem na Hotaka a doslova mi zajiskřilo v očích ze zvědavosti.

Nespokojeně jsem zamručel a tedy přemýšlel, jak mám začít, ale Hotako byl rychlejší. "Narazil jsem na Yuua v parku, jak tě zpoza křoví šmíroval, když jsi měl nějaké rande." uchechtl se a já v tu chvíli začal rudnout.

Překvapeně jsem zamrkal. Nevěřícně se na Yuua podíval a zjistil, že je rudý. Miluju, když je rudýý! "Ty šmíráku." uchechtl jsem se a něžně ho k sobě přitiskl. "Můj osobní stalker. Šmíroval jsi mě i v koupelně?" broukl jsem a doufal, že zrudne ještě víc při vzpomínce na dnešní koupání.

Zrudnul jsem ještě o to víc a opravdu nevěděl, co mám říct. "Jste vážně strašný, oba." zamumlal jsem a mračil se.

Joo povedlo se! "Vždyť mě miluješ. Já nemůžu být strašnej." usmál jsem se. "Kluci nedáte si něco? Mám oříšky i brambůrky." nabídl jsem a odkráčel do kuchyně pro tyto dobroty.

Zůstal jsem sedět a nechal Ikiho vstát z gauče.
"Ts, takovýhle podraz na mě." řekl jsem na oko dotčeně, když Iki zmizel v kuchyni.
"Ale prosím tě, aspoň se pozornost taky přesměrovala ze mě někam jinam." uchechtl se škodolibě.

Nasypal jsem brambůrky i oříšky do misek a to co zbylo v pytlících jsem zas uklidil. Když jsem to ale chtěl odnést, měl jsem nesmírnou chuť si dát. Kousl jsem se do rtu a nečinně sledoval ty pochoutky, které si nesmím dopřát. Nakonec jsem se silně štípl do stehna, abych na to nemyslel a už uklidněný jsem to s úsměvem donesl zpět. "Tady máte, kluci." broukl jsem a položil misky na stůl.

Když se Iki vrátil, už jsem měl takřka zpět svou barvu. Přistály před námi dvě misky a z jedné z nich si Hotako vzal hrstku s oříšky. Já jsem místo toho obtočil ruce opět kolem Ikiho, protože jsem zkrátka nehodlal porušit to, co jsem slíbil.

Lehce překvapeně jsem zamrkal, ale hned na to jsem se usmál a následoval Yuuovo příkladu. "Ty jsi můj sladký zákusek." zavrněl jsem a víc ho stiskl.

I já stisk o něco zesílil a usmál se.
"Stejně mě ale udivuje, jak jsi se zvládl změnit po tom, co sis prožil. Zvláštní tě vidět takhle přítulného a ne od sebe ty lidi naopak odhánět." začal Hotako opět s lehkou provokací a uchechtl se.
"Dnes máš obzvlášť nějak rejpavou náladu, ne?" uchechtl jsem se. "To víš, jsem prostě úžasný." zatvářil jsem se vážně, ale pak se stejně rozesmál.

Spokojeně jsem poslouchal jejich rozhovor a užíval si Yuuovo teplíčko. Bylo docela hezký je poslouchat. Přišlo mi, že takhle se o obou dovím něco víc a zároveň se pobavím. Bylo by škoda je rušit otázkami.