Spokojeně jsem usnul. Nevím na jak dlouho, ale zdál se mi úžasný sen. Byli jsme v něm jen my dva. Pomalu jsem se probudil a byl krásně odpočatý. Bůh ví kolik je, ale ani mě to nezajímalo. Sledoval jsem svého milovaného spáče a přemýšlel nad tím, jak mě změnil. Dřív, i kdybych měl na místě padnout, bych šel do práce. Dřív bych se já osobně vykašlal na dietu, protože jen zelenina by pro mě nebyla jídlo. Yuu mě naučil tomu, abych se uvolnil, užíval si dokud můžu a právě proto, že chci být s ním na pořád dodržuju i ta pravidla od doktorů. "Ty jsi můj svět." šeptl jsem zamilovaně a nechal ho dál spát.

Musím říct, že se mi spalo mimořádně skvěle, na čemž měl podíl vlastně z devadesáti devíti celých devíti procent Iki, protože tu byl se mnou, ale taky proto, jak mě dokonale vyšťavil... dá se říct doslova. Bez přestání jsem se k němu tulil a držel si ho u sebe, jako by snad hrozilo, že by mi ho chtěl někdo vzít nebo mi sám dokonce chtěl utéct. "Umhh..." zamručel jsem, když jsem se pomaličku začal probouzet a protahovat se, ale hned na to jsem se k němu opět přitisknul a hlavu zabořil do jeho hrudi.

Usmál jsem se, dal mu ruku na hlavu a jen jemně se prohraboval v jeho vlasech. Bylo sladký, jak si mě držel a jak se tulil. Mohl bych s ním takhle ležet celou věčnost.

Usmál jsem se a hlavou šel jeho ruce trošku napřed. Vážně je příjemný, když si mi pohrával s vlasy, zvlášť těsně po probuzení. "Kolik je?" zamumlal jsem, aniž bych se od něj odtáhl.

On je můj malej kocourek, pomyslel jsem, když vyšel lehce mé ruce vstříc. Stále jsem mu vlasy prohraboval a lehce zívl. "A není to jedno?" šeptl jsem spokojeně. Opravdu mi to bylo zrovna teď jedno.

"Asi jo." přitakal jsem a tentokrát jsem ho objal kolem krku, ke kterému jsem se od hrudi přemístil a jemně ho políbil.

"Mmmm..." usmál jsem se a chytil si ho za boky. "Nemáš hlad?" zajímal jsem se.

"Trochu jo... ale nechce se mi vstávat." dodal jsem po malé odmlce s uchechtnutím. "Ty máš hlad?" zeptal jsem se ho taky a o kousek jsem se odtáhl, abych mu viděl do obličeje.

"Já se docela dost najedl z tebe." zavrněl jsem chtivě, ale i tak jsem si dělal srandu. Zajímala mě jeho reakce. A je pravda, že ten hlad docela mám,tak si potom jen něco zobnu.

Trochu jsem zčervenal, protože i normálně by mě taková odpověď zaskočila, natož takhle těsně po probuzení. "Pako." zamumlal jsem a cvrnkl jsem ho do čela. Po probuzení se ode mě nic většího nedočká a on to ví, tak toho zneužívá.

Zachechtal jsem se a dlouze ho políbil. "Promiň zlato, nešlo odolat." broukl jsem a jako součást omluvy ho začal drbat na zádech.

Polibek jsem samo sebou přijal a taky se krátce uchechtl. "Pro tentokrát ti to prominu, ale jen proto, že jsi to ty." ušklíbl jsem se a přivřel oči. "Ale vážně, nechceš něco k jídlu?"

"S tím počítám. A něco bych si dal, ale není to akutní." usmál jsem se. No, stejně tak nějak tuším, že mě do té kuchyně dotáhne.

Sice se mi vstávat nechtělo, ale to šlo o mě, kvůli němu to klidně udělám. Jako mávnutím kouzelného proutku se má lenost vytratila a já už si na něj obkročmo sedal. Na své holé kůži jsem ale okamžitě ucítil nepříjemný chlad, tak jsem přes sebe hodil zahřátou peřinu, kterou jsem byl ještě před okamžikem přikrytý. "A mělo by to být něco konkrétního?" optal jsem se a doufal, že nemusím zmiňovat, že to musí být obsaženo v jeho jídelníčku.

Už jsem si chtěl objednat pořádný řízek, ale nakonec jsem se smířil se svým osudem. "Tak teda květák...?" zakňoural jsem tiše spíš formou otázky a v duchu si povzdechl.

Ten nešťastný výraz, který nasadil, byl hrozný. Připadal jsem si strašně, jako bych ho tím týral, že mu zakazuju jíst to, co by chtěl. Ale bylo to pro jeho dobro a musí to ještě nějakou dobu vydržet, potom si bude moct zase jíst, co bude chtít. Sklonil jsem se k němu, jednou rukou mu vjel do vlasů a jako takovou menší útěchu jsem ho dlouze políbil. "Já vím, že z toho nejsi zrovna dvakrát odvázaný a raději by sis dal něco jinýho, ale tohle je k tomu ta nejkratší cesta." řekl jsem tiše. Sice mu říkám to, co on sám moc dobře ví, ale chci ho podržet a když si uvědomí, že kdyby svou dietu nedodržoval a měl by kvůli tomu nějaké zdravotní potíže, které by mu znepříjemňovaly život, třeba mu to nepřijde tak strašné a dojde mu, že teď je na tom vlastně ještě dobře.

"Více méně jsem se s tím smířil. Netrap se kvůli mě. Přežiju to." mrknul jsem na něj a přitáhl si ho do polibku. "Moc tě miluju." zavrněl jsem, i když se mi do jídla nechtělo. Ale musím.

"Taky tě moc miluju." usmál jsem se a ještě jednou ho políbil, ale už jsem to nijak neprodlužoval, protože mi bylo jasné, že jinak bychom jsme se odsud nemuseli třeba ani vůbec hnout. "No a chceš ho na mozeček nebo ho spařit?" ptal jsem se dál, když už jsem se začal oblékat, protože jsem cítil, že tentokrát by mi bez oblečení už byla zima.

Polibek jsem s radostí přijal a pohladil ho po tváři. "Není to jedno?" usmál jsem se a taky pomalu vylezl z postele. Hned mi naběhla husina, tak jsem na sebe natáhl tričko a tepláky.

"Mně to jedno je." pokrčil jsem s uchechtnutím rameny a po očku ho sledoval. Pak jsem ale už zamířil do kuchyně, kde jsem vyndal z lednice květák, který jsem umyl a začal ho krájet.

Pomalu jsem došel do kuchyně za svým... svojí princeznou a obdařil ho polibkem na krk. "Ukaž, pomůžu ti." usmál jsem se a začal mu pomáhat.

Usmál jsem se, když mi na krku přistál od Ikiho polibek. Společně jsme tedy začali vařit svůj trošku pozdní oběd a i když můj hlad se začal postupně zvětšovat, moc jsem to nevnímal a čas mi docela rychle utekl, protože jsme si s Ikim povídali. Za chvíli jsme už tedy sedali ke stolu, oba si popřáli dobrou chuť a pustili se do jídla. Nevím, jestli to bylo tím hladem nebo jsem si začal na taková jídla opravdu pomalu zvykat, ale vlastně mi to docela i chutnalo.

Už jsme pomalu jedli. Já opět snědl velmi málo... ach jo. A to jsem byl schopný sníst celý hrnec omáčky. No nic. Nádobí jsem po nás začal mýt.

Bylo mi líto, že Iki toho zase moc nesnědl. Chápal jsem, že mu tohle moc nechutná, ale pořád jsem tak nějak doufal, že si časem zvykne. Když už se chopil toho mytí, vzal jsem si alespoň utěrku a vše, co mi podal, jsem dosucha utřel a následně uklidil. "Vážně ti to tak strašně nechutná?" zeptal jsem se trošku sklesle. Já vím, že řekl, že se tím nemám trápit, ale stejně mě to mrzelo.

Trošku nechápavě jsem se na něj podíval a pak ho s úsměvem objal. "Není to tak, že by mi to až tak moc nechutnalo. Ale po tom zašití žaludku mě bolí, když se najím víc. Ještě měsíc si nebudu moct dát normální porci. Jinak na to jídlo si zvykám, to se neboj." pokusil jsem se ho uklidnit pravdivým vysvětlením a políbil ho do vlasů.

Chvilku jsem v hlavě zpracovával to, co právě řekl a nakonec jsem se pousmál. "Ehm... aha... heh, to mi nějak nedošlo." uchechtl jsem se. Asi mě to mohlo rovnou napadnout, ale nejspíš jsem stále srovnával to, jak jedl předtím a teď a vůbec jsem nebral v potaz okolnosti.

Taky jsem se uchechtl a věnoval mu dlouhý polibek. "Ty můj milovanej hlupáčku." uculil jsem se a párkrát mu prohrábl vlasy.

"No co? prostě mi to nedošlo." obhajoval jsem se a přitom se kouknul na hodiny. "Za necelé tři hodiny musím být ve zverimexu. Chceš něco dělat?" zajímal jsem se, abych odvedl téma někam trochu jinam.

"To je v pořádku." ujistil jsem ho a pohladil po zádech. "Nooo ... řekni mi teď spíš, co bys chtěl ty." usmál jsem se a sehl k jeho oušku. "Poslední kolo si schovám na tvůj návrat." zavrněl jsem svůdně a ouško mu olízl.

Trošku jsem zbystřil, když se zmínil o dalším, údajně posledním kole. To jsem zvědavý, co na mě ještě po návratu čeká, pomyslel jsem si a přivřel oči, když mi ucho nakonec olízl. "No jestli bude repete rána, tak zítra na mé vstávání můžeš rovnou zapomenout." uchechtl jsem se, otočil se k němu a než stihl cokoliv říct, tak jsem si jeho rty přivlastnil. "No a co bychom mohli dělat?" zeptal jsem se spíše sám sebe a zapřemýšlel se, jenže v tom se ozval zvonek. "Jdu tam." oznámil jsem a kolem Ikiho proklouzl. Rychlým krokem jsem došel ke dveřím, které jsem vzápětí otevřel a téměř se nestačil divit. "Hotako?"

Hihi, tak co myslíte, jak to bude probíhat? Klidně svůj názor napište do komentů, ale jak to proběhne doopravdy, na to si budete muset počkat :p
Zatím páčko!