Aah bože! na sraz jsem doběhl jen o chvilku později, takže se nic nestalo. Společně s paní učitelkou Miou jsem vyrazil tedy do cukrárny, kde jsme si dali něco jako zmrzlinový koktejl a povídali si. Mia nebyla vůbec špatná. Krásná postava, chytrá a hodná. Docela jsem si s ní rozuměl, ale i přesto jsem si nějak nedokázal odpustit mnutí té jizvy. Všimla si toho, tak se zeptala, jestli mě něco trápí. Nevím proč, normálně nemám velký problém s tím o té jizvě říct, ale u ní jsem to neudělal. Jen jsem se vymluvil, že jsem se doma praštil.

Hned jsem se na ten jejich páreček zaměřil a sledoval, jak jejich schůzka probíhá. Všiml jsem si, že Ikimo si neustále mnul to místo pod klíční kostí. Jinak ale vypadal, že se baví a vše probíhá tak, jak má. To mě štvalo. Škoda, že neumím odezírat ze rtů, abych ještě věděl, o čem si povídají, i když je pravda, že i kdybych to uměl, tak na tuhle vzdálenost bych to taky nepoznal.

Naše schůzka se pomalu blížila ke konci. Bylo to příjemné, a když jsme se loučili, tak mě Mia objala a dala rychlou pusu na tvář. Usmál jsem se, sehnul a pusu na tvář jí oplatil. Pak už pospíchala domů, prý kvůli pejskovi. No, když už jsem byl v té cukrárně, tak jsem nakoupil sladké pečivo na doma a s nákupem jsem odešel.

Dala mu pusu?! a on jí taky?!! supěl jsem, div, že jsem nebyl rudý, jako rak. "Yuu?" zaslechl jsem za sebou známý hlas. Rychle jsem vyskočil na nohy, otočil se a spatřil před sebou Hotaka.
"Ahoj." pozdravil jsem ho a rychle ho odtáhl pryč, protože hrozilo, že by mě Ikimo zahlédl, což jsem nechtěl.
"Co jsi to tam dělal prosím tě?" zeptal se pobaveně a čekal na mojí odpověď.
"Ale nic, Ikimo měl rande." odfrkl jsem si, načež se rozesmál.
"To je ten tvůj učitel, co? Já říkal, že se ti líbí." zatvářil se vítězně.
"Nelíbí!" vyštěkl jsem po něm a zatvářil se uraženě.
"Ale tvoje červený tváře říkají něco jinýho." utahoval si ze mě dál. "Ale když je hetero, tak máš zkrátka asi smůlu." pokrčil nakonec rameny.
"On je bi." opravil jsem ho, ani nevím proč, když to pro mě nic neznamená.
"Tak vidíš. Pak nevím, co řešíš. Měl by jsi po něm skočit dřív, než se podaří ho klofnout tomu, s kým teď byl na rande."
"Proboha, už radši mlč." řekl jsem podrážděně a raději změnil téma na něco jinýho.

Za pár minut už jsem byl doma, protože jsem si opět trošku zaběhal. Yuu tam nebyl, takže jsem usoudil, že někam šel. Pečivo jsem uklidil a s úsměvem jsem začal dělat palačinky. Taky už se pomalu stmívalo. Pořád jsem na tváři cítil dotek jejích rtů. Možná že se dáme dohromady. Když jsem měl palačinky hotové, tak jsem je namazal a připravil na dva talíře, pro mě a Yuua. Doufal jsem, že se venku nebude v jeho stavu potulovat moc dlouho.

Nakonec jsem venku s Hotakem zůstal docela dlouho a řekl jsem mu i to, co se stalo s tátou. Nevynechal jsem ani tu část, že bydlím teď právě s Ikimem, i když to se mi po jeho slovech říkalo obtížněji, protože mi bylo naprosto jasný, co si asi tak může myslet. Naštěstí k tomu žádné poznámky neměl, pak by se totiž musel bát o svoji bezpečnost. Během toho, co jsme si povídali, tak se mi povedlo docela slušně zdemolovat sádru, protože jsem se neustále snažil lámat její kraj, a to se mi docela vedlo. "Jsem doma." ozval jsem se, když jsem vešel dovnitř a praštila mě vůně palačinek.

Už jsem skoro dojedl své jídlo, když jsem uslyšel, jak se Yuu ohlásil. Usmál jsem se a zavolal na něj. "To je dobře. Máš tady jídlo, tak pojď, jinak to nebude dobrý." Když Yuu přišel ke stolu, hned jsem si všiml sádry na jeho ruce, tedy spíš toho, že z ní kus chybí. "Co jsi dělal s tou sádrou?"

"Ale nic. Štve mě, tak se jí chci zbavit." pokrčil jsem rameny, ale rozhodl jsem se téma raději obrátit na něco jiného, aby se tím dál nezabýval. "Jaký bylo rande?" Jo, tak to se mi povedlo, jedno téma lepší než druhý. Ale asi by bylo divný, když bych se nezeptal, tak aspoň to budu mít rychle za sebou, pomyslel jsem si a zakousl se do první palačinky.

Už jsem mu na to chtěl něco říct, ale nestihl jsem to, zeptal se mě na rande. Jo, trošku jsem zrudnul při vzpomínce na tu pusu. "Myslím, že dobrý. Možná by to mohlo i klapnout, docela si rozumíme. Ale dost o mně. Co jsi dělal, když jsem byl pryč?" usmál jsem se na něj.

Skvěle, to jsem potřeboval slyšet. "Byl jsem venku s dobrým kamarádem. Nechodí do školy, takže se můžeme vídat jen mimo ní." odpověděl jsem, ale myšlenkami jsem byl někde jinde.

Pokýval jsem hlavou a byl rád, že nebyl sám. "On už školu vyšel?" zajímal jsem se.

"Co? eh...jo, jasně." navrátil jsem se zpět do reality. "Ne. Byl to průserář a na té škole, kde byl, tak to nestrpěli a vyhodili ho. Žije s mámou, která nevydělává zrovna velké peníze, tak si našel nějakou brigádu a pomáhá jí utáhnout domácnost." vysvětlil jsem mu. "Má ještě staršího bráchu, ale toho před rokem zabásli za prodej drog." Vzpomínám si, když z toho byl Hotako úplně na dně. Byl na svého bratra hrozně fixovaný, a tak to špatně nesl.

Yuu se zdál dost mimo. Možná ho něco trápí. "Jo aha, to mě mrzí." nenapadlo mě nic víc, ale jak jsem ho tak sledoval, musel jsem se zeptat. "Yuu, jsi nějaký skleslý. Trápí tě něco?" podíval jsem se mu přímo do očí.

Dívej se mu do očí, dívej se mu do očí, hlavně se mu dívej do očí (až se ti koule zatočí xD ). "Ne, nic." uhnul jsem pohledem, sakra! "Nejsem skleslý, jen asi unavený." pokusil jsem se z toho vykroutit. Vzal jsem prázdný talíř a došel ke dřezu, kde jsem ho důkladně umyl.

Nejdřív mi koukal do očí, ale pak uhnul. Tady je něco špatně. Dlouze jsem vydechl, a když umyl talíř, stoupnul jsem si za něj a dal mu ruce na ramena. "Vím, že nejsem u tebe zrovna nejoblíbenější, ale mám o tebe starost. Kdykoliv se mi můžeš svěřit." lehce jsem mu na ramena poklepal a odešel do ložnice. Nechci na něj tlačit, když bude chtít, přijde.

Povzdechl jsem si a sklopil hlavu. Kde vzal, že u mě není zrovna nejoblíbenější? Já ho mám r... to je jedno. Zalezl jsem k sobě do pokoje, lehl si na postel, odlamoval kousky sádry a nemohl přestat myslet na Hotakova slova. Je snad možný... ne! "To rozhodně není pravda, v žádném případě." řekl jsem rozhořčeně a ulomil velký kus sádry, díky čemuž jsem svou ruku konečně vysvobodil. Musím si dát studenou sprchu, potřebuju zklidnit tok svých myšlenek, protože se z toho asi jinak zblázním. Bohužel mi to nepomohlo tak, jak jsem se domníval a měl jsem k tomu všemu hroznou chuť na cigaretu. Otevřel jsem tedy ve svém pokoji okno a zapálil si. Nasával jsem do plic příjemně chladivý vzduch s kouřem, který jsem následně zase vyfoukl. Tohle mě opravdu dokázalo uklidnit. Popel, který téměř okamžitě odnášel jemně vanoucí větřík, jsem odklepával do té doby, dokud nezbyl pouze cigaretový filtr, který jsem ještě společně se zbytky sádry vyhodil do koše. Ještě jsem si našel nějaká obinadla, kterými jsem si zpevnil zlomenou ruku, a už jsem zalézal do postele, kde jsem během chvilky usnul. Dnešek byl opravdu náročný.

V ložnici jsem si znovu připomněl, jak dokážu být nepořádný. Všechno oblečení bylo ze skříně venku. Jen jsem si povzdech a vše začal skládat a srovnávat do úhledných komínků. Když jsem byl s úklidem hotový, ještě jsem si připravil věci do práce. "Aahh... proč jsou víkendy tak krátké?" zeptal jsem se sám sebe a po chvíli zalehl do postele.

Ze spaní jsem sebou pořád házel a zrychleně dýchal. Něco se mi zdálo, nejspíše něco z minulosti, a i když byl sen sebeděsivější, neprobudil jsem se, což na tom bylo ještě horší. Probudil jsem se až k ránu, ještě asi dvě hodiny před zazvoněním budíku. Zkusil jsem ještě usnout, ale nešlo mi to, a tak jsem se alespoň zavrtal pod teplou peřinu a zavřel oči. Počkám si, až zazvoní budík nebo mě přijde vzbudit Ikimo. Ach, jak mně se dnes nechce do školy.

Ráno mě vzbudil budík, který jsem měl nastavený tak, aby mi zvonil o půl hodiny dřív. Se zamručením jsem se zvedl a oblékl se, udělal hygienu. Pak jsem šel do kuchyně, kde jsem udělal snídani a Yuuovi ještě svačinu. Pak jsem ho šel vzbudit.

Nakonec jsem přeci jen vstal dřív, abych se už rozkoul a nebylo  to vstávání pro mě tak náročné. Už jsem byl převlečený a i měl připravené věci do školy. Stačilo se už jen nasnídat a udělat ranní hygienu a klidně jsem mohl vyrazit. Chtěl jsem tedy jít do kuchyně, ale v tom jsem se ve dveřích srazil s Ikimem. "Dobré ráno." pozdravil jsem ho. Hned se mi vybavil včerejší večer, který mě pořád trápil, jako celkově včerejší den, ale přesto jsem se pokusil o mírný úsměv.

Zrovna jsem vešel do dveří, kde mě Yuu pozdravil. "Dobré ráno" usmál jsem se na něj, ale když jsem si ho pořádně prohlédl, můj úsměv povadl. Dal jsem mu jednu ruku na čelo, druhou na rameno a zadíval se mu do očí. "Yuu, je ti dobře? Spal jsi vůbec?" vypadal děsně.

Cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce, když mi přiložil ruku k čelu. "Jo, proč?" zeptal jsem se nechápavě a udělal krok zpět, abych před jeho dotykem utekl.

Couvnul, tak jsem ho raději nechal. "No, vypadáš příšerně a máš trochu zarudlé oči. Nemotá se ti hlava?" strachoval jsem se.

"Ne, v pohodě, nemusíš si dělat starosti. Moc to všechno přeháníš." povzdechl jsem si a lehce se usmál pro odlehčení atmosféry.

"Mám o tebe jen starost, ale když myslíš." taky jsem se usmál, ale bylo to nucené. "Na stole je snídaně, tak tedy upaluj."

"Jo, díky." Proklouzl jsem kolem něj a rychle spořádal snídani, kterou mi připravil. V koupelně jsem si rychle vyčistil zuby, umyl obličej, prohrábl vlasy a byl připraven vyrazit.