Taaakže... dnes bych správně vydat neměla, ale, ač je to neuvěřitelné, je to právě rok, co vydávám tento příběh, za který jsem nesmírně vděčná @Dezzinou. Moc děkuju Dezz a děkuji i vám všem, co jste se dočetli až sem! Nesmírně si toho cením ^^

Právě jsem se probral, ale stejně jsem byl v pokoji sám. Chtěl jsem už být jinde... Doma... s Yuuem... Jak jsem se tak se zavřenýma očima utápěl v představách, ani jsem nepostřehl, že někdo přišel.

Potichu jsme vklouzli do pokoje a pohledy nám spočinuly na Ikim. "Vypadá to, že spí, tak musíme být potichu." šeptl jsem směrem k Meg. Nerad bych, abychom ho probudili a on se pak nemohl kvůli nám vyspat a nabrat nazpět síly.

Nevím jak dlouho jsem tak přemýšlel, ale vyschlo mi v krku. Pomalu jsem otevřel oči a chtěl zmáčknout tlačítko pro zavolání doktora ale dřív, než jsem se stihl vůbec pohnout, se můj pohled zasekl na té červené hřívě mého miláčka. Párkrát jsem zamrkal, abych se ujistil, že se mi to nezdá a pak se lehce usmál.

Prohlížel jsem si Ikiho, když v tom do mě Meg drkla a hlavou kývla směrem k Ikimu. "Iki!" rozzářily se mi oči, když jsem si taky všiml, že je konečně vzhůru a bez nějakého přemýšlení ho objal. "Jak ti je? Jsi v pořádku? Nebolí tě něco? Nemůžu pro tebe něco udělat?" chrlil jsem jednu otázku za druhou, když jsem se od něj o kousek odtáhl, abych na něj viděl, ale to se mi už do očí vháněly slzy do očí.

Nechal jsem se obejmout a po tváři se mi roztáhl úsměv. "M-ohl bych... vodu?" vysoukal jsem ze sebe. Samotného mě zarazilo, jak strašně hrubý jsem měl teď hlas.

"J-jo, jasně." přikývl jsem a zaběhl jsem pro sklenici a rovnou i celou konvici vody, aby pak třeba zdravotní sestra nemusela lítat s jednou sklenicí vody za druhou. "Tady máš. Chceš nějak moct?" staral jsem se, když jsem položil konvici na stolek a podával mu sklenici s vodou.

Zatímco Yuu mi sháněl vodu, usmál jsem se na Megumi a pozdravil ji. O chvilku později jsem od Yuua vděčně přijal sklenku vody a začal pít. Bohužel po zašití žaludku jsem toho do sebe moc nedostal a tak jsem z poloviny plnou sklenici zas odložil. "Dobrý. Nestrachuj se už." broukl jsem už líp, než předtím.

"Promiň." povzdechl jsem si a chytil ho za ruku. "Jen jsem měl o tebe hrozný strach. Všichni jsme o tebe měli hrozný strach a... chci, aby ti už bylo dobře a mohl jsi jít konečně domů a..." chvíli jsem se odmlčel, abych zvládl udržet slzy, ale stejně se mi to nepodařilo. "...a už tě chci mít u sebe. Hrozně jsem se bál, že o tebe přijdu." stiskl jsem mu ruku.

"Brzy budu doma..." usmál jsem se, ruku mu stiskl a druhou si ho opatrně stáhl k sobě na rameno. "Klidně se vybreč." zašeptal jsem mu do ucha.

Opřel jsem si čelo o jeho rameno a taky se už usmál. "Pako! takhle nás děsit." uchechtl jsem se, ale stále zůstal u něj. "Už jsi mluvil s doktorem?" zeptal jsem se po chvíli ticha. Fakt je divný, že bylo ticho, i když tam byla Meg, ale tak asi nám chtěla nechat chvilku jen pro sebe.

Lehce jsem se uchechtl. "Jen o tom, co mi je. Jinak nevím, kdy bych mohl domů." Pohladil jsem ho po vlasech.

"Dobře." pousmál jsem se a konečně se od něj odtáhl, když už jsem si byl jistý, že jsem se už oklepal. "A opravdu ti nic není? Nebolí tě něco?" zeptal jsem se ještě pro jistotu.

"Je ze mě cedník." uchechtl jsem se. "Mám v sobě oblbováky, takže nebolí. Neboj." řekl jsem popravdě a přivřel zamilovaně oči. Jsem tak rád, že je tady.

"No tak aspoň, že tak. A s tím cedníkem si nedělej srandu, protože tě jinak donutím kompletně změnit indentitu, aby ti nic nehrozilo." pohrozil jsem a zapřemýšlel. "Co myslíš, blond vlasy by ti mohli slušet, ne?" utahoval jsem si z něj. Jo, to mu muselo určitě chybět.

"No tak to ani náhodou." uchechtl jsem se. "Zanedbáváš kamarádku." upozornil jsem ho a cvrnkl do čela.

"Oh, no jo vlastně, promiň." uchechtl jsem se a natočil jsem se k Megumi. "Tak do zrzava?" rozesmál jsem se a Meg se mnou.
"Já bych řekla, že by to chtělo ještě nějaký pěkný barevný melíry." zapojila se do návrhů.

Protočil jsem oči, ale usmíval se. Popravdě mi to chybělo. "Rovnou ze mě udělejte trancku." broukl jsem pobaveně.

V tu chvíli se Megumi začala hrozně smát a já na ní s pobaveným výrazem hleděl.
"Taková mužatka." dostala ze sebe po chvíli, ale to se už znovu svíjela v křeči od smíchu. Měl jsem taky co dělat, abych nevyprskl smíchy, ale podařilo se mi udržet se.
"No tak to ne, já chci pořádnýho chlapa, žádnou mužatku." zaprotestoval jsem, ale koutky mi neustále cukaly.

Taky jsem se začal smát. Ne tolik, jako Megumi, ale smál jsem se. "Byl bych skvělá žena v domácnosti." mrkl jsem. "I ta minisukně mi přece slušela." připomínal jsem mu návštěvu obchodu s plavkami.

Megumi se rozesmála ještě víc, když se Iki zmínil o minisukni.
"Vůbec mi to nepřipomínej." uchechtl jsem se. "Nechci mít doma babu!"

Pomalu jsem uklidnil svůj smích a na oba se zadíval. "Děkuju, že jste tady. Je tu děsná nuda."

I já a dokonce i Megumi se po chvíli uklidnila. "Nemáš za co děkovat, to je přeci samozřejmost." usmál jsem se. "Musíš se dát rychle do kupy, protože už chci taky být s tebou doma." Najednou jsem byl tak strašně nedočkavý. Kéž by mohl jít hned.

Usmál jsem se, rozhlédl už ze zvyku a za bradu si ho přitáhl do jemného polibku. "Tak se můžeš zeptat sám doktora, na jak dlouho to vidí."

I já se lehce usmál, když už si mě k sobě začal přitahoval a polibek, i když byl jen krátký, jsem si užil, co jen to šlo.
"Já skočím pro doktora. Aspoň budete mít chvíli soukromí." nabídla se Meg a následně se uchechtla. Než jsem stihl cokoliv říct, už mizela za dveřmi, tak jsem nad tím mávl rukou a znovu se k Ikimu sklonil k polibku. Přeci jsem si to musel po takové době alespoň trochu vynahradit, ne?

Moc jsem si užíval naše spojené rty. Tak mi to chybělo. Tak moc jsem se bál, že už to nezažiju. Vycházel jsem Yuuovi vstříc, ale po tváři mi steklo pár slz.

Polibek jsem ještě prohloubil a rukou mu přejel po tváři, na které jsem mu setřel několik slz. Nemohl jsem se od něj odtrhnout. Tak strašně moc mi tohle chybělo, tak strašně moc!

Zavřel jsem oddaně oči a dal mu ruce kolem krku tak, jak to dělal vždy on mě. Polibky jsem aktivně oplácel a jednou rukou mu vjel do vlasů.

Usmál jsem se a přitom i krátce spokojeně zamručel, když mi vjel do vlasů. "Miluju tě, strašně moc tě miluju." zašeptal jsem mu do rtů, když jsem se od něj o nepatrný kousek odtáhl.

"Já tebe... taky tě miluju." zašeptal jsem a zas si ho přitáhl do dalších polibků. Nemohl jsem si pomoct.

Tenhle úžasný okamžik jsem si naplno užíval a opravdu nevím, kdy bychom se od sebe odtáhli, kdyby se neozvalo zaklepání a až po hodné chvíli se dveře otevřely, ve kterých se objevila Meg. Muselo jí být jasné, že si nenecháme takovou příležitost ujít, tak zaklepala a ještě chvíli počkala, aby nám dala čas se od sebe odtrhnout.

Nespokojeně jsem zamručel, ale nic víc jsem neudělal. Stejně by to bylo k ničemu. Trošku posmutněle jsem se usmál. Už jsem chtěl být opravdu doma...

Odtáhl jsem se strašně nerad, ale zkrátka jinak to nešlo.
"Dobrý den přeji." pozdravil nás doktor, který vstoupil do pokoje hned po Megumi a začal si pročítat Ikiho kartu. "Slyšel jsem, že byste rád domů." koukl přes brýle na Ikiho a na okamžik se podíval i na mě.
"No tak pokud to půjde opravdu dobře, tak za týden by jste se mohl sbalit, ale stejně bych Vás tady viděl ještě jeden týden navíc." pravil nakonec. Chvíli jsem ještě mlčel a díval se na doktora v bílém plášti, ale pak jsem se otočil k Ikimu.
"Tak prý za týden budeš doma." řekl jsem radostně. Prostě nepřipadá v úvahu, že bych jim ho tady nechal, biť jen o minutu déle, než je nutné. Klidně se budu doma o Ikiho starat a dělat pro něj první poslední, ale hlavně ho chci mít už u sebe.

Představa toho jak dlouho tady budu byla zdrcující, ale co nadělám? "Týden až dva..?" ptal jsem se nevěřícně a uchechtl se Yuuovi. Jo, i já chci domů.

"Ne, jen týden. Dva bych už nepřežil." zakňučel jsem a koutkem oka zahlídl, jak se Megumi potichu chechtá a bylo mi jasný, co se jí asi tak honí hlavou, ale pro teď jsem to nechal být.
"Ještě to není jisté, ale třeba opravdu nám nezbude nic jiného, než si Vás tady o týden dýl nechat. Přeci jen jste utrpěl vážná zranění a je vůbec zázrak, že žijete." promluvil zase doktor. "Omlouvám se, ale čekají na mě další pacienti a teď Vám stejně více neřeknu." pravil nakonec a s rozloučením zmizel na chodbě.

Viděl jsem ten Yuuovo zklamaný kukuč a tak jsem ho pohladil po ruce, se kterou jsem nakonec i propletl prsty. "Nechce se mi, ale pokud bych musel, byl bych schopný si na tebe počkat i rok." usmál jsem se.

Jakmile si se mnou propletl prsty, stisknul jsem mu ruku. "O roce vůbec nemluv, bude pro mě utrpení i ten týden, natož, abych musel čekat ještě dýl." zamumlal jsem. I když oproti němu to mám ještě dobrý, on tu musí chudák celou dobu ležet.

Pousmál jsem se, stáhl ho na okraj postele tak, že byl donucen si sednout a z té pozice jsem si ho stáhl opatrně na svou hruď. Jemně jsem si pohrával s jeho vlasy a líbl ho na čelo.

Posadil jsem se na postel a za chvíli už ležel na jeho hrudi a Iki opečovával mé vlasy. "Budu tady u tebe každý den." zamumlal jsem.

"To doufám." šeptl jsem a pohladil ho po boku. Bylo pro mě úžasné a uklidňující mít ho u sebe a vidět, že mu nic není po tom, co všechno se v té třídě stalo a jak na něj ten hajzl mířil zbraní.

Byl jsem u Ikiho ještě hodně dlouho, dokonce i Megumi už musela jít domů a i když bych u něj byl rád ještě dýl, nemohl jsem. "Musím jít. Našel jsem si brigádu a za půl hodiny mi začíná směna." povzdechl jsem si.

Mrzelo mě a nechtěl jsem, aby šel, ale zvládl jsem to s úsměvem přijmout. "Zítra mi o tom budeš povinně vyprávět. Jsem rád, že sis něco našel." Pohladil jsem ho po tváři a ještě se zadíval do těch nádherných očí. "A chci pusu na rozloučenou." škemral jsem.

"To je jasný." uchechtl jsem se a nahnul jsem se k němu pro dlouhý polibek, ze kterého bylo velmi těžké uniknout. "Zítra máme ředitelské volno, tak tu u tebe budu od rána." slíbil jsem mu ještě před odchodem.

Polibek jsem si užil, jak jsem jen mohl. "Už teď se těším." zavrněl jsem a nespouštěl z něj oči. Já už chci domůůůů...

"Tak... ahoj." řekl jsem tedy už nakonec a vydal se ke dveřím. Vůbec bych neřekl, že bude tak těžký odsud odejít, ale udělat jsem to musel.

"Ahoj..." zakňučel jsem tak tiše, že to nejspíš ani neslyšel. Sledoval jsem ho, dokud mi nezmizel za dveřmi, ale i přes to jsem ještě dveře pozoroval.

Chvíli jsem ještě stál u dveří a přemlouval se, abych už konečně vykročil, ale nakonec jsem znovu vzal za kliku a ještě jednou rychlým krokem došel k Ikimu a pořádně ho políbil. "Už vážně jdu." uchechtl jsem se a konečně se už skutečně dal na odchod.

Srdce mi radostí poskočilo, když se vrátil. Měl jsem na jazyku takovou malou poznámku, kterou jsem ho chtěl provokoval, ale... nechal jsem to být. Já bych se taky vrátil. Čile jsem v polibku spolupracoval a měl chuť si ho stáhnout znovu!! "Jasně. utíkej." uchechtl jsem se.

Tentokrát jsem se už nezastavoval, protože jinak bych už opravdu se nezvládl od něj odtrhnout. Už se těším na zítřek, až budu moct být zase u něj.

Ještě dlouho po té, co odešel jsem se usmíval, ale pak úsměv pomalu mizel a štěstí opět nahradil pocit samoty. "Snad tu budeš brzy..." šeptl jsem a zavřel oči, abych aspoň usnul.

V práci nic nového nebylo, jen pro mé překvapení mi Eriko oznámila, že za tu včerejší nehodu dostanu nějaké peníze od pojišťovny, což se mi hodilo. Heh, že bych na sebe nechal padat regály častěji?

Usínání mi vůbec nešlo. Pořád jsem myslel na Yuua a jednou jsem se prostě i rozbrečel nad představou, že takhle to bude vypadat celé dva týdny.

Práce mi dnes utíkala straaaašně pomalu a i poté se ten čas pěkně vlekl. Myslím, že takto to budu mít i zbylý čas, co bude Iki v nemocnici a to ještě k tomu od příštího týdne bude škola. Chjo, to bude otrava... a nebudu si moct dojít za Ikim, který by mi posloužil jako povzbuzovák! Ač se to zdálo nemožné, konečně jsem ležel v posteli a pokoušel se usnout. Dokonce jsem ani nejedl, což se zase moc nelíbilo Aomovi, no ale což. Iki vydrž, za chvíli budu u tebe!

Ah, ano! Iki je zpět! Ač jsem to tedy úplně nečekala, našel se nějaký ten člověk, který si přál aby Iki zemřel, takže... Omlouváme se, že Iki přežil a všichni budou zase šťastní xD
Prozatím se s vámi ale zase loučím, paa ^^