Na nic jsem nečekal, převlékl se do spacího a ulehl. S mojí zvyklostí jsem usnul velmi rychle a jediné, co mě dokázalo vzbudit, byl budík, který zrovna začal vyřvávat. Otráveně jsem se posadil, budík vypnul a Yuua ještě nechal spát, zatím co budu zabírat koupelnu.

Při ranním budíčku jsem se jen více zavrtal pod peřinu a pevněji sevřel polštář, který jsem po celou noc svíral a dál jsem nerušeně spal.

Dlouho jsem se nezdržoval a udělal vše potřebné. V ložnici se oblékl slušně a už začal budit Yuua, který mumlal něco nesrozumitelného, ale nakonec se mi podařilo ho z postele dostat. Hned po té jsem zamířil do kuchyně a připravil malou snídali v podobě misky nakrájeného ovoce.

Bylo dost nezvyklé, když mě najednou někdo budil do školy a navíc ten někdo nebyl Iki, takže Aomovi chvíli trvalo, než se mu podařilo mě z postele dostat. Když se už tak ale přeci jen stalo, došel jsem do koupelny udělat ranní hygienu a dostavil se do kuchyně, kde na mě už čekala snídaně v podobě ovoce, do které jsem se bez dalších slov, jen s trochu přejetým výrazem, pustil.

Zatímco jsme jedli jsem se na něj podíval. "Ehm... nechutná? Můžu udělat něco jinýho." řekl jsem při pohledu do jeho tváře.

Zakroutil jsem hlavou, aniž bych se na něj podíval. "Ne, jen se mi TAM asi moc nechce." odůvodnil jsem. Ale mou velkou útěchou bylo už to, že je Iki už mimo ohrožení života, takže bych to snad mohl snést líp.

"Je mi to jasný. Taky se mi tam nechce, ale... nebudeme tam dlouho. Teda, ty určitě ne." pousmál jsem se a pomalu dojedl.

Přikývl jsem a dál už beze slova snídal, aby si snad ještě nemyslel, že ho chci přemluvit, abych nemusel do školy. Přeci jen bude asi lepší, když tam půjdu dřív, než později.

Uklidil jsem po sobě, ještě dal najíst kočkám a došel se obout. U dveří jsem v klidu počkal dokud nepřijde i on a pak už jsme vyšli ven. Cestou jsem se mu pokoušel zvednout náladu vyprávěním toho, co jsem dělal asi tak ve svých patnácti a ve škole jsem i s ním zašel do třídy. Naštěstí do jiné, protože TA třída byla uzamčená a ještě tam byly policejní pásky.

Cestou do školy se mě Aoma snažil zabavit, za což jsem mu byl vděčný, ale když už jsme šli po chodbě, stejně se mi udělalo trochu nevolno od žaludku. Pro mé štěstí jsme ještě do naší třídy nemohli, takže jsme byli v jiné, kam mě Aoma doprovodil. "Díky a zatím." mávl jsem na něj ještě na rozloučenou a zamířil ke své lavici, kde už seděla ztrápená Megumi.

"Zatím." oplatil jsem a vydal se do ředitelny. Chudák paní ředitelka byla bombardována nesmyslnými otázkami, na které by měla odpovídat spíš policie. Všichni učitelé jsme se usadili k velkému stolu v druhé části ředitelny a začali řešit spoustu náhlých problémů. Nakonec jsme se shodli na tom, že žáky pro dnešek shromáždíme v tělocvičně, seznámíme je se situací a pak bude až do pátku ředitelské volno. Stále je tu spousta žáků, kteří se díky té události bojí chodit do školy.

"Ahoj." špitla Megumi, když jsem k ní došel a posadil se vedle ní.
"Ahoj." oplatil jsem podobným tónem, jako ona. Ani nevím přesně proč, asi to se mnou opravdu dělá momentálně tohle místo. Chtěl jsem jí říct to o Ikim, ale při pohledu na ní, jak je skleslá, jsem vůbec nevěděl jak. Jsou to dobré zprávy, které by jí potěšily, tak proč to prostě nemůžu říct? Naštěstí ona opět promluvila, takže navázání na to, co jsem jí tak moc chtěl říct, nebylo zas tak složité.
"Tak jak ti je?" zeptala se tiše, ale pak se plácla do čela. "Ne, promiň. Jak by ti sakra asi mohlo být. Opravdu promiň, já..." chtěla ještě pokračovat, ale to jsem jí skočil do řeči.
"Ne, v pohodě. Vlastně vzhledem k okolnostem se mám dobře. Iki se včera probudil z kómatu." pravil jsem nakonec, když jsem se chvíli odmlčel a pousmál jsem se. Ona na mě chvíli koukala, jako kdyby snad nerozuměla slovům, která jsem právě vyřknul, ale pak mi skočila kolem krku.
"Vážně? To je úžasný!" jásala a myslím, že se jí štěstím spustily i slzy.
"Jo." šeptl jsem s úsměvem a taky ji objal. Všichni ve třídě na nás koukali jako na blázny, protože nechápali, jak se asi v takovéhle situaci můžeme radovat, ale asi brzy pochopili, protože se za námi postupně začali shromažďovat a vyptávat se, takže i jim se brzy nálada zlepšila.

Už jsem šel chodbou stejně jako další učitelé. Všude bylo hrobové ticho. Tedy... až na Ikiho třídu, pro kterou jsem šel. Sotva jsem otevřel dveře, musel jsem se usmát. Žáci měli viditelně lepší náladu a Yuu se objímal s Megumi uprostřed celého toho shromáždění. "Eh, ehm." odkašlal jsem si, abych si získal jejich pozornost. "Všichni se přesuneme do tělocvičny a paní ředitelka oznámí, jak budou probíhat následující dny." broukl jsem a u dveří počkal, dokud celá třída nevyšla na chodbu.

Bylo docela zvláštní mít kolem sebe tolik lidí, kteří se mě neustále na něco ptají, ale jakmile do třídy přišel zase Aoma, všichni jsme se vydali na chodbu a nakonec i do tělocvičny, kam se namáčkly všechny třídy z celé školy.

V tělocvičně to bylo přecpaný i když byla obří. Počkalo se až všichni žáci utichnou a pak ředitelka začala mluvit. Nahlas, aby jí bylo slyšet. Nejdřív oznámila, že zbytek týdne bude ředitelské volno, potom postupně všem třídám oznámila, jaké poslední testy před koncem roku je čekají, aby se na to naučili. S úsměvem dala taky všem vědět, že Ikimo je už mimo ohrožení života a pomalu se zotavuje. To ví samozřejmě díky mně. No a na konec s popřáním příjemného volna žáky propustila domů.

Všechny to, co ředitelka sdělovala, tedy až na testy samozřejmě, náramně potěšilo a zvláště Ikiho stav a jako třešnička na dortu bylo ředitelské volno. "Tss, tak to jsem sem vůbec nemusel lézt." uchechtl jsem, když už jsme byli propuštěni, ale ještě jsem počkal na Aoma. "Jdeš už taky nebo musíte ještě něco vyřizovat?" zeptal jsem se ho, abych věděl, jestli na něj mám počkat nebo jestli půjdu sám.

"Budu muset ještě zůstat, tak klidně běž." usmál jsem se a dal mu svůj náhradní klíč od domu. "Žádné blbosti." uchechtl jsem se a už se otáčel k odchodu.

"No jo." uchechtl jsem se a vzal si od něj klíč. "Půjdu za Ikim, tak mám na tebe počkat nebo si myslíš, že toho budeš mít moc?" zavolal jsem ještě na něj, než mi zmizel z dohledu.

"Raději nečekej. Zas se tady bude motat policie." houkl jsem a už šel svou cestou.

"Fajn." odvětil jsem a s Megumi, která byla najednou překvapivě tichá, jsem zamířil do šatny se přezout.
"Co to bylo?" zeptala se zaraženě a já jí věnoval nechápavý výraz.
"Co jako?" pozvedl jsem obočí a čekal, co z ní zase vypadne.
"Ty si s Aomem tykáš? Ještě k tomu... neměl jsi ho rád, ne? A co ti to kruci dal za klíč?!" nechápala a ukázala na mou kapsu, kam jsem klíč schoval.
"No... měl jsem jít do děcáku, ale Aoma mě vzal k sobě. A je vlastně docela fajn." pokrčil jsem rameny. Megumi byla chvíli zticha, ale pak se hlasitě rozesmála.
"Ty máš na ty učitele nějaký magnet, ne? No a teď mi ještě řekni, že máš v plánu se spřátelit s matikářkou." utahovala si ze mě, přičemž jsem jí cvrnknul do čela.
"To bych svou duši raději upsal ďáblu, než abych té ježibabě řekl jediné vlídné slovo."

Opět jsem došel do ředitelny, kam se zanedlouho dostavila i policie. Vše se zas řešilo na novo, což každého jistě moc bavilo. Víc to zabít nemohli.

Cestou domů se Meg rozhodla, že půjde se mnou navštívit Ikiho, tak jsme se moc nezdržovali. Tedy aspoň to nebylo v plánu, ale když jsem šel nakrmit kočky, začala se Megumi rozplývat nad koťaty, takže mi chvilku trvalo ji od nich odtáhnout. Výhoda toho ale byla, že později si možná jedno vezme, pokud jí to rodiče dovolí. Cesta do nemocnice utekla rychle a už jsme otevírali dveře do Ikiho pokoje. Třeba budeme mít štěstí a bude zrovna vzhůru.